U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 750.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 333/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2009, č. j. 64 Co 342/2009 - 101, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2009, č. j. 64 Co 342/2009 - 101, se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví identifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 750.000,- Kč s přísl. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že žalobce se žalobou podanou poté, co jeho nároku v rámci předběžného projednání věci žalovanou nebylo vyhověno, domáhal zaplacení částky 750.000,- Kč s přísl. jako peněžité náhrady za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 60 C 123/2001. V posuzovaném řízení zahájeném žalobcem dne 21. 3. 2001 se žalobce proti žalované TRANSKOREKTA, společnosti s ručením omezeným, domáhal rozhodnutí, aby soud určil, že smlouvy, na základě kterých dlužník OSTRAMO, VLČEK a spol., s.
r. o. prodal movité věci žalovanému, jsou vůči žalobci právně neúčinné. Soud žalobce dne 11. 3. 2002 vyzval k zaplacení soudního poplatku a po marném uplynutí stanovené lhůty řízení dne 6. 6. 2002 zastavil. Žalobce dodatečně v odvolací lhůtě soudní poplatek zaplatil, proto soud své rozhodnutí o zastavení řízení dne 13. 8. 2002 zrušil. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2002, č. j. 60 C 123/2001 – 13, bylo řízení přerušeno z důvodu, že u uvedeného soudu probíhá řízení pod sp. zn. 64 C 94/2000, v němž se žalobce odpůrčí žalobou domáhá vylovení neúčinnosti kupních smluv na nemovitý majetek mezi týmiž účastníky a z titulu týchž pravomocných rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání jež trpělo vadami a následně vzal odvolání zpět podáním ze dne 22. 9. 2003. Usnesení o přerušení řízení nabylo právní moci dne 11. 12. 2003. O pokračování v řízení dosud nebylo rozhodnuto.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nespatřoval nesprávný úřední postup soudu rozhodujícího ve věci sp. zn. 60 C 123/2001 v tom, že přerušil řízení podle § 109 o. s. ř. z důvodu probíhajícího řízení u téhož soudu pod sp.
zn. 64 C 94/2000, když žalobce proti tomuto usnesení nepodal řádný opravný prostředek aby mohlo být postaveno najisto, zda soud bezdůvodně spojuje rozhodování v hlavním řízení s řízením vedlejším či nikoliv. Odvolací soud se neztotožnil ani s námitkou žalobce, že je třeba vzít v úvahu délku souvisejícího řízení, neboť nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené mu průtahy ve vedlejším řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 94/2000 je předmětem samostatného řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 90/2006.
Na druhou stranu odvolací soud připustil, že soud prvního stupně vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku téměř po roce od podání žaloby, což nelze považovat za dobu přiměřenou k provedení uvedeného úkonu a jde tedy o neodůvodněný průtah v řízení. Současně však bylo povinností žalobce, aby svoji poplatkovou povinnost splnil spolu s podáním žaloby, a proto ke vzniku průtahu nesplněním své poplatkové povinnosti přispěl. Odvolací soud považoval za dostačující zadostiučinění konstatovat, že v době po uplynutí patnácti dnů po zahájení řízení do doby vydání usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku bylo porušeno právo žalobce, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítá nesprávné právní posouzení věci oběma soudy a vady řízení. Dovolatel namítá, že přestože soudy konstatovaly, že k určitým průtahům v řízení došlo, neuznaly jeho nárok na odškodnění. Tvrdí, že Okresní soud v Ostravě svojí liknavostí a průtahy zapříčinil stav, kdy věc mnoho roků ležela nečinně a majetek původního dlužníka byl mezitím převeden na třetí osoby. Za otázku zásadního právního významu považuje, zda závěry Evropského soudu pro lidská práva ohledně výše přiznávaného zadostiučinění je nutné aplikovat také v českém právu.
Dovolatel dále tvrdí, že odpůrčí žaloba je vedena vůči Transkorekta s. r. o., která není v konkursu, a není žádný důvod, aby soud již dávno z úřední povinnosti nezrušil usnesení o přerušení řízení a věc rozhodl. Okresní soud v Ostravě se snažil opakovaně řízení 60 C 123/2001 přerušovat a nelogicky a bezdůvodně ho stále spojoval s věcí 64 C 64/2000, které se však týkalo jen a pouze odpůrčí žaloby na neúčinnost převodu nemovitostí a evidentně s věcí nemělo nic společného. Právní posouzení naprosto vadně a vágně kopíruje nedostatky skutkových zjištění a neuvádí ani proč by mělo stačit sdělení, že průtahy nastaly.
K hodnocení jednotlivých okolností případu dovolatel uvedl, že soud jen iluzorně naznačil, že se jednalo o složitou věc a že řízení nebylo pro žalobce významné, když nepodal stížnost na průtahy v řízení. Žádný zákon mu však tuto povinnost neukládá, nadto si žalobce předsedovi soudu stěžoval v letech 1999-2005 na podivné průtahy de facto ve všech věcech týkajících se dlužníka Ostramo vlastněné V., jeho manželkou a firmou V. Transkorekta. Soud neprovedl navržené důkazy lékařskými zprávami ke stavu žalobce ani exekučními spisy dokladujícími platební neschopnost a velké vícenáklady žalobce zapříčiněné průtahy a nesprávným úředním postupem OS Ostrava.
Dovolatel navrhl napadené rozsudky zrušit a věc vrátit soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné.
Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo otázku vyžadující jiné řešení, než jaké bylo dříve v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo.
Dovolání není přípustné, neboť dovolatel v posuzované věci dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právě významnou, nepředkládá. Na otázce zda je nutno v českém právu aplikovat závěry vyplývající z judikatury ESLP rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud dospěl k závěru, že dostatečnou formou kompenzace pro žalobce bude konstatování porušení jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. O tom jaká forma kompenzace bude pro žalobce dostatečným odškodněním rozhoduje soud a postupuje přitom podle ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“).
Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice, že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Odvolací soud přitom odůvodnil, proč považuje konstatování porušení práva za vhodnou a dostatečnou formu morálního zadostiučinění. Otázka výše finančního zadostiučinění by mohla být odvolacím soudem řešena pouze v případě, že by odvolací soud dospěl k závěru, že samotné konstatování porušení práva ani jiná forma satisfakce nejsou dostatečnou náhradou.
Tak tomu však v posuzované věci nebylo. Dovolatelem formulovaná otázka proto nemůže založit ani přípustnost dovolání pro otázku zásadního právního významu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatel dále poukazoval na to, že řízení trvá již osm let, avšak soudy posuzovaly pouze délku řízení do jeho přerušení.
Nejvyšší soud se otázkou souběhu řízení hlavního a vedlejšího již opakovaně zabýval a dospěl k závěru, že zásadně je třeba do celkové doby řízení započítat i dobu po kterou bylo řízení přerušeno, a v takovém případě je třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení byla věc projednána v přiměřené lhůtě či nikoliv (srov. část III. bod 3 Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. Cpjn 206/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, vše dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Z obsahu spisu však vyplývá, že žalobce se odškodnění za nepřiměřenou délku vedlejšího řízení domáhá samostatně v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 90/2006, tedy vedle řízení hlavního, jehož délka je předmětem dovolání. Je tedy zřejmé, že žalobce uplatnil samostatně dva nároky na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., kdy předmětem jednoho kompenzačního řízení učinil řízení vedlejší vedené pod sp. zn. 64 C 94/2000 a předmětem druhého řízení hlavní vedené pod sp. zn. 60 C 123/2000, obě vedená u Okresního soudu v Ostravě.
Za této situace postupoval odvolací soud souladně se shora citovanou judikaturou, jestliže neposuzoval délku vedlejšího řízení z důvodu překážky věci zahájené podle § 83 odst. 1 o. s. ř. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7.
března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud žalobce namítá, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy lékařskými zprávami a exekučními spisy, pak ani tato námitka v posuzované věci proto nezakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí z hlediska výkladu procesního práva.
Nad rámec dovolacího přezkumu lze pouze uvést dosažený judikatorní závěr, že dospěje-li soud k závěru, že je namístě konstatování porušení práva, vysloví toto porušení ve výroku rozsudku ve věci samé, neboť se jedná o plnohodnotnou formu zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu (srov.
Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod R 58/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 5, ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5, ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.