Ustanovení $ 104 odst. 2 s. ř. s. se vztahuje pouze na kasační stížnost podanou vý- lučně proti výroku o nákladech řízení.
Ustanovení $ 104 odst. 2 s. ř. s. se vztahuje pouze na kasační stížnost podanou vý- lučně proti výroku o nákladech řízení.
IV. Posouzení věci rozšířeným senátem [21] Pro posuzovaný případ jsou klíčová tato ustanovení soudního řádu správního: J 102 (přípustnost) „Kasační stížnost je opravným prostřed- kem proti pravomocnému rozhodnutí kraj- ského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vze- šlo, nebo osoba zúčastněná na řízení (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení soudního rozhodnutí. Kasační stížnost je přípustná proti každému takovému rozhodnutí, není- -Ji dále stanoveno jinak“ J 104 (nepřípustnost) „(T) Kasační stížnost ve věcech volebních a ve věcech místního referenda je nepřípustná. (2) Kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná. (3) Kasační stížnost je dále nepřípustná proti rozhodnutí, a) jímž soud rozhodl znovu poté, kdy je- ho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyš- ším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, b) jímž se pouze upravuje vedení řízení, nebo c) které je podle své povahy dočasné. (4) Kasační stížnost není přípustná, opí- rá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uve- 851 2116 deny v f 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož roz- hodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl“ [22] Z citace $ 102 s. ř. s. je patrné, že zá- kladním předpokladem využití kasační stíž- nosti je existence rozhodnutí krajského soudu vydaného ve věci spadající do správního soudnictví a nabytí právní moci takového rozhodnutí. Nejvyšší správní soud proto v první řadě musí při přezkumu kasační stíž- ností napadeného rozhodnutí zjišťovat, zda jde o rozhodnutí krajského soudu, které těm- to předpokladům vyhovuje, tj. zda bylo vydá- no ve věci správního soudnictví a zda jde o rozhodnutí, které nabylo právní moci. Spl- nění naposledy uvedeného požadavku před- znamenává, že kasační stížnost je pokládána za opravný prostředek mimořádný, a že tedy řízení před krajským soudem ve věcech správ- ního soudnictví je řízením jednoinstančním bez možnosti podat řádný opravný prostředek (odvolání), který je běžný v jiných proces- ních předpisech (např. v občanském soud- ním řádu). Pokud jsou výše uvedené předpo- klady splněny, pak věta druhá $ 102 s. ř. s. zásadně připouští kasační stížnost proti kaž- dému pravomocnému rozhodnutí krajského soudu a z tohoto principu vyjímá pouze pří- pady, kdy zákon stanoví jinak. Zákon stanoví jinak v $ 104 s. ř. s. Ten sice obsahuje výčet rozhodnutí, proti kterým není stížnost pří- pustná (a contrario proti rozhodnutí, které v $ 104 s. ř. s. není uvedeno, lze kasační stíž- nost podat), avšak tento výčet nemůže posti- hovat širokou škálu možných výroků soud- ních rozhodnutí (jejich částí) vydávaných v řízení podle části třetí hlavy první dílu prv- ního soudního řádu správního. Testem pří- pustnosti kasační stížnosti z hlediska $ 104 s. ř. s. musí tudíž projít každé rozhodnutí kraj- ského soudu napadené kasační stížností. [23] Pomineme-li nepřípustnost kasační stížnosti ve věcech volebních a ve věcech místního referenda, v nichž důvodem zvole- né právní úpravy o nepřípustnosti kasační stížnosti je specifikum řízení, především sna- ha zamezit průtahům a maření voleb s cílem minimalizovat délku řízení, pak testu přípust- 852 nosti kasační stížnosti z hledisek uvedených v $ 1040dst. 2,3 14s. ř. s. podléhá každé jiné pravomocné rozhodnutí krajského soudu, a to v několika na sebe navazujících (ale i vzá- jemně se prolínajících) rovinách. V první ro- vině bude důležité zjištění, zda se kasační stížnost netýká rozhodnutí s charakteristika- mi uvedenými v $ 104 odst. 3 s. ř. s., tedy zda nejde o rozhodnutí proti nimž kasační stíž- nost obecně není přípustná. Pod písmenem a) zákon stanoví, že nepřípustnou je kasační stížnost, která směřuje proti novému rozhod- nutí vydanému krajským soudem po zrušení jeho původního rozhodnutí Nejvyšším správ- ním soudem. Výjimkou jsou případy, kdy stě- žovatel v kasační stížnosti namítá, že se kraj- ský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Ta vyplývá z $ 110 odst. 3 s. ř. s. a znamená povinnost krajského soudu, jehož rozhodnutí bylo zru- šeno, respektovat v novém rozhodnutí právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem v předchozím zrušovacím rozhodnutí. Nesta- ne-li se tak a stěžovatel porušení této zákonné povinnosti soudem, jehož původní rozhod- nutí bylo zrušeno, v kasační stížnosti důvod- ně namítne, je nutné kasační stížnost projed- nat a rozhodnout o ní za splnění všech ostatních podmínek řízení. Na další případy pamatuje $ 104 odst. 3 s. ř. s. pod písmeny b) a c), kdy nelze kasační stížností napadnout procesní rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení [písmeno b)], nebo které je po- dle své povahy dočasné. V případě usnesení, jímž se toliko upravuje vedení řízení, jde v zá- sadě jen o rozhodnutí, u nichž zabránění možnosti podat proti nim kasační stížnost stěžovatele v jeho právech účastníka řízení nikterak nezkracuje. Jde vesměs o rozhodnu- tí méně významná, která nezavazují ani soud, protože je může změnit. Rozhodnutí, které je podle své povahy dočasné [písmeno c)], jímž je např. rozhodnutí o přiznání odkladného účinku žaloby ($ 73 s. ř. s.), přezkumu Nej- vyššího správního soudu nepodléhá, neboť kasační stížnost proti nim je z povahy věci ne- přípustná. Z hlediska problému řešeného v tomto rozhodnutí rozšířeného senátu je nutno uvést, že nejde o případy pro posouze- ní věci podstatné, neboť oba typy rozhodnutí s ohledem na svůj procesní význam jen pro ur- čité stadium řízení (pro svou dočasnost) výrok o náhradě nákladů řízení zpravidla neobsahu- jí, a s řešenou problematikou se tak míjejí. [24] V dalším kroku pak soud zjišťuje, zda se kasační stížnost týká výroku napadeného rozhodnutí o věci samé, nebo též akcesoric- kého výroku o nákladech řízení, event. pouze (jen) právě naposledy uvedeného výroku. Nejvyšší správní soud musí rovněž ověřit, zda kasační stížnost nesměřuje jen proti důvodům rozhodnutí soudu, což je z hlediska $ 104 odst. 2 s. ř. s. rovněž nepřípustné. Projde-li ka- sační stížnost tímto testem přípustnosti, tj. zjistí-li se, že směřuje proti výroku rozhodnu- tí o věci samé (nejde o případ kasační stíž- nosti směřující jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí kraj- ského soudu), pak se přezkum přípustnosti posunuje do další fáze ($ 104 odst. 4 s. ř. s.). [25] Nastupuje tedy konečné stadium, tj. zjišťování, zda je kasační stížnost přípustná a Nejvyšším správním soudem projednatelná z hlediska důvodů v ní uplatněných. Kasační stížnost je totiž přípustná jen tehdy, je-li po- dána z důvodů uvedených v $ 103 s. ř. s; a contrario neopírá-li se o takové důvody, tj. opírá-li se jen o důvody jiné, přípustná není. Jinak řečeno, jsou-li uplatněny v kasační stíž- nosti jak důvody uvedené v $ 103 odst. 1 s. ř. s., tak důvody jiné, zde neuvedené, je kasační stížnost přípustná. Nutno v této souvislosti zdůraznit, že zákonodárce se snažil velmi ši- roce koncipovat znění $ 103 s. ř. s. tak, aby umožnil stěžovatelům v co nejširším rozsahu přístup do opravného řízení, čímž je velmi zúžen okruh případů, na něž toto ustanovení dopadá. Nicméně v judikatuře Nejvyššího správního soudu je možno poukázat na ně- které případy, např. na rozhodnutí sp. zn. 1 Azs 23/2004, podle něhož, byla-li krajským sou- dem odmítnuta žaloba pro neodstranění vad, které bránily jejímu meritornímu přezkou- mání ($ 37 odst. 5 s. ř. s.), a jediný důvod uplatněný stěžovatelem v kasační stížnosti spočívá v žádosti o odstranění tvrdosti záko- na s ohledem na skutečnosti, jež vyšly najevo po vydání rozhodnutí správního orgánu, odůvodňující podle stěžovatele udělení azylu z humanitárních důvodů, není takový důvod podřaditelný pod žádný z důvodů vypočte- ných v $ 103 odst. 1 s. ř. s., a Nejvyšším správ- ním soudem proto musí být taková kasační stížnost jako nepřípustná odmítnuta ($ 104 odst. 4 s. ř. s.). Obdobně ve věci sp. zn. 6 Ads 113/2009, 7 Afs 106/2009 a 8 As 52/2006, č. 1655/2008 Sb. NSS. [26] V použití příslovce jen (jehož syno- nymy jsou výrazy „pouze“, „toliko“) jak v od- stavci druhém, tak i v odstavci čtvrtém $ 104 s. ř. s. nelze přitom hledat žádnou přímou souvztažnost, neboť v prvním případě se vztahuje k výroku rozhodnutí, resp. jeho čás- tem (týká se rozsahu napadení) a v druhém případě k důvodům rozhodnutí (obsahu), což jsou zcela rozdílné kategorie. [27] Zákonná úprava v $ 104 odst. 4 s. ř s. považuje za nepřípustnou také kasační stíž- nost, která se opírá o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož roz- hodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Takto opakovaně již Nejvyšší správní soud judikoval, např. ve věci sp. zn. 2 Afs 23/2003 uvedl, že: „Kasační stížnost, v níž je namítáno pouze vadné označení příjemce dodatečného platebního výměru, přičemž tento výlučný důvod stěžovatelka neuplatní- la v řízení před krajským soudem, ačkoliv tak učínit mohla, je nepřípustná podle usta- novení f 104 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud ji proto odmítne podle f 46 odst. 1 písm. d)s.ř. s“ [28] Neprojde-li kasační stížnost tímto testem přípustnosti (v naznačených rovi- nách), musí ji Nejvyšší správní soud podle $ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnout, jinak ji musí projednat a rozhodnout o ní. [29] Podle $ 104 odst. 2 s. ř. s. není pří- pustná kasační stížnost, která směřuje jen protí výroku o nákladech řízení. Jinými slo- vy, zákon nepřipouští kasační stížnost, je-li je- jím jediným důvodem napadení výroku o ná- kladech řízení. Pokud by kasační stížnost byla podána v takto jednoznačné (čisté) po- době, musela by být pro nepřípustnost od- mítnuta, byť by Nejvyšší správní soud seznal, že rozhodnutí krajského soudu o nákladech 853 2116 řízení není správné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2004, čj. 4 Ans 1/2004-53, podle něhož „nelze za stávající právní úpravy ve správním soudnictví na- pravit soudem rozhodujícím o kasační stíž- nosti případné nesprávné rozhodnutí kraj- ských soudů o nákladech řízení, pokud není současně kasační stížností napaden též vý- rok o věci samé“). Jinak řečeno, pokud je ka- sační stížností napaden též jiný výrok, je ka- sační stížnost zásadně přípustná. Právě situace, kdy kasační stížnost směřuje jak do výroku o věci samé, tak do výroku o nákla- dech řízení, působí výkladové problémy. Ty jsou způsobeny především zjištěním, že účastníci, kteří v rozhodnutí krajského soudu nejsou spokojeni pouze s výrokem o nákla- dech řízení, se možnosti dosáhnout kasační stížností na tento výrok domáhají podáním kasační stížnosti směřující též do výroku o věci samé. [30] Na jedné straně zde stojí názor dru- hého senátu (akceptovaný některými senáty v řadě výše již připomenutých rozhodnutí), podle něhož, vylučuje-li $ 104 odst. 2 s. ř. s. podání kasační stížnosti proti výroku o ná- hradě nákladů řízení, neznamená to, že ve spojení s věcnou kasační stížností je námitka směřující proti výroku o nákladech řízení přípustná. Naproti tomuto zde stojí názor především třetího senátu, podle něhož je stíž- ní námitka směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení za určitých podmínek věcně přípustná a Nejvyšší správní soud se s ní mu- sí vypořádat, byť by kasační stížnost do výro- ku o věci samé nebyla důvodnou. xx xxí [31] Rozšířený senát Nejvyššího správní- ho soudu se k názoru třetího senátu přiklání. Nevidí totiž jakýkoliv rozpor v něm zaujatého názoru se zákonnou úpravou. Ta totiž nebrá- ní tomu, aby k takto podané kasační stížnosti napravil Nejvyšší správní soud nesprávný vý- rok krajského soudu o nákladech řízení, i když kasační stížnost do výroku o věci samé nebude shledána důvodnou. Podle názoru rozšířeného senátu zákonodárce nemínil ab- solutně a bezvýjimečně vyloučit přezkum vý- roku o nákladech řízení, ale naopak umožnit jej tam, kdy Nejvyšší správní soud věcně pře- 854 zkoumává výrok o věci samé. Ustanovení $ 104 odst. 2 s. ř. s. je tudíž aplikovatelné pou- ze na kasační stížnosti podané výlučně proti výroku o nákladech řízení. Logicky vzato, bu- de-li nepřípustná kasační stížnost do výroku o věci samé z některého z důvodů zde uvede- ných, pak osud této kasační stížnosti směřují- cí proti výroku ve věci samé bude následován i tou její částí, kterou bude napaden výrok o nákladech řízení. [32] Rozšířený senát je rovněž jako senát sedmý toho názoru, že tomuto závěru svědčí i jazykový výklad $ 104 odst. 2 s. ř. s. Citované ustanovení přezkum výroku o nákladech ří- zení totiž nevylučuje absolutně, ale pouze v případě, že kasační stížnost směřuje jen proti tomuto výroku. Druhý senát ve výše ci- tovaném rozhodnutí slovo jen opomíjí, a to i přesto, že při interpretaci citovaného usta- novení jde o slovo zcela klíčové. Věcný pře- zkum stížní námitky proti výroku o nákla- dech řízení by byl vyloučen pouze v případě, že by slovo jen nebylo v citovaném ustanove- ní vůbec obsaženo. xx [33] Rozšířený senát má za to, že jeho zá- věr není v rozporu ani s výše již citovaným ná- zorem Ústavního soudu vyjádřeným v usnese- ní ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 264/07, jímž byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná ústavní stížnost směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2006, čj. 2 As 54/2006-96. Jeho smyslem bylo mimo jiné nastavit určité limity přístupu k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, avšak neplyne z něho zákaz poskytnutí vyšší- ho standardu soudní ochrany, jak bude ostat- ně rozebráno níže. xx [34] Právní názor zaujatý rozšířeným se- nátem vychází rovněž z nutnosti dodržování zásady nezatěžovat Nejvyšší správní soud po- družným rozhodováním, když vylučuje z pře- zkumu nejen kasační stížnosti, směřující toli- ko proti výroku o nákladech řízení, ale i ty, které sice obsahují námitky proti výroku o věci samé, avšak ty jsou z hlediska $ 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné. Je-li kasační stíž- ností zahájeno řízení, ať již jsou uplatněné ná- mitky proti výroku o věci samé důvodné či nikoliv, není zde žádného zákonného podkla- du k tomu, aby nebyl přezkoumán též výrok o nákladech řízení. Možnost takového přezku- mu není v rozporu ani s požadavkem nezatě- žovat Nejvyšší správní soud rozhodováním o bagatelních věcech, když se věcí samotnou již soud zabýval. Pokud je takto zjištěna jen ne- správnost výroku o nákladech řízení, není zde zákonného důvodu takový výrok nenapravit. xry [35] Rozšířený senát v této souvislosti upozorňuje, že ve vztahu k otázce přezkumu výroku rozhodnutí o nákladech řízení ve vě- cech správního soudnictví se vyslovil i Ústav- ní soud iv jiných rozhodnutích. Zatímco však v usnesení výše již citovaném dává najevo, že samotný spor o náhradě nákladů řízení nedo- sahuje zpravidla takové intenzity, aby se jimi nejvyšší soudy či Ústavní soud musely zabý- vat, tak ve svých dalších rozhodnutích sou- časně připouští, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopa- dají zásady spravedlivého procesu. Např. ná- lezem ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. II. ÚS 187/06, č. 99/2007 Sb. ÚS, zrušil Ústavní soud rozsu- dek Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005, čj. 6 Ca 48/2004-84, jen ve výroku, jímž bylo žalovanému Celnímu ředitelství Praha uloženo zaplatit stěžovatelce na náhradu ná- kladů řízení částku (pouze) 2 000 Kč, a to k ústavní stížnosti žalobkyně (stěžovatelky) směřující toliko do nákladů řízení. Ústavní soud v odůvodnění potvrdil, že ve své rozho- dovací praxi konstatoval dříve, že při posuzo- vání problematiky nákladů řízení postupuje. nanejvýš zdrženlivě, nicméně ve svých roz- hodnutích současně připouští, že „rozhodo- vání o nákladech řízení je integrální součás- tí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedli- vého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivé- ho procesu může otázka náhrady nákladů řízení nabýt ústavněprávní dímenze např. tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného sou- du byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Ta- ková pochybení byla zjištěna i v nyní pro- Jjednávané věci.“ [36] Ve věci projednávané Ústavním sou- dem zrušil Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného celního ředitelství a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Výrok o nákladech, jímž při- znal žalobkyni toliko náhradu ve výši soudní- ho poplatku a nepřiznal jí náhradu za náklady řízení vynaložené na zastoupení advokátem, odůvodnil tím, že sama stěžovatelka má práv- nické vzdělání a vykonává činnost advokáta, a měla by tudíž být schopna hájit své zájmy dostatečně kvalifikovaným způsobem sama. Toto rozhodnutí napadl žalovaný kasační stíž- ností směřující do výroku o věci samé, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2007, čj. 2 Afs 57/2006-121, za- mítnuta. V podané ústavní stížnosti stěžova- telka tvrdila, že napadeným výrokem rozsud- ku městského soudu bylo zasaženo do jejích práv garantovaných čl. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 43 Listiny a byl porušen i $ 35 odst. 2 a $ 57 odst. 2 s. ř. s. Bylo jí upřeno domáhat se stanoveným postupem svého práva a napade- ný výrok taktéž diskriminuje v řízení ty účast- níky, kteří mají právnické vzdělání a vykoná- vají činnost advokacie. Ústavní soud tomuto názoru stěžovatelky přisvědčil a v odůvodně- ní svého nálezu uvedl, že „[úJstavně garanto- vané právo na právní pomoc zahrnuje (zá- sadně vyjma řízení, pro něž je předepsáno obligatorní zastoupení) právo účastníka zvolit si, zda se nechá zastoupit a případně též kým. Důvody tohoto kroku nelze spatřo- vat jen v nedostatku příslušného právního vzdělání, jak by se podávalo z napadeného rozhodnutí, ale např. i ve vyšší míře objekti- vity zástupce, jeho konkrétní specializace na daný případ apod. Účastník si musí být vě- dom toho, že v případě neúspěchu ponese náklady řízení, a to případně i náklady právního zastoupení protistrany. Na druhou stranu mu však příslušné procesní předpisy (zde f 60 odst. 1 s. ř. s.) garantují, že jeho ná- klady řízení budou v případě úspěchu na- hrazeny. Obecný soud svou interpretaci od- víjel od slova „důvodně“ vynaložené náklady. Ústavní soud se však domnívá, že se svou in- terpretací ocitl mimo meze ústavnosti. Po- Jem „důvodný“ v aplikovaném ustanovení nutno chápat jako určitou pojistku před hra- zením nákladů nesouvisejících s řízením, 855 2117 před nadbytečnými či nadměrnými nákla- dy. Vzhledem k úslavně zaručenému právu na právní pomoc nelze prostřednictvím uve- deného termínu „důvodný“ vymezovat kate- gorii osob, která by tak z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak ji de facto její právo upírat a z hlediska ostat- ních ji diskriminovat.“ Ústavní soud dovodil, že městský soud porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces a nepřímo zasáhl do je- jího práva na právní pomoc. Výrok městské- ho soudu, jímž stěžovatelce nepřiznal náhra- du nákladů řízení v požadovaném rozsahu označil za nezákonný a protiústavní. Z uvede- ného je patrno, že Ústavní soud připouští přezkum rozhodnutí obecných soudů o ná- kladech řízení a že i jeho současný náhled na omezování přístupu účastníků řízení k Nej- vyššímu správnímu soudu v oblasti přezku- mu nákladů řízení nad zákonnou výluku danou $ 104 odst. 2 s. ř. s. jde nad limit stano- vený v jeho usnesení ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 264/07. [37] Protože se rozšířený senát ztotožnil s právním názorem předkládajícího senátu ve vztahu v otázce základní, musel ještě zod- povědět i související otázku, týkající se výro- ku rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pro procesní situaci, kdy kasační stížnost ve věci samé je nedůvodná, ale důvodná je do výroku o nákladech řízení. V takovém přípa- dě je podle jeho názoru nutné zrušit pouze výrok krajského soudu o nákladech řízení a ve věci samé kasační stížnost zamítnout. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti v takovém případě rozhoduje Nejvyšší správ- ní soud, neboť řízení ve věci samé je jeho roz- hodnutím ukončeno, a v tomto rozsahu tedy Nejvyšší správní soud věc krajskému soudu nevrací k dalšímu řízení (viz $ 110 odst. 2 vě- ta první s. ř. s. a contrario). Krajský soud by následně usnesením rozhodl pouze o nákla- dech řízení před ním, přičemž by byl vázán názorem Nejvyššího správního soudu. Rozší- řený senát též souhlasí se sedmým senátem v tom, že kasační stížnost proti tomuto usne- sení krajského soudu o nákladech řízení by byla nepřípustná podle $ 104 odst. 2 s. ř. s. (směřovala by totiž jen proti výroku o nákla- dech řízení). 2117 Daňové řízení: jednání za právnickou osobu k $ 9 odst. 2 a $ 10 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu jen „daňo- LS vý řád“) Prokurista není oprávněn jednat za právnickou osobu před správcem daně po- dle $ 9 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. V daňovém řízení mů- že být prokurista toliko smluvním zástupcem právnické osoby, a to na základě plné moci jemu udělené podle $ 10 odst. 3 tohoto zákona. V zákonném vymezení prokury zmocnění zastupovat daňový subjekt podle $ 10 odst. 3 uvedeného zákona samo o sobě obsaženo není, neboť placení daní není právním úkonem týkajícím se pro- vozu podniku, nýbrž právním úkonem vztahujícím se k podnikateli.
Veřejná obchodní společnost KOPPA, správce konkursní podstaty úpadce akciové spo- lečnosti TEXTILANA, proti Finančnímu úřadu v Liberci o daň z přidané hodnoty, o ka-