U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci
žalobkyně M. R., zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem
v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení
340 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
42 C 78/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 15. 12. 2015, č. j. 15 Co 447/2015-41, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil k odvolání
žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. 6. 2015, č. j. 42 C
78/2014-28, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 340 000 Kč s
příslušenstvím. Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako náhrady nemajetkové
újmy a škody, která jí byla způsobená tím, že orgány žalované v rozporu s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“) nezajistily, aby
v právním řádu České republiky existoval účinný právní prostředek nápravy v
případě neprovedení záznamu katastrálním úřadem do katastru nemovitostí. Žalobkyně v řízení namítala, že až do vydání rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu publikovaného ve sbírce Nejvyššího správního soudu pod č. 3/2011 správní
soudy zastávaly právní názor, podle kterého neprovedení záznamu do katastru
nemovitostí není nezákonným zásahem ve smyslu § 82 a násl. zákona č. 150/2012
Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyně tak byla
nucena se domáhat právní ochrany až v roce 2012. Soudy však nezohlednily změnu
judikatury v roce 2011 a její žalobu pro opožděnost odmítly. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně se žalobou podanou dne 19. 6. 2012 u Krajského soudu v Praze
domáhala, aby soud uložil Katastrálnímu úřadu pro Středočeský kraj –
Katastrálnímu pracovišti Nymburk povinnost provést v katastru nemovitostí
poznámku a aby soud žalovaným zakázal zasahovat do práv žalobkyně tím, že danou
poznámku nezapíše. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 10. 2012, č. j. 45
A 48/2012-17, žalobu odmítl. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 2. 1. 2013,
č. j. 1 Aps 9/2012-18, zamítl kasační stížnost žalobkyně. Ústavní soud
rozhodnutím ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 524/13, ústavní stížnost
žalobkyně proti výše uvedeným rozhodnutím správních soudů odmítl. Po právní stránce odvolací soud uvedl, že při absenci zrušení či změny
dotčených rozhodnutí chybí odpovědnostní titul pro náhradu škody nebo
nemajetkové újmy a že tvrzená pochybení – nesprávné judikatorní závěry – nelze
hodnotit jako nesprávný úřední postup. Odvolací soud dále odmítl námitku
žalované, že jí byla odepřena spravedlnost, neboť se jejím žalobním nárokem
správní soudy zabývaly, projednaly jej a pravomocně o něm rozhodly. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním,
jehož přípustnost spatřuje v tom, že závisí na vyřešení právních otázek, která
dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly vyřešeny (otázky 2 a 3), a
dále závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (otázka 1). Dovolatelka
otázky formuluje následovně:
1) Je rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné, jestliže soud nezdůvodnil, proč
důkazní návrhy neprovedl, a nepřihlédl k právně rozhodným skutkovým tvrzením a
právní argumentaci žalobkyně? 2) Je přípustné, aby soudy změnily, a tím účelově zmanipulovaly právně
rozhodná skutková tvrzení a právní argumentaci žalobkyně, když současně změnily
skutkový základ sporu v rozporu s tím, jak ho vymezila žalobkyně?
3) Je nesprávným úředním postupem, když v rozporu s čl. 13 Úmluvy a
právním řádem České republiky až do roku 2011 soudy nepovažovaly neprovedení
záznamu do katastru nemovitostí katastrálním úřadem za nezákonný zásah?
Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Následně
dovolatelka obsáhle rozvíjí výše uvedené otázky. Dovolatelka navrhuje, aby
dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě plně vyhoví.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II
bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Ve vztahu k třetí dovolatelkou vymezené otázce Nejvyšší soud ve své judikatuře
opakovaně uvádí, že v případě nesprávného úředního postupu jde o porušení
pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho
činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti
rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí (z
mnohých srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2
Cdon 804/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit 1/2000 pod č. 4,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007). V
předmětném případě dovolatelka namítá, že soudy v řízení vedeném u Krajského
soudu v Praze pod sp. zn. 45 A 48/2012 nezohlednily okolnost, že v roce 2011
došlo ke změně judikatury. Je tudíž zřejmé, že dovolatelkou namítaný nesprávný
úřední postup spočívající ve změně judikatury nalezl svůj odraz v obsahu
vydaných rozhodnutí, přičemž dovolatelka napadá jejich správnost.
Nejvyšší soud ve své judikatuře dále opakovaně zdůrazňuje, že podmínka
zakotvená v ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, brání tomu, aby
odškodňovací řízení plnilo funkci, která náleží opravným prostředkům (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013,
uveřejněný pod číslem 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Změnu
judikatury v roce 2011 mohla žalobkyně namítat již v řízení vedeném pod sp. zn.
45 A 48/2012. V uvedeném řízení žalobkyně využila veškerých prostředků nápravy,
včetně ústavní stížnosti. Otázka, zda se žalobkyně mohla svého práva domáhat
dříve, byla předmětem právě tohoto řízení, když její žaloba byla odmítnuta pro
opožděnost. V odškodňovacím řízení, jež neplní funkci dalšího opravného
prostředku, se danou otázkou zabývat nelze, jak v souladu s výše citovanou
judikaturou uzavřely soudy nižších stupňů.
Prvními dvěma otázkami dovolatelka obsahově namítá vady řízení. Podle
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení
přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura pod č. 82, ročník 2006, a ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo
762/2013). Tento předpoklad však v posuzované věci naplněn není.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu