U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobců a) Ing. E. K., zastoupené Mgr. Liborem Vincencem, advokátem se sídlem v
Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 850/7, a b) Ing. J. O., zastoupeného Mgr.
Hynkem Navrátilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1025/1, proti
žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 329/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2014, č. j. 58 Co 172/2014-366, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V předmětném řízení se žalobci domáhali odškodnění nemajetkové újmy způsobené
nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 14 Nc 15/2001. Žalobci se domáhali
zadostiučinění v celkové výši 2 500 000 Kč s tím, že částka 2 000 000 Kč
připadá žalobkyni a) a částka 500 000 Kč žalobci b).
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 11.
2013, č. j. 26 C 329/2011-280, nepřipustil změnu žaloby (výrok I), uložil
žalované zaplatit žalobkyni a) částku 108 875 Kč (výrok II), avšak žalobu, jíž
žalobkyně a) uplatňovala nárok na zaplacení částky 1 891 125 Kč, zamítl (výrok
III), taktéž zamítl žalobu, kterou se žalobce b) domáhal zaplacení částky 500
000 Kč (výrok IV), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení (výrok V).
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací odmítl odvolání
žalobce b) (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím
výroku o věci samé co do částky 49 375 Kč potvrdil, a co do částky 59 500 Kč
změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá (výrok II), dále rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů
(výrok III) a přiznal právní zástupkyni žalobkyně a) Mgr. K. M. odměnu a
náhradu hotových výdajů v celkové výši 6 800 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání. Žalobkyně a) podala včasné dovolání dne 4. 9. 2014 (č. l. 385), při jehož
podání nebyla zastoupena advokátem, a současně požádala o ustanovení zástupce
pro dovolací řízení. Žalobce b) společně s žalobkyní a) toto dovolání nepodal. Blíže nezjištěná osoba do originálu dovolání založeného na č. l. 385 sice
připsala plurál a doplnila podpis žalobce b), zjevně ve snaze vyvolat dojem, že
dovolání bylo podáno společně oběma žalobci, avšak z kopií tohoto dovolání
založených v přílohách spisu je zjevné, že dané dovolání podala výlučně
žalobkyně a). O žádosti žalobkyně a) o ustanovení advokáta pro dovolací řízení rozhodl soud
prvního stupně usnesením ze dne 4. 11. 2014, č. j. 26 C 329/2011-399, tak, že
návrh zamítl. Odvolací soud k odvolání usnesením ze dne 21. 1. 2015, č. j. 58
Co 10/2015-405, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se žalobkyni a)
ustanovuje pro dovolací řízení Mgr. Milan Milner, advokát se sídlem v Praze 1,
Václavské náměstí 794/38. Toto usnesení bylo žalobkyni a) a Mgr. Milanu
Milnerovi doručeno dne 16. 2. 2015 a téhož dne nabylo právní moci. Přípisem ze dne 26. 2. 2015 (č. l. 409) Mgr. Milner soudu prvního stupně
sdělil, že v minulosti již žalobkyni a) zastupoval a že mezi nimi došlo ke
ztrátě vzájemné důvěry, což doložil též žádostí o zrušení zastupování žalobkyně
a). Usnesením ze dne 3. 3. 2015, č. j. 26 C 329/2011-413, proto soud prvního
stupně zprostil Mgr. Milana Milnera zastupování žalobkyně a) v dovolacím řízení
(výrok I), nepřiznal mu odměnu za zastupování (výrok II) a žalobkyni a) pro
dovolací řízení nově ustanovil JUDr. Tomáše Bělohlávka, advokáta se sídlem v
Praze 7, Kostelní 875/6. K odvolání žalobkyně a) odvolací soud usnesením ze dne
18. 5. 2015, č. j. 58 Co 162/2015-425, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Usnesení odvolacího soudu (č. l. 425) společně s usnesením soudu prvního stupně
(č. l. 413) nabylo právní moci dne 1. 6. 2015. Na uvedené rozhodnutí žalobkyně a) reagovala novou žádostí o ustanovení
právního zástupce pro předmětné dovolací řízení (č. l. 441). JUDr. Tomáš
Bělohlávek nejprve soudu sdělil, že žalobkyně a) s ním odmítá komunikovat a v
její prospěch žádal o prodloužení lhůty k doplnění dovolání (č. l. 445). Ve
spise je dále založena elektronická komunikace mezi advokátem a žalobkyní a),
ze které je patrný předpojatý a odmítavý postoj žalobkyně a) vůči JUDr. Tomáši
Bělohlávkovi. Dne 14. 9. 2015 JUDr. Tomáš Bělohlávek dovolání žalobkyně a)
doplnil (č. l. 493) a zároveň požádal o zrušení zastupování (č. l. 491). Soud
prvního stupně následně usnesením ze dne 1. 2. 2016, č. j. 26 C 329/2011-523,
JUDr. Tomáše Bělohlávka zprostil zastupování žalobkyně a) v dovolacím řízení
(výrok I) a ustanovil žalobkyni a) pro řízení o posuzovaném dovolání Mgr. Libora Vincence, advokáta se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 850/7
(výrok II). Uvedené usnesení soudu prvního stupně (č. l. 523) nabylo právní
moci dne 20. 2. 2016. Mgr. Libor Vincenc dne 4. 4. 2016 podal druhé doplnění
dovolání (č. l. 537) a dne 6. 4. 2016 třetí doplnění dovolání žalobkyně a) (č. l. 550).
Žalobce b) podal dovolání proti napadenému rozsudku dne 18. 8. 2015 (č. l. 464), jak vyplývá z jeho podání ze dne 1. 9. 2015 (č. l. 465). Při podání
dovolání žalobce b) nebyl zastoupen advokátem, a zároveň požádal o ustanovení
zástupce pro dovolací řízení. K žádosti žalobce b) soud prvního stupně usnesením ze dne 8. 9. 2015, č. j. 26
C 329/2011-466, žalobci b) neustanovil právního zástupce pro podání dovolání z
důvodu, že jde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, když dovolání bylo podáno
po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání. Toto usnesení bylo žalobci b)
doručeno dne 14. 9. 2015, a nabylo právní moci dne 30. 9. 2015. Žalobce b)
následně předložil soudu rozhodnutí České advokátní komory o určení advokáta ze
dne 22. 9. 2015, a dále doložil plnou moc pro advokáta Mgr. Hynka Navrátila ze
dne 6. 10. 2015. Podáním ze dne 17. 12. 2015 (č. l. 517) advokát doplnil
dovolání žalobce b). Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. může účastník podat dovolání
do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který
rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o
tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které
neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen
po dobu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna
podmínka uvedená v § 241, běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla
dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před
uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§ 30), běží lhůta podle věty první znovu
až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto. Podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti
rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež
nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení
pokračovat, dovolací soud odmítne. Ve vztahu k dovolání podaném žalobkyní a) je třeba nejprve ověřit, které
dovolání a jeho doplnění bylo učiněno ve lhůtě k podání dovolání určené (§ 240
odst. 1 věta první o. s. ř.). Účelem institutu ustanovení zástupce je realizace práva na právní pomoc ve
smyslu čl. 37 odst. Listiny základních práv a svobod. Toto právo však není
absolutní.
Povinnost plynoucí státu z tohoto ústavně zaručeného základního
práva je dostatečně zabezpečena možností ustanovení zástupce pro řízení, a to i
z řad advokátů, podle § 30 o. s. ř., jakož i zákonem č. 85/1996 Sb., o
advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Pokud byl žalobkyni a) usnesením odvolacího soudu ustanoven právní zástupce
Mgr. Milan Milner, tento neměl možnost před právní mocí rozhodnutí soudu
sdělit, že mezi ním a žalobkyní a), jako jeho klientkou, došlo již v minulosti
k oboustranné ztrátě důvěry. Výše uvedený účel zastoupení nebyl naplněn z příčin ležících mimo sféru vlivu
žalobkyně a). Lhůtu podle § 241b odst. 3 věta druhá o. s. ř. proto nelze
počítat od právní moci usnesení, kterým byl žalobkyni a) ustanoven zástupcem
pro dovolací řízení Mgr. Milner. Opačný postup by totiž znamenal, že by uvedená
lhůta žalobkyni a) plynula i přes to, že by ji Mgr. Milner nemohl zastupovat a
mohla by i marně uplynout dříve, než by byl žalobkyni a) ustanoven nový
zástupce. Uvedené však neplatí ve vztahu k právní moci rozhodnutí, kterým byl žalobkyni
a) ustanoven zástupcem pro dovolací řízení JUDr. Bělohlávek, neboť v době jeho
ustanovení neexistovala objektivní překážka pro to, aby JUDr. Bělohlávek
žalobkyni v dovolacím řízení zastupoval. Překážka se objevila až později, a to
čistě subjektivně z příčin spočívajících v osobnostním nastavení žalobkyně a). Pokud byl soud prvního stupně za této situace k žalobkyni vstřícný a ustanovil
jí nového zástupce pro dovolací řízení, ačkoliv k tomu nebyl povinen, nemá nové
ustanovení zástupce žádný vliv na běh lhůty k podání dovolání a pravidlo
obsažené v § 241b odst. 3 věta druhá o. s. ř. se neuplatní (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1912/2009, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1381/2014). Z důvodu objektivní překážky zastupování soud prvního stupně advokáta Mgr. Milana Milnera zprostil povinnosti zastupovat žalobkyni a) a k ochraně jejích
zájmů jí ustanovil advokáta JUDr. Tomáše Bělohlávka, přičemž právní mocí daného
usnesení začala žalobkyni a) běžet lhůta k doplnění dovolání. Nejvyšší soud vzal v úvahu pouze doplnění dovolání, které učinil JUDr. Tomáš
Bělohlávek (č. l. 493); k dalším doplněním dovolání, které za žalobkyni a)
podal advokát Mgr. Libor Vincenc dne 4. 4. 2016 (č. l. 537) a dne 6. 4. 2014
(č. l. 550), nemohl Nejvyšší soud přihlédnout, neboť byla podána po uplynutí
zákonné lhůty. Posuzované dovolání žalobkyně a) podané dne 4. 9. 2014 (č. l. 385) neobsahuje
náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně a)
neuvedla, v jakém rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu napadá, nevymezila důvod
dovolání, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a čeho se
domáhá (dovolací návrh). Žalobkyně a) v dovolání pouze uvedla obecné
náležitosti dovolání podle § 42 odst. 4 o. s. ř. a označení rozhodnutí, proti
kterému směřuje. Usnesení odvolacího soudu (č. l. 425) společně s usnesením
soudu prvního stupně (č. l. 413), kterými byl žalobkyni a) pro dovolací řízení
ustanoven advokát JUDr. Tomáš Bělohlávek, nabyla právní moci dne 1. 6. 2015.
Právní mocí těchto usnesení začala žalobkyni a) znovu běžet dvouměsíční lhůta k
doplnění dovolání, která trvala do 3. 8. 2015. JUDr. Tomáš Bělohlávek však
dovolání žalobkyně a) doplnil až dne 14. 9. 2015 (č. l. 493). Nejvyšší soud
proto nemohl k doplnění dovolání žalobkyně a) na č. l. 493 přihlédnout, neboť
bylo rovněž podáno až po uplynutí lhůty, která byla žalobkyni a) k doplnění
dovolání ze zákona stanovena (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu marným uplynutím propadné
(prekluzivní) lhůty podle § 241b odst. 3 o. s. ř. se původně odstranitelné vady
dovolání stávají neodstranitelnými; dovolací soud proto k opožděnému doplnění
dovolání nemůže přihlížet. Protože v řízení nelze pro uvedený nedostatek
pokračovat, je třeba dovolání, které je nezpůsobilé zahájit dovolací řízení,
odmítnout (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 280/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo
4408/2008). Dovolání žalobce b) Nejvyšší soud posoudil následovně:
Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. může účastník podat dovolání
do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který
rozhodoval v prvním stupni. Napadené rozhodnutí bylo, podle doručenky nacházející se na č. l. 368 p. v.,
žalobci b) doručeno dne 1. 8. 2014. Žalobce b) však podal dovolání datované
dnem 16. 8. 2015 až dne 18. 8. 2015. Učinil tak tedy až po 1. 10. 2014, kdy mu
marně uplynula dvouměsíční lhůta k podání dovolání. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání žalobkyně a) podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení
pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní a) v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b
odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.). Dovolání žalobce b) Nejvyšší soud v
souladu s ustanoveními § 243f odst. 2, § 243c odst. 3 věty první a § 218a o. s. ř. pro opožděnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně 28. února 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu