U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně Koberce K+K spol. s r. o., se sídlem v Karlových Varech, Západní
1566/41, identifikační číslo osoby 47537795, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem,
advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 4, proti žalovanému O. K.,
zastoupenému JUDr. Antonínem Janákem, advokátem Advokátní kanceláře JANÁK,
ZEITHAML & spol., se sídlem v Příbrami I, nám. TGM 142, o určení vlastnictví k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 255/2010, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. května
2012, č.j. 26 Co 213/2012-681, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 8.
srpna 2012, č.j. 26 Co 213/2012-686, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací
soud“) předesílá, že se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se
uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první,
přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony
– občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“). Proti rozsudku Krajského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) ze dne ze dne
23. května 2012, č.j. 26 Co 213/2012-681, ve spojení s usnesením téhož soudu ze
dne 8. srpna 2012, č.j. 26 Co 213/2012-686, kterým byl (jako věcně správný)
potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. ledna 2012, č.j. 6 C
255/2010-654, jímž bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí (ve výroku I. cit. rozsudku) označených nemovitostí, podal žalovaný (prostřednictvím svého
advokáta) včasné a (co do jeho obsahu) řádné dovolání, které však není ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, a nebylo shledáno přípustným
ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá po
právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že
přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - toto
ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž
podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné] může být založena jen v případě, kdy
dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž
řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního
právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo
jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání
přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března
2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových
stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní
větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042]. Dovolatel ve svém dovolání ovšem [z pohledu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.] neformuloval (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla
vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo
relevantní.
Neuvedl ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené
rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu
dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod,
pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí
zásadního významu. Z dovolání je totiž zřejmé, že dovolatel zpochybňuje
skutková zjištění, z nichž vycházel při meritorním rozhodování odvolací soud a
na podkladě své skutkové verze případu pak polemizuje s právním posouzením věci
odvolacím soudem. To se týká i tvrzené kolize mezi právním názorem odvolacího
soudu a dovolatelem v dovolání citovanou judikaturou Nejvyššího soudu v otázce
výkladu právních úkonů. Takový rozpor ovšem dovolací soud v této věci
nezaznamenal, přičemž k této dovolací argumentaci žalovaného uvádí následující. Právní úkon je ve smyslu občanského zákoníku projev vůle směřující zejména ke
vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s
takovým projevem spojují (§ 34). Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně, jinak občanský zákon stanoví, že je neplatný. Rovněž
neplatný je právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné. Naproti tomu
neplatným není právní úkon pro chyby v psaní a počtech, je-li jeho význam
nepochybný (§ 37). Neplatný je rovněž právní úkon, byl-li učiněn osobou
nezpůsobilou k právním úkonům, anebo osobou jednající v duševní poruše, která
ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou (§ 38). Podle platného občanského
zákoníku neplatný je i právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje
zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům (§ 39). K tomu, aby soud mohl přistoupit k aplikaci práva, musí nejprve příslušné normy
chování, jak jsou upraveny v příslušném právním předpisu, vyložit
(interpretovat). Tento výklad předchází fázi – zjednodušeně vyjádřeno - kdy
soud v konkrétní věci, na zjištěný skutkový stav po provedeném dokazování,
aplikuje příslušnou právní normu. Posouzení otázky platnosti právního úkonu
znamená, že obsah daného právního úkonu je podroben rozboru, zda vyjádřený
projev odpovídá požadavkům, které jsou na něj kladeny občanským zákoníkem. Jestliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je
dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Nestačí proto, že účastníkům např. smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a
povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002; všechna zde
citovaná rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových
stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a v případě Ústavního soudu České
republiky na webových stránkách www.nalus.usoud.cz). Přitom jazykové vyjádření
právního úkonu zachycené ve smlouvě je nejprve vykládáno prostředky
gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů),
logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z
hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu).
Kromě toho lze obsah
právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, avšak
za podmínky, že tato vůle není v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření
úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2001, sp. zn. 25
Cdo 1569/99). Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve
svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení smluvní ujednání odlišným
způsobem. Taková situace neznamená, že právní úkon vyložit nelze, neboť zájmy a
postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich
původní vůli, kterou projevili při právním úkonu. Interpretace obsahu právního
úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže být považována za nahrazování
či měnění již učiněných projevů vůle, jestliže použití zákonných výkladových
pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy,
který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem,
který existoval v době jejich smluvního ujednání. Teprve v případě, že pojmy
použité k jazykovému vyjádření obsahu úkonu jsou natolik nejednoznačné či
nejasné, že z nich nelze ani s přihlédnutím kvůli účastníků usuzovat na záměr,
jenž měly naplnit může být opodstatněn závěr o neurčitosti právního úkonu podle
§ 37 obč. zák. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, a na něj obsahově navazující judikaturu téhož
soudu). Ústavní soud České republiky (dále již „Ústavní soud“) přitom dlouhodobě ve
svých rozhodnutích zdůrazňuje, že neudržitelným momentem používání práva je
jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu, který představuje jakési
prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a
ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako
logický a systematický výklad atd.). Mechanická aplikace neuvědomující si, a to
buď úmyslně nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z
práva nástroj odcizení a absurdity (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne
17. prosince 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97). Obecný soud není absolutně vázán
doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje
účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z
principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významném
celku. Ústavní soud také ve své judikatuře apeluje, aby se obecné soudy
vyvarovaly libovůle a měly na paměti, že jejich rozhodnutí se musí zakládat na
racionální argumentaci, že jim uložená povinnost nalézat právo neznamená pouze
vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale také povinnost
zjišťovat a formulovat, co konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci
abstraktních norem a ústavních zásad (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu
ve věch sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Pl. ÚS 3/06, sp. zn. I. ÚS 50/03, sp. zn. IV. ÚS
611/05 atd.). Jinými slovy řečeno, soudy musejí při své činnosti postupovat
tak, aby interpretační a aplikační problémy řešily s maximální mírou
racionality.
Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody
výkladu vede k nerozumným výsledků zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi
subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jaké jsou metody výkladu
systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně
korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však
jediného, výkladu jazykového. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou
být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z
povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité
(srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 34/09, sp. zn. II. ÚS 3168/09, sp. zn. IV. ÚS 2417/12). S přihlédnutím i k výše připomenuté judikatuře českého orgánu ochrany
ústavnosti Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně připomíná, že
při interpretaci právních úkonů je třeba jako výchozí premisu mít stále na
paměti, že vznik závazkových vztahů musí vycházet zejména z respektu a ochrany
autonomie vůle smluvních subjektů, neboť se jedná o zcela základní podmínku
fungování právního státu. A dále, že při výkladu jednotlivých smluvních
ujednání by tak soudy měly postupovat nanejvýš citlivě a obezřetně, aby v co
nejširší míře ctily autonomní vůli smluvních subjektů, na níž je třeba klást
důraz. Podstatou takového postupu je pak především zajištění důvěry a
legitimního očekávání potencionálně dotčených subjektů s tím, že výsledek by
měl být slučitelný s obecnou představou spravedlnosti. Nesmí se rovněž
opomíjet, že platnost právního úkonu je třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl
právní úkon učiněn (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2009, sp. zn. 33 Odo 30/2002), nikoliv v době, kdy např. mezi účastníky
vznikl již spor o obsah daného právního úkonu. Výklad projevu vůle ve smlouvě
se totiž musí řídit logikou věci, neboť bylo by absurdní naopak vycházet při
posuzování platnosti projevené vůle účastníků smlouvy z toho, že smluvní strany
se při uzavření smlouvy logicky nechovaly (k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98). Je ovšem také nutno zdůraznit, že je výrazem konstantní judikatury, že k
absolutní neplatnosti právního úkonu (smlouvy) soud přihlíží i bez námitky
vznesené žalobcem (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. října 2003,
sp. zn. II. ÚS 410/01, ze dne 26. února 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07). Správně
přitom např. Krajský soud v Brně (ve svém usnesení ze dne 9. září 1997, sp. zn. 16 Co 98/96, publikovaném v časopise Právní rozhledy č.
2/1999, případně v
automatizovaném systému právních informací - ASPI) vyložil, že k absolutní
neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo, že účastník v takovém případě nemusí
tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu a soud je povinen zkoumat všechny
důvody absolutní neplatnosti, pokud sám takovou neplatnost dovodí, anebo je-li
neplatnost úkonu tvrzena, a že je zapotřebí rozlišovat důvody neplatnosti,
které musejí být tvrzeny a mezi něž je možno zařadit ty, které leží na straně
subjektu neplatnosti se dovolávajícího (nedostatek svobody, rozpor s dobrými
mravy, popř. omyl), a ostatní, ke kterým je nutno přihlížet z úřední povinnosti
(nedostatek formy, neurčitost, nezpůsobilost subjektu smlouvu uzavřít, rozpor
se zákonem). Jinými slovy řečeno, soud sice k absolutní neplatnosti úkonu
přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti
procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní
neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby
soud pro takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve
sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007). V posuzovaném případě odvolací soud mj. vycházel ze závěru, že mezi účastníky
žádná smlouva o půjčce dne 1. června 2005 uzavřena nebyla (k tomu srov. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 8) a že tudíž následně nemohlo
ani dojít k postoupení neexistující pohledávky, která se pak ani nemohla stát
předmětem započtení ve smyslu § 580 a násl. obč. zák., v důsledku čehož
žalobkyně disponovala vůči žalovanému pohledávkou na doplatek kupní ceny za
prodej předmětných nemovitostí, která ji nebyla i přes poskytnutí přiměřené
lhůty k plnění žalovaným uhrazena, takže žalobkyně po právu od kupní smlouvy ze
dne 27. ledna 2008 odstoupila, čímž došlo ke zrušení uvedené převodní smlouvy
od samého počátku (§ 48 odst. 2 obč. zák.). Žalobkyně tak ve světle uvedených
okolností v době vydání rozhodnutí soudu prvního stupně byla vlastnicí
předmětných nemovitostí. Jestliže z těchto důvodů odvolací soud potvrdil žalobě
vyhovující rozsudek o určení vlastnického práva žalobkyně k uvedenému
nemovitému majetku, Nejvyšší soud (ve skutkových poměrech věci) v takto
učiněném právně kvalifikačním závěru nespatřuje žádné pochybení či rozpor se
svou judikaturou, příp. s judikaturou Ústavního soudu. Přitom k okolnostem
tvrzeným v dovolání, jimiž dovolatel zpochybňoval skutkové závěry soudu prvního
stupně, resp. odvolacího soudu, nebylo možné s ohledem na § 237 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout, neboť představovaly nepřípustné uplatnění dovolacího důvodu ve
smyslu § 241a o. s. ř. Protože dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací je podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam,
neboť předpoklady pro aplikaci § 146 odst. 3 o. s. ř.
(vzhledem k tomu, že
dovolání bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu žádné účelně vynaložené
náklady nevznikly) v dané věci splněny nebyly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.