30 Cdo 2272/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobců a) J. K., a b) O. K., zastoupených JUDr. Milanem Vokounem,
advokátem se sídlem v České Kamenici, nám. 28. října 136, proti žalovaným 1)
Ing. A. S., a 2) V. S., zastoupeným Mgr. Jiřím Naušem, advokátem se sídlem v
Praze 8, Peckova 9, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 264/2005, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2008, č.j. 54 Co
161/2008-63, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2008, č.j. 54 Co 161/2008-63,
jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. září 2007, č.j. 9 C
264/2005-45, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu
řízení.
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací
soud“) předesílá, že při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části
první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád
(zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst.
2 tím není dotčeno.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12.
září 2007, č.j. 9 C 264/2005-45 určil, že žalobci „jsou podílovými
spoluvlastníky domu – objektu bydlení č.p. 224 na pozemku parc. č. 1227/1, a to
každý ze žalobců podílem ve výši 4.687/20000 a dále podílovými spoluvlastníky
pozemku parc. č. 1227/1 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 114 m2, a to
každý ze žalobců podílem ve výši 50%, vše zapsáno v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu Praha – město, pro katastrální území V., obec P., na LV č.
534.“ Dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví
citovaným rozsudkem podle § 219 o.s.ř. potvrdil ve věci samé rozsudek soudu
prvního stupně „s upřesněním, že nemovitosti jsou zapsány na LV č. 524 u
Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu.“ Odvolací soud se ztotožnil se soudem
prvního stupně v závěru, že podmínkou, jež byla vtělena do čl. III. kupní
smlouvy, bylo žalobcům znemožněno domoci se svého práva na zaplacení zbývající
části kupní ceny, a proto je tato podmínka nemožná. V důsledku toho, že
podmínku nelze oddělit od obsahu smlouvy, je neplatným celý tento úkon, třebaže
by jinak měl veškeré náležitosti řádného právního úkonu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále již „dovolatelé“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.a uplatňují v něm dovolací důvod ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé otázku zásadního právního významu
spatřují v tom, že rozhodnutí řeší právní otázku týkající se neplatnosti kupní
smlouvy v rozporu s hmotným právem. Podle dovolatelů ujednání čl. III. kupní
smlouvy nemá povahu podmínky odkládací ve smyslu § 36 odst. 2 obč. zák., neboť
nemělo žádný vliv na účinnost předmětné kupní smlouvy. Kromě toho odvolací soud
zcela nad rámec žalobního petitu změnil znění výroku rozsudku soudu prvního
stupně. Nejedná se přitom o pouhé upřesnění údajů, ale o jejich zásadní změnu,
která nemůže být v žádném případě zdůvodněna tím, že se jednalo o pouhé zjevné
chyby v psaní.
Žalobci v písemném vyjádření k podanému dovolání uvedli, že nesouhlasí s důvody
uvedenými v dovolání a považují je za účelové. Nejde zde o věc zásadního
právního významu. Touto otázkou se již v minulosti judikatura dovolacího soudu
zabývala. V daném případě jde pouze o zjištění správného skutkového stavu a
jeho správné právní posouzení, což jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud
správně učinily. Je evidentní, že předmětné ujednání v kupní smlouvě je nutno
právně hodnotit jako podmínku odkládací, a to jako podmínku nemožnou, v
důsledku čehož bylo žalobcům znemožněno domoci se doplatku kupní ceny, čehož
dovolatelé plně využili a žalobcům do současné doby kupní cenu v plné výši
nezaplatili. Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání dovolatelů odmítl a
rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání
dovolatelů směřující proti shora cit. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve
věci samé potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustné, neboť řeší otázku neplatnosti kupní
smlouvy ve vazbě na odkládací podmínku v rozporu s hmotným právem i s
judikaturou Nejvyššího soudu.
Inkriminovaná část ujednání kupní smlouvy (oběma soudy považovaná za odkládací
podmínku), kterou účastníci tohoto řízení (a to žalující jako prodávající a
dovolatelé jako kupující) uzavřeli dne 25. května 1999, a jehož předmětem byl
převod vlastnického práva ke shora již specifikovaným nemovitostem do
vlastnictví dovolatelů, je následujícího znění:
„Zbytek z kupní ceny, t.j. 1.750.000,- Kč bude zaplacen na účty prodávajících
do tří týdnů poté, co bude zaplacen na účty prodávajících do tří týdnů poté, co
prodávající oznámí kupujícímu, a což také doloží rozhodnutím soudu, že byt č. 2
v domě č.p. 224 v P., který užívá nyní paní A. Z., je uvolněný. ..“
Podmínka (condicio) ve smyslu ustanovení § 36 občanského zákoníku je vedlejší
ustanovení, kterým se účinky právního úkonu (vznik, změna nebo zánik
občanskoprávního vztahu) činí závislým na skutečnosti, o níž jednající neví,
zda se splní. Je-li účinnost právního úkonu vázána na podmínku tak, že splněním
podmínky tato účinnost teprve nastane, jde o podmínku odkládací. Do doby
splnění této podmínky právní úkon, byť platný, nezpůsobuje (s výjimkami
vyplývajícími z ustanovení § 36 odst. 3, odst. 4 občanského zákoníku) vznik,
změnu či zánik práv a povinností, které s ním právní předpisy spojují (§ 34
občanského zákoníku). Účelem podmínek je, aby měl jednající možnost učinit právní úkon i v době, kdy
nejsou známy všechny skutkové předpoklady, za nichž se právní úkon uplatní. To
platí jak v případě, kdy se na podmínku váže vznik právních následků, tak i
jejich zánik (Fiala, J. a kol.: Občanské právo hmotné, třetí opravené a
doplněné vydání, vydala Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk v r. 2002, str. 44). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 33 Odo 780/2001, in
www.nsoud.cz, zaujal právní názor, že doba splnění závazku (tzv. splatnost -
dospělost závazku) může být dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena
v rozhodnutí (pokud tomu tak není, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne
poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán - viz § 563 obč. zák.). Judikoval
dále, že splatnost je vyjádřena buď určením konkrétního dne, kdy má být závazek
splněn nebo konkrétní doby, v níž má být závazek splněn, a že nesplněním dané
povinnosti v určeném čase se tato povinnost stává soudně vymahatelnou. Proto je
nezbytné, aby „časový úsek plnění“ byl vymezen zcela určitě. Splatný může být
pouze existující závazek. Z toho důvodu splatnost závazku nemůže být spojována
s odkládací podmínkou, jejímž splněním povinnost plnění teprve vzniká nebo se
mění. Jak vyplývá z obsahu odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného
rozsudku, odvolací soud zaujal oproti shora citovanému právnímu názoru
Nejvyššího soudu právní názor zcela odlišný. Již z tohoto důvodu je tedy
zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu nemůže obstát, neboť odvolací soud
nereflektoval judikaturu Nejvyššího soudu a věc posoudil v rozporu s hmotným
právem. Vzhledem k tomu, že dovolací soud shledal dovolání přípustným, bylo jeho
povinností přihlédnout též vadám, resp.
k jiným vadám, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). V posuzované věci odvolací soud sice v odůvodnění písemného vyhotovení svého
rozsudku odkazuje též na právní závěr, který vyslovil týž odvolací soud ve věci
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 478/2002, kdy ve sporu
mezi týmiž účastníky o peněžité plnění podlé téže kupní smlouvy soudy dospěly k
závěru, že uvedená kupní smlouva je (absolutně) neplatná, avšak ponechal zcela
stranou řešení (v odůvodnění rozsudku se nijak nevypořádal s) otázk(o)u, zda, a
pokud ano, v jakém rozsahu je soud v této věci vázán zmíněným pravomocným
rozsudkem, v němž jako předběžná otázka byla řešena platnost předmětné kupní
smlouvy. Jako judikatorní analogon lze v tomto kontextu zmínit např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1734/2001 (in
www.nsoud.cz), v němž dovolací soud zaujal právní názor, že rozsudek ukládající
plnění podle určité kupní smlouvy vytváří překážku věci rozsouzené pro řízení o
určení platnosti takové smlouvy, jestliže účastníci obou řízení jsou totožní a
jedná se o tutéž kupní smlouvu. Jestliže otázka platnosti takové smlouvy již
byla v předchozím řízení o plnění soudem závazně vyřešena, nelze připustit, aby
v jiném řízení byla znovu otevřena a řešena popřípadě opačně. Proto – vztaženo
nyní na tento případ - v situaci, kdy mezi účastníky vznikne spor o určení
vlastnického práva k nemovitostem při žalobním tvrzení, že převodní smlouva je
(pro tvrzený důvod či důvody) absolutně neplatná, přičemž otázka platnosti této
smlouvy byla již řešena v rámci předchozího a pravomocně skončeného sporu o
plnění podle této smlouvy, je nezbytné, aby se soud zabýval otázkou případné
aplikace ustanovení § 159a, avšak (podle názoru tohoto senátu) nikoliv z
pohledu překážky věci rozsouzené, nýbrž z hlediska závaznosti rozsudku v řešení
předmětné právní otázky (§ 159a odst. 4 o. s. ř.), a aby v uvedeném směru též
svůj právní závěr v odůvodnění svého rozhodnutí také patřičně vyložil (ať již s
výsledkem, že předmětným soudním rozhodnutím je ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. vázán či nikoliv). K tomu je třeba připomenout, že v ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. je sice rozsah závaznosti zmíněných subjektů explicitně spojován s
výrokem pravomocného rozsudku, ovšem v případě, že rozsudečný výrok pouze
vyjadřuje, že se žaloba (v předmětném znění žalobního petitu) zamítá, je
nezbytné tento výrok posuzovat v souvislosti s odůvodněním písemného vyhotovení
rozsudku, jak zdůraznil Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 27. října
1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98 (in www.nsoud.cz; rozsudek byl publikován ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 69/2000). Zmíněné posouzení
výrokové a důvodové části rozsudku má totiž význam jednak z hlediska posouzení
překážky věci pravomocně rozhodnuté, jednak z hlediska závěru, zda předběžná
otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně pravomocně rozhodnuta.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu jednak zatěžuje
shora popsaná jiná vada řízení, a dále spočívá na nesprávném právním posouzení
věci; Nejvyšší soud proto z vyložených důvodů napadený rozsudek odvolacího
soudu podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud ve smyslu § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně právně
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.