USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Víta Bičáka ve věci posuzované E.
K., zastoupené JUDr. Ladislavem Šustrem, Ph.D., advokátem se sídlem v Kladně,
Kleinerova 1504, za účasti opatrovníka města Smečna, se sídlem ve Smečně,
náměstí T. G. Masaryka 12, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se
sídlem v Kladně, Gorkého 502, o svéprávnost a opatrovnictví, vedené u Okresního
soudu v Kladně pod sp. zn. 42 P 538/91, o dovolání opatrovníka proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 22. března 2018, č. j. 24 Co 17/2018 - 381, t a
k t o :
I. Dovolání opatrovníka se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud v Kladně (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. listopadu 2017, č. j. 42 P 538/91-344, ve výroku I. rozhodl, že se posuzovaná
neomezuje ve svéprávnosti a změnil tím rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze
dne 1.12.1980, č. j. 3 Nc 570/79-15, ve výroku II. ponechal opatrovníkem
posuzované Město Smečno, které je oprávněno ji zastupovat ve všech právních
jednáních, výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení a výrokem IV., že České republice - Okresnímu soudu v Kladně se
náhrada nákladů řízení nepřiznává. S ohledem na judikaturu Ústavního a
Nejvyššího soudu dospěl k názoru, že omezit posuzovanou ve svéprávnosti není na
místě, neboť bude-li ji v právních jednáních zastupovat hmotněprávní
opatrovník, pak jí bez omezení svéprávnosti nehrozí závažná újma a situaci
posuzované je možno řešit mírnějším a méně omezujícím opatřením. Krajský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) k odvolání opatrovníka a
posuzované rozsudkem ze dne 22. března 2018, č. j. 24 Co 17/2018-381, ve výroku
I. změnil rozsudek soudu prvního stupně, tak, že se mění omezení svéprávnosti
posuzované tak, že se posuzovaná omezuje ve svéprávnosti na dobu 5 let od
právní moci tohoto rozsudku jde-li o právní jednání, jimiž dochází k realizaci
práva na sociální služby a opatrovníkem posuzované se jmenuje město Smečno,
které zastupuje posuzovanou v právních jednáních, jimiž dochází k realizaci
práva na sociální služby, ve věcech týkajících se poskytování této služby a v
dalších právních jednáních. Výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a výrokem III., že České
republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Podle odvolacího soudu je
částečné omezení svéprávnosti v případě posuzované nutné z toho důvodu, že
posuzovaná tak bude mít v oblasti poskytování sociální služby právo, aby ji
soud pravidelně „zhlédl“, přezkoumal její zdravotní stav, posoudil její zájmy,
situaci, v níž se nachází a citlivě ad hoc rozhodl. Proti rozsudku odvolacího soudu podal opatrovník město Smečno (dále též
„dovolatel“) dne 3. května 2018 včasné dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje
ve vyřešení dvou otázek „hmotného i procesního práva“, a to: „a) ohledně
vhodného rozsahu omezení svéprávnosti tak, aby odpovídal nejlepšímu zájmu
posuzované;b) ohledně potřeby ustanovení kolizního opatrovníka v řízení za
situace, kdy již byl dříve ustanoven hmotněprávní opatrovník a nebyl v řízení o
omezení svéprávnosti zjištěn střet zájmů posuzovaného a opatrovníka; při
jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu a Ústavního soudu, popř. je dovolacím soudem řešena rozdílně a
současně s tím, že uvedená právní otázka má být podle dovolatele řešena jinak,
než jak již řeší napadené rozhodnutí.“
Podle dovolatele soudy obou stupňů nerespektovaly závěry rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 28.11.2017, sp. zn. 30 Cdo 836/2017, který bral v úvahu v dovolání
označené nálezy Ústavního soudu.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Posuzovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění
tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí (usnesení) vyjmenovaných v § 238a o.s.ř.) je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o.s.ř. Podle § 237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak. Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by tedy být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba
vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. je tedy obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř., je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá
citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května
2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem
Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí
odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového
závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a
ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska
konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či
procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června
2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po
dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání,
nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze
dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti
dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace
vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na
advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání
odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec
podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu
sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo
které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž
nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne (§ 243c odst. 1 věta
první o.s.ř.). Jak již bylo uvedeno, dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci
vedené pod sp.zn. 30 Cdo 836/2017. Současně obsáhle z tohoto rozhodnutí cituje. Konkrétně však přehledně neuvádí v jakém smyslu by napadené rozhodnutí mělo být
případně s tímto rozhodnutím v rozporu. Dovolatel pouze označuje okruh právních
jednání, u nichž by v souvislosti s jím prezentovaným skutkovým stavem měla být
posuzovaná omezena ve svéprávnosti. Dovolatel takto fakticky neuvádí žádnou
právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud podle jeho mínění
odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a kterou by bylo možno
přiřadit k některé z podmínek, které jedině jsou způsobilé založit přípustnost
dovolání. Je třeba zdůraznit, že pouhá právní polemika dovolatele s právním
posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř. nezakládá. Dovolatel ve skutečnosti předkládá zejména vlastní skutkové závěry,
na nichž pak buduje své vlastní od odvolacího soudu odlišné právní posouzení.
Rovněž případná nesprávná skutková zjištění či jakákoli v dovolání vyložená
skutková polemika dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v
napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani v
poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení představovat nemůže
způsobilý dovolací důvod (k tomu srovnej ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. a
contrario). Tímto způsobem tedy přípustnost dovolání založena nebyla. Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost
dovolání založit nemůže (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 5217/2014). V daném případě dovolatel kriticky zmiňuje skutečnost, že posuzované byl v
řízení o svéprávnosti soudem ustanoven procesní opatrovník. Ač se jednalo o
postup podle § 37 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, pak i v případě, že by tak bylo řízení postiženo vadou, která by
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, bylo by k ní možno
přihlédnout je tehdy, bylo-li by dovolání ve věci přípustné – což v nyní
posuzované věci dáno není. S ohledem na uvedené skutečnosti kdy nelze dovodit, že by byly
naplněny předpoklady, jež má na mysli zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř. Nejvyšší
soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.),
odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s přihlédnutím k
ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.