30 Cdo 1930/2021-69
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Janem Kolbou v právní věci žalobce P. S., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Josefem Pojezdným, advokátem se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Švehlova 46, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 44 785 344 Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 17 C 180/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 3. 2021, č. j. 14 Co 30/2021-59, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 19. 3. 2021, č. j. 14 Co 30/2021-59, potvrdil usnesení Okresního soudu v Karlových Varech jako soudu prvního stupně ze dne 25. 1. 2021, č. j. 17 C 180/2020-41, kterým bylo řízení zastaveno, neboť nebyla splněna podmínka řízení spočívající v uplatnění nároku u příslušného orgánu (v daném případě u Ministerstva spravedlnosti) ve smyslu § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen OdpŠk“) Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30.
9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel spatřuje splnění předpokladu přípustnosti v tom, že by otázka, zda byla z jeho strany splněna podmínka podle § 14 odst. 3 OdpŠk, měla být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak ji posoudil soud odvolací. Takovou možnost založení přípustnosti dovolání však § 237 o. s. ř. neskýtá. Vymezuje-li toto ustanovení za jeden z předpokladů přípustnosti to, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, má se tím namysli situace, kdy na základě argumentace dovolatele dovolací soud dospěje k závěru, že by se měl odchýlit od jím již dříve vyřešené otázky procesního či hmotného práva (na němž závisí napadené rozhodnutí).
Přitom rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016). Jestliže by dovolatel spatřoval přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel tedy zjevně chybně pokládal za důvod přípustnosti dovolání skutečnost, že by (podle jeho názoru) měla být odvolacím soudem řešená otázka posouzena dovolacím soudem odlišně. Ani z obsahu dovolání se pak nepodává, od jaké – dovolacím soudem dříve vyřešené – otázky hmotného či procesního práva by se měl dovolací soud v nynějším případě odchýlit, od jaké – v judikatuře dovolacího soudu vyřešené – otázky se odchýlil odvolací soud v napadeném rozhodnutí, případně jaká otázka nebyla v judikatuře dovolacího soudu dosud vyřešena či jaká otázka je v této judikatuře posuzovaná rozdílně.
Dovolání tak neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání. Pouze nad rámec nutného odůvodnění je možno konstatovat, že dovolatel toliko polemizuje se skutkovými závěry učiněnými soudem prvního stupně a soudem odvolacím spočívajícími v tom, že z jeho strany nebyl nárok uplatněn u úřadu uvedeného v § 6 OdpŠk. Dovolání lze však podat jen z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o.
s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 10. 2021
JUDr. Jan Kolba pověřený člen senátu