30 Cdo 2129/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy v právní
věci žalobce T. H., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v
Praze 1, Štěpánská 630/57, proti žalované České republice – Ministerstvu
vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o ochranu osobnosti, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 81/2005, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2009, č.j. 58 Co
237/2007-642, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 5. září 2006, č.j. 15 C 81/2005-444
(poté, co jeho původní rozsudek ze dne 19. března 2001, č.j. 15C 349/91-254 a
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2002, č.j.12 Co 464/2001-324,
byly zrušeny ve výrocích o výši náhrady nemajetkové újmy žalobci rozsudkem
Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. září 2004, sp.zn. 30 Cdo 1000/2004), výrokem I. uložil žalované povinnost nahradit žalobci nemajetkovou újmu v částce 30.000,-
Kč za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, spočívající v
neoprávněném zadržení cestovního pasu žalobci v době od 21.4.1992 do
29.11.1993, výrokem II. zamítl žalobu, pokud se jí žalobce domáhal náhrady
nemajetkové újmy v částce 155.000,- Kč a výrokem III. rozhodl o nákladech
řízení. Při stanovení výše náhrady soud, v souladu s právně závazným názorem
dovolacího soudu, posoudil zásah do osobnosti žalobce v jeho nedělitelnosti,
dále vzal v úvahu povahu zásahu, délku jeho trvání a dobu, která uplynula, než
se žalovaná na základě pravomocného rozsudku žalobci písemně omluvila. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. května 2009, č.j. 58 Co 237/2007-642
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil se skutkovými
zjištěními soudu prvního stupně i s jeho správným posouzením věci po stránce
právní. Proti rozsudku odvolacího soudu (konkrétně proti výroku ve věci samé, kterým
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., jímž byla zčásti
zamítnuta žaloba na náhradu nemajetkové újmy v penězích - § 41 odst. 2
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) podal žalobce dne 12.8.2009
dovolání doplněné odůvodněním ze dne 27.8.2009 a doplněním odůvodnění z téhož
dne. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jako dovolací důvody uvedl, že řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř.]. Vady řízení spatřuje v nesprávném obsazení odvolacího soudu,
v tom, že v řízení před odvolacím soudem rozhodoval vyloučený člen senátu a že
v průběhu řízení mu nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednat před
soudem, tedy že řízení je postiženo zmatečností. Nesprávné právní posouzení
věci pak spatřuje v tom, že soud nedostatečně zhodnotil újmu, kterou utrpěl. K dovolání se vyjádřila žalovaná a navrhla jeho odmítnutí, resp. zamítnutí. Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů, a konstatuje, že dovolání není v této věci
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno
přípustným ani podle ustanovení § 237 písm.
c) téhož zákona, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé nemá z hlediska uplatňovaných důvodů dovolání po
právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Soud
prvního stupně i soud odvolací posuzovaly otázku nároku na výši finanční
náhrady za nemajetkovou újmu podle ustanovení § 13 občanského zákoníku a
rozhodly v souladu s právně závazným názorem dovolacího soudu vysloveným v již
shora citovaném rozsudku ze dne 30. září 2004, sp.zn. 30 Cdo 1000/2004. Jestliže dovolatel fakticky uplatňuje (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) současně též
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při
posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,
přihlédnuto. Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu lze z tvrzené
vady řízení (uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.)
usuzovat jen tehdy, pokud je spojena s právní otázkou týkající se sporného
výkladu procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26.5.2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí
NS pod C 3339, CD 3/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.2.2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 5780,
CD 7/2008), která ovšem v projednávané věci nijak předestřena nebyla. Dovolání
bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s
§ 218 písm. c) téhož zákona. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř., neboť žalobce s
ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.