30 Cdo 2207/2024-193
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce T. W., zastoupeného JUDr. Janem Walterem, advokátem se sídlem v Žatci, Volyňských Čechů 837, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 60/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2024, č. j. 55 Co 67/2024-162, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se domáhal na žalované konstatování porušení práva, omluvy a peněžité náhrady nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, vyžádané žalobcem u Městského úřadu XY dne 27. 7. 2019 a týkající se dotčení nemovitosti žalobcovy matky hlukem z pilařského závodu „XY“. Poskytnutí informací se mělo týkat stížnosti, ke které se Městský úřad XY vyjadřoval pro Krajský úřad Ústeckého kraje přípisem tajemníka Městského úřadu XY ze dne 12. 4. 2019, č. j. MU-VEJ/60/2019/taj, jenž se dle svého obsahu měl týkat stížnosti ze dne 21. 10. 2017. Městský úřad XY rozhodnutím ze dne 9. 8. 2019, č. j. MU-VEJ/128/2019/taj, částečně odmítl požadované informace poskytnout, Krajský úřad Ústeckého kraje rozhodnutím ze dne 26. 8. 2019, č. j. KUUK/113690/2019/UPS-3, odvolání žalobce proti uvedenému rozhodnutí zamítl. K žalobcem podané žalobě proti posledně jmenovanému rozhodnutí následně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. 5. 2022, č. j. 15 A 151/2019-39, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení; rozsudek nabyl právní moci dne 24. 5. 2022. Soudní řízení trvalo 2 roky a 7 měsíců, což žalobce považoval za nepřiměřeně dlouhou dobu a mělo tím dojít ze strany soudu k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 10. 2023, č. j. 18 C 60/2023-78, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal konstatování, že nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 A 151/2019 bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok I), rovněž zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal toho, aby mu žalovaná odeslala dopis s omluvou v naformulovaném znění (výrok II), a dále zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal toho, aby mu žalovaná zaplatila částku 30 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky za dobu od 20. 10. 2022 do zaplacení (výrok III), a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 800 Kč (výrok IV).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má přitom rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). V této věci je předmětem dovolacího řízení mimo jiné nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč s příslušenstvím, dovolání však není ve vztahu k tomuto nároku podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. To stejné platí pro nárok směřující ke konstatování porušení práva žalobce (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3606/2014).
6. Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu také v části výroku I, kterou bylo odvolacím soudem potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobce odmítl jako objektivně nepřípustné.
7. Jde-li o zbylý nárok žalobce na omluvu, je třeba konstatovat, že odvolací soud, s odkazem na rozsudek soudu prvního stupně, vyšel ze skutkového zjištění, že zaprvé žalobce a jeho rodinní příslušníci podáváním žádostí o informace, včetně té, o které se vedlo posuzované řízení, působí chaos s cílem znemožnit příslušným orgánům se s jejich procesní aktivitou vypořádat, a zadruhé, že žalobce požadovanou informaci pro nic nepotřeboval. Od toho odvolací soud odvodil závěr o vyvrácení domněnky vzniku nemajetkové újmy vzniklé porušením práva na přiměřenou délku řízení.
8. Tyto skutkové závěry dovolatel svými dovolacími námitkami (význam počtu soudních řízení iniciovaných žalobcem pro řešení otázky zneužití práva, vyvrácení presumpce morální újmy) nezpochybňuje a ani je s ohledem na vymezení dovolacího důvodu v § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnit nemůže. Tím se jeho dovolací námitky míjejí s napadeným rozhodnutím, což je diskvalifikuje z možnosti založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
9. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy i k žalobcem namítané vadě spočívající v neprovedení jeho důkazních návrhů, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 11. 2024
JUDr. Pavel Simon předseda senátu