30 Cdo 2052/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci
žalobce J. N., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v
Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 66.700,- Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 95/2010, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2011, č. j. 64 Co 69/2011 – 46,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
povinnost zaplatit mu částku 66.700,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Výše uvedené částky se žalobce domáhal z titulu zadostiučinění za nemajetkovou
újmu, která mu měla být způsobena v důsledku zbavení osobní svobody, vazebním
stíháním a výkonem trestu odnětí svobody v době od 21. 8. 1951 do 21. 5. 1952
na podkladě rozsudku Nižšího vojenského soudu v Mladé Boleslavi ze dne 31. 8.
1951, sp. zn. Vt 199/51-II. Tímto rozsudkem byl žalobce odsouzen pro trestný
čin vyhýbání se vojenské povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č.
86/1950 Sb., trestního zákona, k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců
nepodmíněně. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 4 Tz
64/2008, bylo uvedené rozhodnutí zrušeno a trestní stíhání pro nepřípustnost
zastaveno. Usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 1. 2010, sp.
zn. 1 Nt 1203/2009, byla vyslovena účast žalobce na soudní rehabilitaci podle §
33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.
Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu daného případu, jak jej zjistil soud
prvního stupně. Uvedl, že je nepochybné, že požadavek žalobce na zadostiučinění
nemajetkové újmy za dobu, kdy byl zbaven osobní svobody, nelze odškodnit v
režimu zákona č. 119/1991 Sb., o soudních rehabilitacích, což bylo najisto
postaveno již judikaturou Ústavního soudu. I kdyby účast žalobce na soudní
rehabilitaci nevylučovala jeho nárok na odškodnění nemajetkové újmy vycházející
z trestního rozhodnutí z roku 1951, které bylo po 27. 4. 2006 pro nezákonnost
zrušeno, zákonná úprava zadostiučinění za nemajetkovou újmu obsažená v § 31a
zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále též jen „OdpŠk“)
na tento jeho nárok nepamatuje. Nálezy Ústavního soudu založené na přímé
aplikovatelnosti čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen „Úmluva“) spadají do období před účinností novely zákona o
odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným
úředním postupem, tedy do doby, kdy stávající právní úprava umožňovala
nahrazovat toliko škodu hmotnou. V posuzované věci nejsou tyto nálezy právně
významné, neboť novelou zákona č. 82/1998 Sb. provedenou zákonem č. 160/2006
Sb. stát přiznal odpovědnost i za morální újmy způsobené orgány státu v
důsledku nezákonných rozhodnutí a nesprávných úředních postupů; přechodné
ustanovení čl. II zákona č. 160/2006 Sb. založilo pravou zpětnou účinnost
vztahující se i na újmy vzniklé přede dnem 27. 4. 2006, to však jedině v
případech, kdy se jedná o nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené
délce řízení. Nárok žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
omezením osobní svobody v režimu tohoto zákona nelze odškodnit, neboť do poměrů
žalobce nedopadá. Jinak řečeno, zákon s nezákonným rozhodnutím vydaným před
jeho účinností nárok žalobou uplatněný nespojuje.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
naplnění podmínek zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí. Tento
význam spočívá především v řešení otázky, zda lze odmítnout žalobcův nárok s
odůvodněním, že na něj zákonná úprava zadostiučinění za nemajetkovou újmu
nepamatuje. S poukazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, a ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 696/06, se žalobce domnívá, že
jeho nárok takto odmítnout nelze. Dále je právně významná otázka, zda je zpětné
použití zákona č. 160/2006 Sb. použitelné jedině v případech, kdy se jedná o
nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení. Konečně je pro
danou věc významné, zda je možno přiznat náhradu nemajetkové újmy osobě
nezákonně perzekuované, nelze-li aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Žalobci je
jedno, na základě jakého ustanovení mu soud zadostiučinění přizná, zda to bude
na základě zákona č. 160/2006 Sb., čl. 5 odst. 5 Úmluvy, čl. 10 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod či na základě obecné spravedlnosti. Žalobce navrhl,
aby dovolací soud zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu
prvního stupně a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže
by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po
právní stránce ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS
29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolání přípustné není, neboť všemi dovolatelem předloženými otázkami se
dovolací soud ve své rozhodovací činnosti již zabýval a rozsudek odvolacího
soudu z tohoto pohledu nepředstavuje jiné řešení ve smyslu § 237/3 o. s. ř. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008 (uveřejněném pod č. 125/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, dostupném též na internetových stránkách Nejvyššího
soudu, www.nsoud.cz) Nejvyšší soud vyslovil, že „právo na přiměřené
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu,
které bylo vydáno před účinností zákona č. 160/2006 Sb., lze přiznat za dobu od
18. 3. 1992 přímou aplikací čl. 5 odst.
5 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod.“
K rozsudku odvolacího soudu je tedy nutno upřesnit, že byť bylo soudní
rozhodnutí rušící předchozí rozhodnutí o vině a trestu vydáno až po účinnosti
zákona č. 160/2006 Sb., je nutno na dobu vzniku případné nemajetkové újmy
nahlížet tak, že byla způsobena právě v době, kdy docházelo k omezení osobní
svobody v důsledku posléze zrušených rozhodnutí. Jestliže k takové skutečnosti
došlo před účinností zákona č. 160/2006 Sb. (tedy před 27. 4. 2006), jako je
tomu v daném případě, je nutno se zabývat tím, zda není třeba přímo aplikovat
čl. 5 odst. 5 Úmluvy (viz výše rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu) – k
tomu v podrobnostech viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu,
www.nsoud.cz). Již dříve Nejvyšší soud v případě obdobném tomu stávajícímu dospěl k závěru,
že: „Došlo-li k nezákonnému zatčení či zadržení před tím, než ve vztahu k České
republice vstoupila v platnost Úmluva o ochraně lidských práv a základních
svobod (tj. před dnem 18. 3. 1992), nelze přiznat zadostiučinění za imateriální
újmu tím způsobenou přímou aplikací čl. 5 odst. 5 této úmluvy (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010, veřejnosti též
dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).“
Poukaz žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS
85/04 (publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení pod. č. 136, svazek. č. 42,
str. 91, dostupného na internetových stránkách, http://nalus.usoud.cz) není
případný. Se závěry Ústavního soudu zde dovozenými se Nejvyšší soud ztotožnil
ve výše citovaném rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia. Nicméně tyto závěry není možné aplikovat na souzený případ, neboť
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod se pro Českou republiku
stala závaznou až dnem 18. 3. 1992. Z toho důvodu se tato Úmluva (a tedy ani
její čl. 5 odst. 5) nemůže vztahovat na okolnosti nastalé před tímto datem,
tedy ani na rozhodnutí z roku 1951, jímž byl žalobce odsouzen k trestu odnětí
svobody (sama Úmluva vstoupila v účinnost až dne 3. 9. 1953). Ani nález Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 696/06, se na
souzený případ nevztahuje, neboť v něm Ústavní soud posuzoval oprávněnost
vzneseného nároku na náhradu škody způsobené porušením povinnosti vydat
rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Dovolací soud neshledal, že by v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu
byla řešena otázka zásadního právního významu, a proto dovolání žalobce jako
nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že
žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a
žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.