30 Cdo 2304/2020-261
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobců a) H. M., nar. XY, a b) V. M., nar. XY, oba bytem XY, zastoupených Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 244/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2020, č. j. 16 Co 17/2020-227, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se žalobou ze dne 20. 11. 2018, ve znění doplnění ze dne 10. 12. 2018, domáhali na žalované každý zaplacení 1 250 000 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nezákonného trestního stíhání jejich syna V. M., narozeného dne XY a zemřelého dne 26. 11. 2017. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 10. 2019, č. j. 31 C 244/2018-204, zamítl žalobu, aby soud uložil žalované zaplatit každému žalobci 1 250 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobcům zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 300 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka aktivní věcné legitimace žalobců nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uvedl, že aktivní legitimace žalobců není dána, když zesnulý syn žalobců před svou smrtí žádný nárok na náhradu nemajetkové újmy z důvodu nezákonného trestního stíhání vůči žalované neuplatnil, a proto nemohlo dojít ani k přechodu tohoto nároku na žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2742/2016). V rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu není ani závěr odvolacího soudu o tom, že aktivní legitimaci žalobců nezakládá ani jimi tvrzená nemajetková újma, která jim měla vzniknout v důsledku trestního stíhání jejich syna (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2892/2017, nebo nález Ústavního soudu ze dne 8.
10. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2287/18).
Nejvyšší soud nevyhověl požadavku žalobců, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. Podle § 238 odst. 1 písm. h) není dovolání podle § 237 přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 9. 2020
JUDr. František Ištvánek předseda senátu