30 Cdo 2202/2024-246
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce F. M., zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 174/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 10. 2023, č. j. 12 C 174/2019-200, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2024, č. j. 11 Co 27/2024-228,
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 10. 2023, č. j. 12 C 174/2019-200, se zastavuje.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2024, č. j. 11 Co 27/2024-228, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 10. 2023, č. j. 12 C 174/2019-200, se ve výrocích o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 2. 10. 2019 do zaplacení a o zamítnutí žaloby co do částky 290 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 4. 2019 do zaplacení a z částky 10 000 Kč od 1. 4. 2019 do 1. 10. 2019, jakož i ve výrocích o nákladech řízení zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
III. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
1. Žalobce se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 112/2017. Požadovaná částka sestávala a) z částky 100 000 Kč připadající na odškodnění nemajetkové újmy zapříčiněné nařízením odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (telefonických hovorů) mezi žalobcem jako obhájcem a jeho klientkou Z. J., jež v uvedeném trestním řízení vystupovala jako obžalovaná, b) z další částky 100 000 Kč, na kterou žalobce vyčíslil odškodnění nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena tím, že záznam těchto hovorů byl proveden k důkazu, pročež se s jeho obsahem seznámil senát, jenž v trestním řízení rozhodoval u soudu prvního stupně, a c) z částky 300 000 Kč, která připadala na odškodnění újmy způsobené žalobci nezničením zmíněného záznamu a jeho ponecháním v trestním spise.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 10. 2023, č. j. 12 C 174/2019-200, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 50 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 2. 10. 2019 do zaplacení (výrok I), zatímco ve zbývající části odpovídající částce 450 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 1. 4. 2019 do zaplacení a z částky 50 000 Kč za dobu od 1. 4. 2019 do 1. 10. 2019 žalobu zamítl (výrok II) a závěrem rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce ve výše uvedeném trestním řízení vystupoval jako obhájce obžalované, v jehož rámci byl v době od 7. 11. 2017 do 20. 12. 2017 prováděn odposlech telekomunikačního zařízení obžalované, jenž byl současně zaznamenáván automatickým záznamovým zařízením. Z tohoto záznamu, pro jehož provádění byly dle vyznění soudních rozhodnutí vydaných v dotčeném trestním řízení dány zákonné důvody, byl pořízen protokol, který je součástí trestního spisu a jehož přílohou je nepřepisovatelný nosič, na němž byly všechny pořízené záznamy uloženy, a to včetně záznamu tří telefonátů obžalované se žalobcem. Záznamem komunikace mezi žalobcem a obžalovanou, který nebyl zničen a zůstal součástí trestního spisu, však v trestním řízení důkaz proveden nebyl a při svém rozhodování z něj soudy nevycházely. Předsedkyně senátu soudu, který v trestní věci rozhodoval v prvním stupni, se s ním nicméně seznámila, stejně jako její asistentka. Žalobce, který má za sebou třicetiletou advokátní praxi, pak v reakci na popsané skutečnosti začal trpět nespavostí, nervozitou a přecitlivělostí, přičemž svou advokátní kancelář vybavil rušičkami odposlechů. Ve své domácnosti učinil opatření týkající se režimu užívání mobilních telefonů, kdy členům rodiny zakázal hovořit do telefonu o důležitých věcech, tyto telefony musely být odkládány v oddělené místnosti a bylo vyloučeno telefonovat v autě. Svému synovi žalobce (neúspěšně) zakázal studium na právnické fakultě. Žalobce též pozbyl důvěry v právní stát a uvažoval o ukončení své advokátní činnosti, k čemuž však nakonec nepřistoupil.
4. Svůj nárok žalobce předběžně uplatnil u žalované dne 1. 4. 2019, avšak bez úspěchu.
5. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z aplikace v rozsudku citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobě lze vyhovět pouze zčásti. Za nedůvodný přitom označil vznesený nárok na zaplacení částky 100 000 Kč odvozený od vlastního nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu – tj. nárok ad a), neboť se o nesprávný úřední postup nejednalo, došlo- li k nařízení odposlechu telefonických hovorů obžalované v souladu se zákonem, přičemž odposlech telefonu samotného žalobce nikdy nařízen nebyl. Žalobce nadto již uvedenou situaci jako advokát v minulosti zažil, a proto u něj nelze uvažovat ani o vzniku nemajetkové újmy, jež by mohla z tohoto postupu vycházet.
6. V případě zbývající dvou nároků ad b) a ad c) však soud prvního stupně existenci nesprávného úředního postupu dovodil, neboť k němu došlo jednak nezničením zvukového záznamu komunikace mezi obhájcem a jeho klientkou, resp. jeho ponecháním v trestním spise, jednak tím, že bylo umožněno, aby se s tímto záznamem seznámily další osoby zahrnující předsedkyni a členy trestního senátu a asistentku soudce. V příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem pak došlo k porušení žalobcova práva na spravedlivý proces a k zásahu do jeho psychické sféry, tedy ke vzniku nemajetkové újmy, kterou je namístě odškodnit v penězích. Aniž soud prvního stupně oba zbývající zažalované nároky, které se k uvedenému úřednímu postupu vztahovaly, oddělil (neboť je naopak považoval za „spojené události“), a za současného konstatování, že nebyly zjištěny žádné jiné případy, které by byly se žalobcovým případem srovnatelné, poté soud prvního stupně uzavřel, že za přiměřené odškodnění této újmy lze považovat částku 50 000 Kč, ve vztahu k níž proto žalobě vyhověl.
7. K odvolání obou procesních stran poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé I v části týkající se úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 50 000 Kč od 2. 10. 2019 do zaplacení zrušil (bez dalšího), dále tento rozsudek v uvedeném výroku změnil tak, že žalobu zamítl také ve vztahu k částce 40 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 2. 10. 2019 do zaplacení, a ve zbytku tohoto výroku, jakož i v zamítavém výroku o věci samé II tento rozsudek potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
8. Odvolací soud, který částečné zrušení rozsudku soudu prvního stupně odůvodnil tím, že v rozsahu odpovídajícím úroku z prodlení ve výši 0,25 % z přiznané částky za dobu od 1. 4. 2019 do zaplacení přisoudil žalobci více, než co bylo žalobou požadováno, zhodnotil skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná a postačující. V případě nároku ad a) se pak odvolací soud ztotožnil též s právním závěrem prvostupňového soudu, podle kterého zde chybí odpovědnostní titul představovaný nesprávným úředním postupem, neboť odposlech a záznam telekomunikačního provozu byl nařízen v souladu se zákonem, přičemž se nejednalo o odposlech žalobce. Ke stejnému závěru však odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně i v případě nároku ad b), který žalobce v žalobě spojil s údajným pochybením spočívajícím v tom, že záznamem hovorů mezi obhájcem a obžalovanou měl být v řízení proveden důkaz, v souvislosti s čímž se s ním seznámil senát soudu prvního stupně, který v dotčené trestní věci rozhodoval. Ze skutkových závěrů soudu prvního stupně totiž vyplynulo, že dokazování tímto záznam vůbec provedeno nebylo a ani příslušný senát se s jeho obsahem neseznámil a při svém rozhodování k němu nepřihlížel. Nesprávný úřední postup však představuje pochybení, od kterého žalobce odvozuje nárok ad c), tedy pochybení spočívající v nezničení záznamu odposlechu a v jeho ponechání v trestním spise. Přestože toto pochybení nezakládá porušení žalobcova práva na spravedlivý proces, neboť žalobce sám účastníkem žádného procesu nebyl, odvolací soud přisvědčil závěru prvostupňového soudu, v souladu s nímž uvedený nesprávný úřední postup vedl u žalobce k podlomení jeho důvěry v právní stát a k zásahu do jeho psychické sféry, a to z důvodu jeho obavy, že se příslušný soudní senát může s obsahem zaznamenaných hovorů (obsahujících též kritické poznámky k postupu soudu) seznámit. Žádný jiný tvrzený následek, jenž by se měl projevovat v narušení žalobcova rodinného života nebo ve výkonu jeho profese, však předmětné pochybení nezpůsobilo, a nelze zde tedy shledat vztah příčinné souvislosti mezi tímto pochybením a uvedenými skutečnostmi. Nemajetkovou újmu, která žalobci v důsledku zjištěného pochybení vznikla, je však přesto namístě odškodnit v penězích, neboť se nejedná o újmu nepatrnou. Nikoliv však částkou, kterou žalobci přiznal soud prvního stupně, ale částkou 10 000 Kč, kterou odvolací soud zhodnotil jako přiměřenou. Požadavek žalobce, aby při určení výše tohoto zadostiučinění bylo vycházeno z částek přiznaných poškozeným v jiných srovnatelných případech, přitom odvolací soud označil za nesplnitelný, neboť žádný takový srovnatelný případ nebyl zjištěn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu, a to ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti změněn a zčásti potvrzen, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III, napadl žalobce dovoláním.
10. Přípustnost podaného dovolání žalobce spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky, jež dle jeho názoru nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena a jež se týká způsobu určení takové výše přiměřeného zadostiučinění, kterou by bylo možné pokládat vzhledem k veškeré utrpěné újmě poškozeného za přiměřenou a spravedlivou. Žalobce v této souvislosti oběma soudům nižších stupňů vytkl, že v odůvodnění jejich rozhodnutí chybí vymezení jakýchkoliv kritérií, podle kterých tyto soudy při stanovení výše přiznaného zadostiučinění postupovaly. Zároveň s tím poukázal na závěr odvolacího soudu, v souladu s nímž nebyl nalezen žádný případ nemajetkové újmy, jenž by byl se žalobcovým případem srovnatelný, přičemž poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, podle něhož je v takovém případě třeba přistoupit ke srovnání s případy nemajetkové újmy vzniklé porušením jiných práv, což však odvolací soud neučinil. Žalobce přitom zdůraznil, že přiznaná částka 10 000 Kč neodpovídá nejen tomu, jakou nemajetkovou újmu nesprávným úředním postupem utrpěl, ale ani tomu, že důsledky tohoto nesprávného úředního postupu stále trvají, neboť pořízený záznam dosud nebyl zničen. Současně dodal, že ačkoliv je určení výše zadostiučinění předmětem volné úvahy soudu, i taková úvaha musí dle nálezové judikatury Ústavního soudu vycházet z konkrétních a přezkoumatelných hledisek.
11. Žalobce proto závěrem navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III zrušil a aby věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
12. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Rozhodnutí soudu prvního stupně v dovolacím řízení přezkoumávat nelze, což plyne jak z uvedeného § 236 odst. 1 o. s. ř., tak i z § 201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud dovolací řízení o této části žalobcova dovolání podle § 243b a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
16. Co se týče rozhodnutí odvolacího soudu, dovolání, jež proti němu směřuje, bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přičemž současně
17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Dovolání není objektivně přípustné v části směřující proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v případě, bude-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. (byť jen částečně) zrušeno ve výroku o věci samé, dopadl tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako na výrok závislý (akcesorický).
19. Dále se dovolací soud zabýval přípustností žalobcova dovolání ve smyslu ve smyslu § 237 o. s. ř.
20. Právní otázka, kterou žalobce v dovolání vymezil jako jedinou a jež se týká způsobu určení výše přiměřeného zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu (dovolací soud je přitom obsahovým vymezením a právní konstrukcí dovolacího důvodu, který byl v dovolání uplatněn, striktně vázán – srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), nemůže přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit vůči té části napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, kterou tento soud rozhodl o nárocích ad a) a ad b), z nichž každý byl vyčíslen na částku 100 000 Kč s příslušenstvím. Z tohoto rozhodnutí totiž plyne, že zamítnutí žaloby ve vztahu k těmto dvěma nárokům odvolací soud odůvodnil (v dovolání nezpochybněnou) absencí odpovědnostního titulu (tj. neexistencí tvrzeného nesprávného úředního postupu), pročež napadené rozhodnutí v tomto rozsahu na řešení otázky, kterou žalobce v dovolání formuluje, nespočívá, resp. odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí v této části nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Potud tedy Nejvyšší soud žalobcovo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. Ve zbývající části týkající se nároku ad c) ve výši 300 000 Kč s příslušenstvím však dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Při řešení otázky stanovení takové výše přiměřeného zadostiučinění, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou, se zde totiž odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
22. Dovolání je ve zbývající části též důvodné.
23. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).
24. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, stanovil obecný postup při určení výše přiměřeného zadostiučinění. Podle něj výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 OdpŠk na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích, apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlí, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba ve třetím kroku stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy).
25. Jak dále Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 757/2021, uvedené závěry nejsou omezeny jen na stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo odsouzením, ale jsou použitelné obecně na všechny případy relutárních náhrad nemajetkové újmy podle § 31a odst. 2 OdpŠk. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že nelze dohledat žádný případ, jenž by byl se žalobcovou situací srovnatelný, měl poté přistoupit ke srovnání jeho nemajetkové újmy s odškodňováním jiných typů nemajetkové újmy.
V tomto kroku, jak plyne ze závěrů uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, se přitom nelze omezit na srovnání žalobcovy újmy s jediným typem náhrady nemajetkové újmy, která je v jiných věcech poskytována. Tím by došlo ke zkreslení výše poskytované náhrady, neboť v tomto kroku jsou nutně srovnávány náhrady ve věcech, které se navzájem odlišují. Navíc smyslem tohoto kroku není použít mechanismus pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy z jedné oblasti na stanovení výše náhrady nemajetkové újmy v oblasti jiné.
Jeho smyslem je zasazení výše požadovaného a následně soudem přiznaného zadostiučinění do kontextu poskytovaných náhrad nemajetkové újmy, aby bylo zřejmé z hlediska právem chráněných hodnot, do kterých je v těchto případech zasahováno, a z hlediska intenzity daných zásahů, jak velká újma je odškodňována v referenčních případech a v případě žalobce. Uvedeným srovnáním újmy ve smyslu, která újma je významnější z hlediska objektivizované intenzity jejího prožívání a srovnáním poskytnutého či přiznaného zadostiučinění, dojde k zasazení požadavku žalobce do celkového rámce náhrad nemajetkových újem, jež jsou v poměrech České republiky poskytovány a bude přinejmenším řádově patrno, o jak vysokém zadostiučinění pro žalobce lze uvažovat.
Takto však odvolací soud nepostupoval, když namísto toho bez dalšího stanovil výši přiměřeného zadostiučinění na částku 10 000 Kč, a to aniž jakkoliv objasnil, jak k této částce dospěl. Rozhodnutí odvolacího soudu tak v části týkající se tohoto nároku neobstojí.
26. Podle judikatury dovolacího soudu je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání s případy, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují, a není-li jich, pak s jinými případy náhrad nemajetkové újmy, přičemž nic nebrání ani žalované, aby takové srovnání učinila (např. s případy, v nichž poškozenému nebylo přiznáno zadostiučinění v penězích vůbec anebo v nižší než požadované výši) – srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014. O této procesní povinnosti je přitom žalobce namístě poučit postupem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., k čemuž však žádný ze soudů nižších stupňů dosud nepřistoupil. Pokud žalobce navzdory uvedenému poučení vhodná rozhodnutí neoznačí, není to však důvodem pro zamítnutí žaloby, nýbrž bude na soudu, aby sám příslušné srovnání provedl, a tímto postupem dospěl ke stanovení částky, jež se může od původních žalobcových představ významně lišit. Soud přitom vyjde ze srovnání posuzovaného případu s případy, které jsou mu známy z jeho úřední činnosti a které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují, a nebude-li jich, pak s případy náhrad jiných typů nemajetkové újmy. Před vydáním svého rozhodnutí přitom účastníky s těmito srovnávanými případy seznámí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019).
27. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení však dovolací soud v daném případě neshledal, s výjimkou již výše zmíněné absence relevantních důvodů vztahujících se ke způsobu určení výše přiznaného přiměřeného zadostiučinění, která ve svém důsledku zakládá částečnou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, což platí též o zcela neodůvodněném závěru týkajícím se počátku prodlení žalované s jeho zaplacením (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř. a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013).
28. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v části týkající se předmětného nároku ad c), jakož i v závislém výroku o nákladech řízení podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem ke zmíněné nepřezkoumatelnosti tohoto rozhodnutí a s přihlédnutím k závěrům plynoucím z rozsudku Nejvyššího soudu dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 373/15, přitom dovolací soud napadený rozsudek zrušil nejen v jeho zamítavé části dopadající na dotčený nárok, ale též v jeho části vyhovující, neboť se jedná o případ, kdy způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, jak to má na mysli § 153 odst. 2 o. s. ř., pročež podle § 242 odst. 2 písm. c) o. s. ř. zde dovolací soud není vázán rozsahem, ve kterém se dovolatel domáhá přezkoumání vydaného rozhodnutí.
29. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v souladu s § 243e odst. 2 o. s. ř. v tomu odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
30. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu, jež byly v tomto rozsudku vysloveny.
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 10. 2024
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu