30 Cdo 2205/2024-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně KARDIOCENTRUM VYSOČINA CZA a. s., IČO 26016877, se sídlem v Hluboké nad Vltavou, nám. Čsl. armády 26, zastoupené opatrovníkem Mgr. Vojtěchem Vyhnalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfovská tř. 464/103, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 198 450 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 75 C 84/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2024, č. j. 72 Co 361/2023-113, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 9. 2023, č. j. 75 C 84/2021-86, zamítl žalobu o zaplacení částky 198 450 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 17. 8. 2021 do zaplacení (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 21. 2. 2024, č. j. 72 Co 361/2023-113, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Zaplacení částky 198 450 Kč s příslušenstvím se žalobkyně domáhala z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřenou délkou řízení zahájeného u Ministerstva pro místní rozvoj dne 28. 5. 2014 návrhem žalobkyně na uložení povinnosti Regionální radě regionů soudržnosti Jihozápad vyplatit jí část dotace ve výši 91 372 826,74 Kč. Tento návrh byl následně postoupen Ministerstvu financí, které vydalo dne 26. 2. 2021 rozhodnutí, jež však žalobkyně napadla správní žalobou vedenou u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 18 Af 6/2021, proti jehož konečnému rozhodnutí podala žalobkyně ústavní stížnost, o níž v době rozhodování odvolacího soudu nebylo rozhodnuto (dále jen „posuzované řízení“).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to v obou jeho výrocích. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro jeho nepřípustnost.
5. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání žalobkyně není přípustné v části směřující proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku soudu prvního stupně a proti výroku II, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
6. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka, zda skutečnost, že nepřiměřeně dlouhé správní řízení souvisí s jiným (trestním) řízením, kde je fyzická osoba pravomocně uznána vinnou ze spáchání trestného činu, znemožňuje odškodnění účastníka správního řízení (právnické osoby), ať je správní řízení jakkoliv (nepřiměřeně) dlouhé, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud totiž potvrdil zamítnutí žaloby z důvodu, že ačkoliv (stejně jako soud prvního stupně) dospěl k závěru, že posuzované řízení nepřiměřeně dlouhé je, podařilo se žalované provedeným dokazováním úspěšně popřít účinky vyvratitelné domněnky vzniku újmy z nepřiměřeně dlouhého řízení, neboť nejistota žalobkyně ohledně jeho výsledku se omezila pouze na to, zda bude či nebude prokázán její nepoctivý úmysl spočívající v tom, že již při zahájení posuzovaného řízení žalobkyně věděla, že podmínky pro proplacení požadované části dotace nesplnila a není tak nositelkou v řízení uplatněného nároku (viz odstavce 13 až 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Tento závěr odvolacího soudu, akcentující to, že újma z nepřiměřené délky řízení má spočívat v nejistotě ohledně jeho výsledku (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“), což u žalobkyně splněno nebylo, je pak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015, uveřejněný pod č. 126/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
7. Ani druhá otázka, zda je automaticky dán nepoctivý úmysl u účastníka správního řízení (právnické osoby), pokud je v souvisejícím trestním řízení odsouzena fyzická osoba, a soudy je ve věci pravomocně konstatováno, že trestní řízení neřeší předběžnou otázku možnosti či nemožnosti domoci se nároku právnické osoby ve správním řízení, přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se rovněž míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, jenž z žádné „automatické“ vázanosti rozhodnutím v trestním řízení proti osobám jednajícím za žalobkyni nevycházel, ale existenci nepoctivého úmyslu žalobkyně opřel o skutečnosti, které vyšly najevo nejen v trestním řízení proti fyzickým osobám jednajícím za žalobkyni, ale zejména i v samotném posuzovaném řízení, a to že žalobkyně podmínky pro vyplacení dotace za II.
a III. etapu projektu nesplnila, neboť porušila podmínky smlouvy o dotaci, poněvadž od samého počátku postupovala podle odlišné (než schválené) projektové dokumentace a rozpočtu, což navíc zastírala vystavováním fiktivních dokladů (viz odstavec 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Pokud pak žalobkyně v rámci svého dovolání polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že by se z její strany při žádosti o vyplacení části dotace jednalo o nepoctivý úmysl, sice připouští, že se i ve II. a III. etapě určité „nesrovnalosti“ se schválenou dokumentací vyskytly, ale tvrdí, že zásadní rozdíly měly spadat do etapy I, což následně marginalizuje tvrzením, že nakonec bylo „schválené“ zařízení cestovního ruchu postaveno, tak tímto způsobem zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu a její námitka v tomto směru je tedy námitkou proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.), nikoliv proti právnímu hodnocení. Ani tato námitka tedy přípustnost dovolání založit nemůže.
8. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, když žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 9. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu