U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci
žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v
Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 1.916.008,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 73/2006,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2009,
č.j. 30 Co 420/2009 – 141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 2 ze dne 29. 5. 2009, č.j. 13 C 73/2006 – 113, kterým byla zamítnuta
žaloba na zaplacení částky 1.916.008,- Kč s příslušenstvím, jíž se žalobce
domáhal náhrady škody (ve výši 896.008,- Kč a 320.000,- Kč) a nemajetkové újmy
(ve výši 450.000,- Kč a 250.000,- Kč), která mu měla být způsobena nepřiměřeně
dlouhými exekučními řízeními, vedenými u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 11 E 1139/98 a pod sp. zn. E 210/99. Soud první stupně vyšel ze zjištění, že v řízení vedeném u Okresního soudu v
Jeseníku pod sp. zn. 11 E 1139/98 podal žalobce dne 3. 11. 1998 návrh na výkon
rozhodnutí přikázáním pohledávky ve výši 1.030.679,- Kč proti povinnému
Geologickému průzkumu Zlaté hory, a. s. v likvidaci. Jako dlužník povinného
byla označena Česko-Slezská výrobní, spol. s r.o. Dne 18. 12. 1998 zaplatil
žalobce soudní poplatek. Dne 16. 2. 1999 byl usnesením nařízen výkon rozhodnutí
přikázáním pohledávky ve výši 896.008,- Kč s příslušenstvím, kterou má povinný
za společností Česko-Slezská výrobní, spol. s r.o. Povinný proti tomuto
rozhodnutí podal odvolání. Odvolací soud vyzval žalobce, aby předložil doklady,
které by doložily změnu v osobě věřitele, když v exekučním titulu nebyl jako
oprávněný uveden žalobce. Dne 20. 12. 1999 odvolací soud zrušil nařízený výkon
rozhodnutí, neboť žalobce řádně soudu nedoložil změnu v osobě věřitele. Na
majetek povinného byl dne 30. 11. 2000 prohlášen konkurs, o čemž byl žalobce
vyrozuměn v prosinci 2000. Správce konkursní podstaty dne 2. 6. 2005 na dotaz
soudu sdělil, že žalobce nepřihlásil svou pohledávku za povinným do konkursu. Konkurs na majetek povinného byl ukončen v červenci 2005. Žalobce soudu sdělil,
že na nařízení výkonu rozhodnutí trvá a dne 1. 12. 2005 doložil, že na něj
právo z exekučního titulu přešlo. Dne 12. 6. 2006 došlo k nařízení výkonu
rozhodnutí usnesením, jež nabylo právní moci dne 19. 7. 2006. Řízení vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. E 210/99 bylo zahájeno
žalobcem dne 11. 2. 1999 návrhem na výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky ve
výši 8.953,97 Kč proti povinnému Geologickému průzkumu Zlaté hory, a. s. v
likvidaci. Jako dlužník povinného byla označena Česko-Slezská výrobní, spol. s
r.o. Dne 22. 12. 2000 byl žalobce vyrozuměn, že na povinného byl prohlášen
konkurs. Řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Žalobce
soudní poplatek zaplatil, proto bylo usnesení o zastavení řízení odvolacím
soudem zrušeno. Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci dne
15. 12. 2004. Dne 16. 11. 2004 byl žalobce vyrozuměn, že povinný byl zrušen
před nařízením výkonu rozhodnutí. Žalovaná žádosti žalobce na vyplacení náhrady škody a nemajetkové újmy žalobci
údajně způsobené v předmětných řízeních nevyhověla. Soud prvního stupně shledal, že v posuzovaných řízeních došlo k nesprávnému
úřednímu postupu, když celková délka obou řízení byla nepřiměřená. Uvedl ovšem,
že žalobcem tvrzená škoda není v příčinné souvislosti s nesprávným úředním
postupem.
Soud prvního stupně dovodil, že nebylo postaveno na jisto, že pokud
by vykonávací řízení probíhala přiměřenou dobu, domohl by se žalobce svých
pohledávek, když povinný podal návrh na konkurs svého majetku již v roce 1998 a
dlužník povinného Česko-Slezská výrobní, spol. s r.o. své závazky vůči
povinnému rovněž neplnila. Zdůraznil, že žalobce své pohledávky, které vymáhal
v napadených řízeních, nepřihlásil do konkursu prohlášeného na majetek
povinného (mohly tak být alespoň částečně uspokojeny v konkursním řízení). Proto došlo k zamítnutí žaloby v části, ve které se žalobce domáhal náhrady
škody. Co se týče požadavku na náhradu nemajetkové újmy, provedl soud prvního
stupně hodnocení podle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk). Konstatoval, že celková délka řízení byla ovlivněna přerušením posuzovaných
řízení ze zákona z důvodu prohlášení konkursu na majetek povinného. K délce
obou řízení žalobce sám přispěl neplacením soudních poplatků. Nejednalo o
řízení se zvýšeným významem pro žalobce, jak je tomu např. u řízení trestního,
opatrovnického či ve věcech pracovních. Vzhledem k okolnostem případu shledal
za dostačující jako přiměřené zadostiučinění konstatování porušení žalobcova
práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době. Odvolací soud odmítl nová tvrzení žalobce týkající se uspokojení věřitelů
povinného v konkursu. Zopakoval důkaz obsahem spisů Okresního soudu v Jeseníku
sp. zn. 11 E 1139/98 a E 210/1999. Zjistil, že v řízení vedeném pod sp. zn. 11
E 1139/98 povinný část směnek vůči dlužníku (společnosti Česko-Slezská výrobní,
spol. s r.o.) převedl na společnost UNIKO Zlín s. r. o. a ohledně zbývajících
tří směnek byl vydán směnečný platební rozkaz, který byl žalobcem navrhován k
postižení proti povinnému. Na základě směnečného platebního rozkazu byl
povinným podán dne 20. 4. 1998 návrh na výkon rozhodnutí prodejem movitých
věcí. V obou řízeních byl nařízen výkon rozhodnutí přikázáním peněžitých
pohledávek povinného vůči jeho dlužníku, který však ke dni 31. 12. 2000, před
pravomocným nařízením výkonu rozhodnutí, zanikl. Odvolací soud zdůraznil, že v
řízení sp. zn. 11 E 1139/98 bylo šetřeno právní nástupnictví žalobce,
požadované listiny v předepsané formě žalobce doložil až na opakovanou výzvu
soudu dne 1. 12. 2005 a také z tohoto důvodu bylo zrušeno usnesení o nařízení
výkonu rozhodnutí v odvolacím řízení. Dále odvolací soud vycházel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně. Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že v
obou řízeních došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Stejně tak přitakal závěru,
že žalobce neprokázal příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a nesprávným
úředním postupem.
Nepovažoval za prokázané, že by dlužník povinného na základě
pravomocného nařízení výkonu rozhodnutí, kterého se žalobce domáhal v
posuzovaných řízení, uhradil dobrovolně postiženou pohledávku žalobci jako
oprávněnému [§ 314a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)], a to dříve
než do 31. 12. 2000, dne zániku dlužníka povinného. K nároku na náhradu
nemajetkové újmy uvedl, že vzhledem k okolnostem (význam řízení byl pro žalobce
minimální, neboť od 31. 12. 2000, kdy zanikl dlužník povinného, bylo vykonávací
řízení vedeno zcela zbytečně; dále skutečnost, že se s pohledávkami vůči
povinnému nepřihlásil do konkursu) je dostatečná forma zadostiučinění
konstatování porušení práva, ztotožnil se tak i v tom s právním závěrem soudu
prvního stupně. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost
odvozuje od ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a opírá je o dovolací důvod
dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. pro nesprávné právní posouzení věci soudy
obou stupňů, jakož i o ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. pro vadu řízení.
Brojí proti nepřiznání peněžitého zadostiučinění jako náhrady imateriální újmy,
když podle žalobce soudy obou stupňů tuto otázku posoudily v rozporu s hmotným
právem. Za otázku zásadního významu považuje, zda v českém právu je nutné
aplikovat právní závěry Evropského soud pro lidská práva týkající se výpočtu
přiměřeného odškodnění. Navrhl, aby byl proveden důkaz konkursním spisem sp.
zn. 13 K 43/98, vedeným u Krajského soudu v Ostravě, k prokázání skutečnosti,
že v období před prohlášením konkursu měl dlužník povinného majetek ve výši
více jak 5.000.000,- Kč a v konkursu uspokojil věřitele z cca 20 %. Má za to,
že období od podání návrhu na výkon rozhodnutí do prohlášení konkursu na
majetek povinného, tj. od 27. 10. 1998 do 30. 11. 2000, bylo dostatečné pro
výkon rozhodnutí. Je přesvědčen, že směnečné platební rozkazy nepřešly z
majetku dlužníka a soud měl zkoumat platnost smlouvy o prodeji těchto směnek.
Nebyl žádný důvod řízení sp. zn. 11 E 1139/98 zpomalovat a nakonec přerušit z
důvodu konkursu a pokud tak soudy postupovaly, zapříčinily nevymožení jeho
pohledávek. V řízení sp. zn. E 210/99 nařídil soud „exekuci“ dne 27. 10. 2004,
tj. po pěti letech od zahájení řízení, již zbytečně, neboť dlužník povinného
zanikl ke konci roku 2000. Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil oba dotčené
rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném
od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241
odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.
s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek
právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým
vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze
posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom
není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v
rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro
rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní
otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy
nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo
otázku vyžadující jiné řešení, než jakého bylo dříve v judikatuře Nejvyššího
soudu dosaženo.
Žalobce dovolacímu soudu žádnou otázku, která by činila rozhodnutí odvolacího
soudu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadně právně významným, nepředkládá.
Dovolatelem obecně formulovaná otázka, týkající se postupu při odškodňování
nemajetkové újmy, nezakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť
již byla vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30
Cdo 3026/2009, a ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Pokud žalobce
brojí proti přiznanému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva,
odpovídá tato skutkovým zjištěním odvolacího soudu o minimálním významu
předmětu posuzovaných řízení pro žalobce (viz Stanovisko část V.).
Otázka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem, v daném
případě představovaným porušením práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě (§
13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk) a vznikem škody, není otázkou zásadního
právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť
existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, pokud se v řízení
zjišťuje, zda škodná událost (nesprávný úřední postup) a vznik škody na straně
poškozeného, jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C
1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím
C. H. Beck). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi
jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a
jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit.
Posuzoval-li odvolací soud existenci příčinné souvislosti mezi postupem soudu a
žalobcem tvrzenou škodou, jeho závěr o nedostatku příčinné souvislosti je
závěrem skutkovým, a již proto nemůže představovat otázku zásadního právního
významu.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že s ohledem na ust. § 241a odst. 4 o. s. ř.
vycházel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem a k důkazním
návrhům, kterých se žalobce dovolává, nemohl proto přihlédnout.
Již ze znění § 237 odst. 3 o. s. ř. je zřejmé, že případná vada řízení (§ 241a
odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), kterou žalobce v dovolání nijak nekonkretizuje,
není způsobilá založit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu.
Ostatně i za předchozí úpravy přípustnosti dovolání, obsažené v občanském
soudním řádu ve znění do 30. 6. 2009, platilo, že přípustnost dovolání dle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (vždy spjatá se závěrem o zásadním významu
napadeného rozhodnutí po právní stránce) pro uplatnění dovolacího důvodu podle
§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., přichází v úvahu jen výjimečně, a to v
případě, že posouzení otázky existence takové vady, vychází ze střetu odlišných
právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009). O takovou
situaci však v projednávané věci nejde.
Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první, ve spojení s §
218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím
řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení
na náhradu jeho nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. října 2011
JUDr. František I š t
v á n e k, v. r.
předseda senátu