30 Cdo 1908/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona,
ve věci žalobce F. J., zastoupeného JUDr. Janou Piglovou, advokátkou se sídlem
ve Znojmě, Zahradní 9, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši
1,150.000,-Kč, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 51/2013, o
dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2013, č.
j. 61 Co 308/2013-38, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2013, č. j. 61 Co 308/2013-38, a
usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 23. 4. 2013, č. j. 7 C 51/2013-29,
se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení Okresního
soudu v Klatovech ze dne 23. 4. 2013, č. j. 7 C 51/2013-29, jímž bylo zastaveno
řízení. Žalobce se v řízení domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši
1,150.000,- Kč, která mu měla být způsobena postupem Okresního soudu v
Klatovech, spočívajícím v tom, že v řízení vedeném pod sp. zn. 18 E 20/2007
(dále jen „posuzované řízení“) soud nevydal rozhodnutí v přiměřené lhůtě. V
posuzovaném řízení se žalobce domáhal výkonu rozhodnutí vyklizením nemovitosti
parc. č. 29/4 v k. ú. M. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se žalobce u
tamního soudu domáhal náhrady škody obdobným návrhem proti totožné žalované již
v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 10/2011, přičemž rozsudkem ze dne 16. 12. 2011, č. j. 8 C 10/2011-67, bylo rozhodnuto tak, že se žaloba na zaplacení
částky 500.000,- Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I.) a po zpětvzetí návrhu
žalobcem ohledně částky 1,500.000,- Kč s příslušenstvím bylo rozhodnuto tak, že
se řízení zastavuje (výrok II.). Toto rozhodnutí bylo k odvolání žalobce
potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 6. 2012, č. j. 10 Co
229/2012-96 (dále jen „předchozí řízení“). Soud prvního stupně tak dospěl k
závěru, že je v řízení dán neodstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu
§ 104 odst. 1 o. s. ř., neboť dle ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. jde o věc
již pravomocně rozsouzenou. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, přičemž uvedl, že od
právní moci předchozího rozhodnutí, která nastala dne 14. 7. 2012, do doby
podání žaloby dne 22. 2. 2013 neuplynula natolik dlouhá doba, jež by zakládala
nové skutkové vymezení žaloby. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním. Splnění
předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatel v tom, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na otázce hmotného nebo procesního práva, která v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel jako
dovolací důvod vymezuje skutečnost, že řízení spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolatel namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému
právnímu závěru, že je v předmětném řízení dána překážka věci pravomocně
rozsouzené, neboť nesprávně posoudil dobu pro tuto překážku rozhodnou. Jádrem
podaného dovolání je námitka dovolatele, že od právní moci rozhodnutí v
předchozím řízení nečinnost Okresního soudu v Klatovech stále trvá, což zakládá
jiné skutkové vymezení předmětné žaloby. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud
napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz
čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro posouzení otázky, zda v případě,
kdy žalobce opětovně uplatňuje nárok na náhradu škody způsobené tím, že ve
stále probíhajícím řízení nebyl učiněn úkon v přiměřené lhůtě, lze zastavit
řízení z důvodu překážky věci rozsouzené, pokud soud dospěje k závěru, že od
vydání rozhodnutí v předcházejícím řízení neuplynula dostatečně dlouhá doba. Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo
vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,
jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel v tomto ohledu namítal,
že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, neuvedl však, v čem tato vada řízení měla spočívat. Dovolací soud
žádné vady řízení ve smyslu citovaného ustanovení nezjistil. Proto se zabýval
posouzením právních závěrů odvolacího soudu. Napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že projednání věci brání překážka věci
rozsouzené. Překážka věci rozsouzené nastává tehdy, má-li být v novém řízení
projednávána stejná věc. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o
tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se
stejného předmětu řízení a týchž osob (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, publikovaný v Soudní judikatuře jako
SJ 113/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo
3760/2010). Ve vztahu k posuzování délky řízení, které doposud nebylo pravomocně skončeno,
Nejvyšší soud již ve svém stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „Stanovisko“), uvedl: „Zhodnocení dosavadní délky řízení i skutečnosti, že
nebylo dosud skončeno, představuje pro případné opětovné uplatnění nároku na
náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouze vedené řízení, v rozsahu
předmětu hodnocení, překážku věci rozsouzené. Opětovné uplatnění kompenzačního
nároku je tak jako důvodné myslitelné leda tehdy, kdyby průběh řízení, v němž
došlo k nesprávnému úřednímu postupu, vykazoval nepřiměřenou délku i po
vyhlášení rozsudku pravomocně přiznávajícího náhradu, a to buď za takovou další
délku řízení, anebo za novou skutkovou okolnost, že lze celkovou délku řízení,
právě v důsledku jeho další délky, hodnotit za nepřiměřenou.“
Nejvyšší soud dále ve Stanovisku uvedl: „Není-li řízení, ve kterém došlo k
porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke dni
rozhodování soudu o tomto nároku, musí soud, a to prvního i druhého stupně,
vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (154 odst. 1 o. s. ř.).“
Z výše uvedeného vyplývá, že v případě, kdy žalobce opětovně uplatňuje nárok na
náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, pak překážka
věci rozsouzené je dána pouze tehdy, nárokuje-li žalobce náhradu újmy jen za
období, které již bylo předmětem posuzování v předcházejícím řízení. Pouze v
takovém případě by předmět řízení byl vymezen zcela shodně. Pokud však řízení
nadále pokračuje a žalobce nově uplatní nárok i za toto další období, nejde o
shodné vymezení předmětu řízení. Neuplynula-li od rozhodnutí v předcházejícím
řízení dostatečně dlouhá doba, aby celkovou délku řízení bylo možno hodnotit za
nepřiměřeně dlouhou, je tato okolnost důvodem pro zamítnutí žaloby, nezakládá
však překážku věci rozsouzené.
Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení naplnění podmínek
řízení, respektive existence překážky věci rozsouzené, nesprávné a ježto se
taková nesprávnost projevuje i v rozhodnutí soudu prvního stupně, postupoval
dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. a napadené usnesení odvolacího
soudu, jakož i prvostupňové rozhodnutí, zrušil a vrátil věc prvostupňovému
soudu k dalšímu řízení. Soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2014
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu