30 Cdo 2018/2019-90
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Bohumilem
Dvořákem v právní věci žalobce B. V., nar. XY, bytem XY, proti žalované České
republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o
náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 347/2016, o dovolání žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2018, č. j. 23 Co 94/2018-12, takto:
I. Dovolací řízení se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, které bylo
Nejvyššímu soudu předloženo k rozhodnutí a které je předmětem tohoto dovolacího
řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl.
II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podáním dovolání ze dne 24. 4. 2018 vznikla žalobci povinnost zaplatit soudní
poplatek za dovolání [srov. § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o
soudních poplatcích], který činí podle položky 23 bodu 2 Sazebníku soudních
poplatků 4 000 Kč. Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 3. 7. 2019, č. j. 30
Cdo 2018/2019-81, vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku a současně jej
poučil, že nezaplatí-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě, dovolací řízení
bude zastaveno.
Protože žalobce nezaplatil soudní poplatek za dovolání ani poté, co k tomu byl
vyzván usnesením Nejvyššího soudu, dovolací soud řízení o dovolání žalobce
proti napadenému usnesení podle ustanovení § 9 odst. 2 zákona o soudních
poplatcích zastavil.
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že soud prvního stupně
nerozhodoval o opakované žádosti žalobce (vtělené do dovolání) o osvobození od
soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Nedošlo-li v
mezidobí (oproti stavu, z něhož vycházel soud prvního stupně v usnesení ze dne
16. 1. 2019, č. j. 10 C 347/2016-51, jimž rozhodl o předchozí již jednou
opakované žádosti žalobce) ke změně rozhodných poměrů na straně žadatele, jež
by mohla případné odlišné rozhodnutí o další žádosti odůvodnit, bylo by
rozhodování soudu o opakovaných žádostech čirým formalismem v rozporu s
procesní ekonomií. Opačný přístup by totiž nutně vedl k řetězení rozhodnutí o
stále totožných žádostech o osvobození od soudních poplatků a ustanovení
zástupce, ať už by tato rozhodnutí měla podobu zamítnutí žádosti či zastavení
řízení o žádosti pro překážku věci pravomocně rozhodnuté.
Pokud žalobce vznesl požadavek dle § 243 o. s. ř. na „odkladný účinek“, nebylo
nutno o této žádosti rozhodovat samostatným rozhodnutím s ohledem na její
bezpředmětnost. O odkladu vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí
podle § 243 o. s. ř. nelze uvažovat za situace, kdy je zřejmé, že samotnému
dovolání nemůže být vyhověno. Za situace, kdy bylo dovolací řízení Nejvyšším
soudem bez zbytečných odkladů po předložení věci zastaveno, nebylo již o návrhu
na odklad právní moci a vykonatelnosti rozhodováno (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4491/2017, nebo ze dne 16. 10. 2017,
sp. zn. 30 Cdo 4619/2017).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst.
3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 8. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu