30 Cdo 2059/2024-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce J. P., zastoupeného Mgr. Alešem Dostálem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 206/8, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 234/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2024, č. j. 29 Co 74/2024-136, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 12. 2023, č. j. 26 C 234/2022-68, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 6 250 Kč (výrok I), naproti tomu žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 993 750 Kč zamítl (výrok II). Žalované současně uložil nahradit žalobci náklady řízení ve výši 3 150 Kč (výrok III).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II potvrdil a ve vyhovujícím výroku I jej změnil tak, že se žaloba zamítá i co do částky 6 250 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil, že žalované se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává.
3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal odškodnění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nezákonným rozhodnutím v průběhu řízení před Okresním soudem v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 150/2019. Rozsudkem uvedeného soudu ze dne 26. 11. 2021, č. j. 6 C 150/2019-361, byla zamítnuta žaloba (směřující proti viníku dopravní nehody P., při níž došlo k vážnému poškození zdraví žalobce) o zaplacení částky 42 000 000 Kč s příslušenstvím. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové zamítavý rozsudek potvrdil svým rozhodnutím ze dne 26. 4. 2022 pod č. j. 22 Co 38/2022-444. K dovolání žalobce Nejvyšší soud, poté, co usnesením ze dne 15. 9. 2022 nařídil odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu, následně rozsudkem ze dne 13. 10. 2022, č. j. 25 Cdo 2280/2022-504, oba rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Na základě citovaných rozsudků zrušených dovolacím soudem byla proti žalobci zahájena exekuce pro náklady nalézacího a odvolacího řízení ve výši 414 675 Kč; náklady exekuce činily 92 013 Kč.
4. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v plném rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.
5. Nejvyšší soud předesílá, že podané dovolání je na samé hranici jeho projednatelnosti. Z ustanovení § 241a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
6. Mezi povinné náležitosti dovolání proto patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění některého ze čtyř výše uvedených předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést, jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, tak tuto nesprávnost konkrétně konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Je zapotřebí, aby dovolatel jasně vymezil relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvedl, v čem se odvolací soud od ní v projednávané věci odchýlil [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 13.
3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17]. Žalobce sice v závěru svého dovolání uvedl, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací činnosti dovolacího soudu (viz bod II odst. druhý dovolání), žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu (popř. Ústavního soudu), které by konkrétně propojil s právní argumentací obsaženou v rozhodnutí odvolacího soudu, však neoznačil. Dovolání, ač sepsáno advokátem, je ve skutečnosti spíše pokračováním pouhé dosavadní prosté polemiky se soudy obou stupňů a v převážném rozsahu nevystihuje zákonem konstruovanou formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, na nějž zákonodárce klade daleko přísnější formální požadavky (a potud předepisuje povinné zastoupení advokátem).
7. Odkazuje-li se dovolatel na nález pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 35/09, pak uvedený plenární nález řeší povýtce otázku možnosti odškodnění za nezákonné rozhodnutí v souvislosti s (ne)využitím opravných prostředků poškozeným [konkrétně stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného], tedy argumentace žalobce je vůči nyní projednávané věci (kde není pochyb o tom, že žalobcem označená rozhodnutí jsou ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nezákonná) zcela mimoběžná, což danou polemiku diskvalifikuje z přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obdobné závěry lze vztáhnout i na odkaz žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2010, který se (odlišně od přítomné věci) zabýval souladem námitky promlčení vznesené státem s dobrými mravy. Cituje-li z něj dovolatel velmi stručně požadavek, aby soudní rozhodnutí byla vydána v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive dle obecného přirozenoprávního principu, pak jde podle přesvědčení Nejvyššího soudu o samozřejmý postulát, který lze vztáhnout na jakékoliv rozhodování orgánů veřejné moci.
Právě ona absolutní obecnost vylučuje takto dovoláním vytržený závěr z obsáhlého rozhodnutí soudu ochrany ústavnosti považovat za konkrétní dovolací argumentaci odpovídající obsahovým nárokům, které od 1. 1. 2013 klade na dovolatele zákonodárce. V opačném případě by lpění zákonodárce na náležité vymezení důvodu dovolání ztratilo význam a ustanovení § 241a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř. by se stala zcela obsolentní. Odvolací soud vystavěl svoji argumentaci na tom, že žalobce jako poškozený neprokázal vznik prakticky žádné nemateriální újmy a bylo tak v úměře k požadavkům § 241a odst. 3 o.
s. ř., aby se dovolatel konkrétně vymezil právě vůči řešení dané otázky, což ovšem zákonu odpovídajícím způsobem (tedy zejména odkazem na oponentní argumentaci Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu k dané materii) neučinil. Konečně neobstojí ani rovněž zcela obecný argument o potřebě odchýlení se od doslovného znění zákona, neboť zákon počítá jak s relutární satisfakci, tak alternativně i s konstatováním porušení práva (§ 31a odst. 2 OdpŠk).
8. Brojí-li žalobce – opět jen v obecné rovině – v dovolání proti závěru odvolacího soudu o vhodné formě zadostiučinění, když má za nedostatečné poskytnutí konstatování porušení práva ve spojení s písemnou omluvou, pak Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý (z hlediska náležitostí § 241a odst. 3 o. s. ř. nekvalifikovaný) nesouhlas s formou nebo výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o.
s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž zvolenou formou nebo výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Akcentuje-li potom žalobce, že jím označená rozhodnutí vydaná v řízení o náhradu škody na zdraví byla nezákonná, a proto zde nastupuje „nevyhnutelná odpovědnost státu za zrušení nezákonného rozhodnutí“ (míněna je zřejmě odpovědnost za vydání později zrušeného nezákonného rozhodnutí – poznámka Nejvyššího soudu), i v tomto rozsahu se dovolací argumentace míjí s napadeným rozsudkem odvolacího soudu, který odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí dovodil, avšak měl (oproti mínění dovolatele) za dostatečnou nepeněžitou formu kompenzace vzniklé nemajetkové újmy.
9. Vady řízení namítané žalobcem (jež má, bez vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., za to, že odvolací soud ve svých úvahách nevyčerpal ve skutkové rovině předmět řízení) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci.
10. Dovolání žalobce napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v
němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. 11. Závěrem Nejvyšší soud doplňuje, že na rozdíl od odvolacího řízení, v němž je v zásadě přezkoumávána věcná správnost [výroku] rozhodnutí ze všech v úvahu přicházejících hledisek (§ 212a odst. 1, § 219, § 219a odst. 1 a 2 a § 220 odst. 1 o. s. ř.), je dovolací soud striktně vázán rozsahem i důvody podaného dovolání (§ 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.), nepřezkoumává proto z úřední povinnosti správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, nýbrž přísluší mu – v mezích dovolacích námitek – se zabývat jen těmi právními otázkami, které dovolatel kvalifikovaně zpochybnil. 12. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 8. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu