U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní
věci žalobkyně B. P., zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze
2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 884.000
Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 67/2013, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2016, č.
j. 13 Co 310/2016-306, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 584.000 Kč
za nemajetkovou újmu z důvodu nezákonné vazby jejího syna a částky 300.000 Kč z
důvodu nezákonného trestního stíhání jejího syna. Obvodní soud pro Prahu 2
(dále již „soud prvního stupně“) vyšel ze zjištění, že označeným usnesením
policejního orgánu ze dne 8. října 2008 bylo zahájeno trestní stíhání syna
žalobkyně M. B. pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a),
a odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále již „tr. zák.“), spáchaný
formou účastenství, přičemž syn žalobkyně byl současně vzat do vazby. Dne 20. května 2009 byla na jmenovaného podána obžaloba, které byl následně zproštěn
podle § 206 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále již „tr. ř.“)
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. června 2010, č. j. 2 T
6/2009-4206, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března
2011, sp. zn. 2 To 6/2011. Trestní stíhání bylo rozsáhle medializováno. Soud
prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně přistoupila ke smlouvě o poskytnutí
právní pomoci, jejímž předmětem byla obhajoba jejího syna zvoleným obhájcem,
uzavřené mezi synovou přítelkyní a obhájcem. Na podkladě této smlouvy se
žalobkyně podílela na úhradě nákladů obhajoby; rovněž nabídla záruku za
propuštění svého syna z vazby. Žalobkyně svého syna ve vazbě opakovaně
navštěvovala, finančně jej podporovala. V průběhu trestního stíhání byl zhoršen
její zdravotní stav a v zaměstnání byla převedena na služebně nižší pozici. Na základě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně konstatoval, že syn
žalobkyně byl ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále již „OdpŠk“), a ve
smyslu související judikatury Nejvyššího soudu České republiky (dále již
„Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) nezákonně trestně stíhán, a že jako na
nezákonné je nutno pohlížet i na omezení jeho osobní svobody vazbou. Soud
prvního stupně se zabýval dále otázkou věcné aktivní legitimace žalobkyně, a to
ve vztahu k oběma nárokům. Ačkoliv při jednání, které se konalo dne 4. září 2015, soud prvního stupně
předběžně předestřel právní názor, že žalobkyně by „byla aktivně legitimována i
ve vztahu k zadostiučinění za nemajetkovou újmu“, >1< tak uvedený soud nakonec
dospěl k závěru, že právo na náhradu škody (a tedy i na odškodnění nemajetkové
újmy) způsobené rozhodnutím o vazbě má podle speciální definice účastenství,
upravené v § 9 odst. 1 OdpŠk, toliko ten, na němž byla vazba vykonána. Toto
právo nemůže svědčit osobám, které vazbu nevykonaly, byť by i byly vazbou jim
blízké osoby dotčeny. Soud prvního stupně tak žalobu v části, v níž se
žalobkyně domáhala odškodnění nemajetkové újmy vzniklé jí z důvodu synovy vazby
(ve výši 584.000 Kč), zamítl.
Ve vztahu k odškodnění újmy, jejíž vznik ve vlastní nemajetkové sféře žalobkyně
dovozuje z trestního stíhání svého syna, respektive z medializace jeho
trestního stíhání a s tím souvisejících negativních reakcí okolí žalobkyně,
soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně byla v trestním řízení
aktivní, tj. podílela na např. na nákladech obhajoby, atd. Z toho důvodu
kvalifikoval soud prvního stupně žalobkyni jako účastnici trestního řízení s
poukazem na judikatorní výklad § 7 odst. 1 OdpŠk, vyplývající z rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012, podle nějž
mimo jiné platí, že osoby vyjmenované v § 37 odst. 1 tr. ř. „nejsou účastníky
trestního řízení samy o sobě, ale stávají se jimi až v okamžiku, kdy učiní v
trestním řízení jim přináležející úkon. Vznikne-li jim v souvislosti s tím
škoda (např. v podobě vynaložených nákladů na obhajobu) nebo nemajetková újma,
za niž odpovídá stát, je třeba je považovat za účastníky řízení ve smyslu § 7
odst. 1 OdpŠk k náhradě takové škody nebo nemajetkové újmy aktivně
legitimované. To však neznamená, že by tyto osoby byly oprávněny k náhradě
škody nebo újmy vzniklé v trestním řízení někomu jinému (typicky
obžalovanému).“ I když podle soudu prvního stupně bylo trestní stíhání syna
žalobkyně pro žalobkyni jistě stresující, jednalo se stále o stíhání jejího
syna; újma podle OdpŠk tedy mohla vzniknout jen synu žalobkyně. Soud prvního
stupně tak uzavřel, že mezi újmou prožívanou žalobkyní v důsledku trestního
stíhání jejího syna a nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání,
schází vztah příčinné souvislosti, z čehož dovodil, že žalobkyně není aktivně
legitimována ani k nároku na odškodnění újmy způsobené nezákonným trestním
stíháním, a žalobu zamítl i v této části. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 13 Co 310/2016-306, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry
soudu prvního stupně. Dále odvolací soud doplnil, že žalobkyni lze přisvědčit v
tom, že soudem prvního stupně právní posouzení věci týkající se její aktivní
legitimace „nemuselo být (a zjevně nebylo) účastníkům seznatelné dříve než z
odůvodnění rozsudku, když soud prvního stupně se vskutku (až) v napadeném
rozsudku ‚odchýlil‘ od právního názoru, jenž byl účastníkům předestřen na úvod
prvního jednání ve věci, a podle nějž soud prvního stupně nadále vedl
dokazování (mj. a zejm. k intenzitě a povaze žalobkyni v žalobou tvrzených
souvislostech vzniklé újmy).“ Podle odvolacího soudu však soud prvního stupně
tímto postupem nezatížil řízení vadou, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, neboť za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené
rozhodovací praxi soudů považováno jen takové rozhodnutí, jež z pohledu
předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož
přijetím je účastník řízení současně zbaven možnosti skutkově a právně
argumentovat – v této souvislosti odvolací soud odkázal na usnesení Ústavního
soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000 a ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007. Podle
odvolacího soudu však toto není případ žalobkyně, která právní posouzení věci
soudem prvního stupně zpochybnila v odvolání a tím jej učinila předmětem
odvolacího přezkumu, aniž by tvrdila (musela tvrdit) jakékoli nové skutečnosti
(v odvolacím řízení nepřípustné), a aniž by tedy její obrana v odvolacím řízení
byla v tomto směru jakkoliv (procesně) zkrácena. Dále odvolací soud uvedl, že nesdílí právní posouzení povahy újmy žalobkyně
soudem prvního stupně jakožto újmy vzniklé „zprostředkovaně“, ale hodnotí ji
jako újmu vzniklou „přímo“. To však nic nemění na správnosti úvahy soudu
prvního stupně, že takovou újmu nelze odškodnit podle OdpŠk, neboť žalobkyně
není osobou ve sporu aktivně věcně legitimovanou. Odvolací soud dále vyložil,
že v případě odškodnění za vazbu je odškodňovanou újmou zbavení osobní svobody
(a jakákoliv újma třetí osoby může být „toliko již zmíněným spoluprožíváním
újmy vzniklé osobě na svobodě omezené“). V případě újmy související s trestním
stíháním odvolací soud zopakoval názor soudu prvního stupně, že právně
významnou příčinou vzniku újmy může být toliko využití procesních práv, která
svědčí osobám od obviněného odlišným (typicky pak volba obhájce a úhrada
nákladů obhajoby). Nárok tak mohou tyto osoby uplatnit pouze ve vztahu k
„přináležejícímu úkonu“, kterým se stanou podle specifického výkladu § 7 odst. 1 OdpŠk účastníky trestního řízení. Odvolací soud tak shledal odvolání
žalobkyně nedůvodným. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též
„dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jímž napadá část
jeho meritorního výroku I., kterým byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu
prvního stupně, a dále jeho nákladový výrok II. Uplatňuje v něm dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 o. s.
ř., přičemž „rozsudku odvolacího soudu žalobkyně
vytýká především zhodnocení aktivní legitimace žalobkyně, tedy zda je či není
osobou, jež byla z pohledu hmotného práva nositelem nároku, jehož se v řízení
domáhá, a to především ve věci nemajetkové újmy, která jí osobně vznikla v
souvislosti s nezákonným trestním stíháním jejího syna. Dále žalobkyně rozsudku
odvolacího soudu ve spojitosti s rozsudkem nalézacího soudu vytýká porušení
zásady předvídatelnosti rozhodnutí, která ukládá soudu zpřístupnit soudu první
kvalifikaci skutku konkrétním poučením o důkazní povinnosti, čímž se výše
uvedené soudy odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně
(od) rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30
Cdo 2893/2007.“
K právní otázce týkající se předvídatelnosti rozhodnutí dovolatelka svoji
argumentaci (ve stručnosti zreferováno) vyložila následovně. Závěr soudu
prvního stupně, respektive odvolacího soudu o absenci aktivní legitimace
žalobkyně je v „naprostém rozporu k právnímu názoru, který soud prvního stupně
předestřel již na prvním jednání ve věci konaném dne 4. 9. 2016…“, v němž měl
soud prvního stupně konstatovat, že pokud byla v řízení dovolatelka aktivní,
tak je aktivně legitimována „i ve vztahu k zadostiučinění za majetkovou újmu“. Podle dovolatelky nebyla otázka její aktivní legitimace během celého nalézacího
řízení zpochybněna, a tak se domnívala, že její aktivní legitimace je dána a
soud rozhoduje pouze o výši náležející náhrady za nemajetkovou újmu. Dovoláním
napadeným rozsudkem odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně postavený na názoru, že dovolatelka nemá aktivní věcnou
legitimaci, tak došlo podle dovolatelky k odchýlení se od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo 2983/2007. K právní otázce týkající se věcné aktivní legitimace žalobkyně vyložila, že
soud prvního stupně nejprve sám konstatoval, že je účastnicí řízení (v souladu
s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012),
avšak následně od tohoto názoru ustoupil. Odvolací soud v této souvislosti
konstatoval, že příčinou újmy dovolatelky je trestní stíhání jejího syna. Dovolatelce přijde nelogické a v rozporu s prokázanými skutečnostmi, že i
odvolací soud rozhodl, že dovolatelka není věcně aktivně legitimována, a to i
přes výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2013, sp. zn. 30
Cdo 2396/2012. Dovolatelka dále namítá, že v řízení před soudem prvního stupně
prokázala svoji aktivitu v trestním řízení týkajícím se jejího syna (přičemž
tak měla naplnit předpoklad vyplývající z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. května 2015, sp. zn. I. ÚS 3817/14). Podle dovolatelky byla prokázána i
příčinná souvislost mezi trestním řízením jejího syna a dovolatelkou utrpěnou
újmou, proto by měla být aktivně legitimována k náhradě nemajetkové újmy ve
smyslu ust. § 7 odst. 1 OdpŠk.
Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud v záhlaví označený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti
shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou,
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se dále zabýval
přípustností dovolání dle § 237 o. s. ř. Dovolatelkou první vymezená otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud
odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, spočívá v předvídatelnosti
rozhodnutí. Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe
dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. července
2009, sp. zn. 30 Cdo 2983/2007, když soud prvního stupně nejprve předběžně
předestřel právní názor, že pokud je v trestním řízení osoba blízká aktivní ve
prospěch obviněného, potom by byla aktivně legitimována i ve vztahu k
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, ačkoli následně jak soud prvního stupně,
tak odvolací soud dospěly k závěru, že dovolatelka nemá věcnou aktivní
legitimaci. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo
2983/2007, mimo jiné vyplývá následující (v textu nyní tučně zvýrazněno
dovolacím soudem):
„Občanský soudní řád stojí nyní na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí, která
ukládá soudu zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku konkrétním
poučením o důkazní povinnosti, jestliže průběh řízení nasvědčuje tomu, že
účastníkův právní názor je jiný než názor soudu (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, uveřejněný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod číslem C 3795). Podle § 221 odst. 1 o. s. ř. nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je
zruší. Odvolací soud, který změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by před
vydáním rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem – odlišným
od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit – v
podstatě porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a tím ve svých důsledcích
zasáhl do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 523/02); to platí tím spíše, pokud odvolací soud změní
rozsudek soudu prvního stupně z důvodu uvedeného v ustanovení § 220 odst. 1
písm. a) o. s. ř., a to z důvodů pro účastníka nepředvídatelných. O
nepředvídatelné rozhodnutí jde v případě, že odvolací soud posoudí zjištěný
skutkový stav po právní stránce jinak, než dosud činili účastníci řízení anebo
než jej posoudil soud prvního stupně, takže účastníci se k tomuto právnímu
názoru nemohou vyjádřit, resp.
vznést tvrzení odpovídající právnímu názoru
odvolacího soudu a navrhnout k nim důkazy.“
Uvedené rozhodnutí se vztahuje k řízení (minimálně) ve dvou soudních instancích
a stanovuje pravidlo, že odvolací soud má zpřístupnit účastníkům právní
kvalifikaci skutku konkrétním poučením o důkazní povinnosti, pokud průběh
řízení nasvědčuje např. tomu, že účastník prokazuje jinou skutečnost, tj. např. skutečnost, která je podle názoru soudu nepodstatná. Pokud by tak odvolací soud
neučinil a odchýlil se od právního názoru soudu prvního stupně, aniž by
účastníky řízení seznámil se svým právním názorem, neumožnil by tak účastníkům
se k němu vyjádřit, čímž by byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení. Takové rozhodnutí by bylo nepředvídatelné. O tuto situaci se však v posuzované věci nejedná. Z obsahu spisu vyplývá, že
soud prvního stupně nejprve předestřel právní názor, který mohl vést
dovolatelku k přesvědčení, že má věcnou aktivní legitimaci, ačkoli následně
dospěl k závěru, že tomu tak není. Otázka věcné aktivní legitimace byla
následně řešena i odvolacím soudem a odvolací soud se přiklonil ke skutkové i
právní kvalifikaci soudu prvního stupně (s určitou výjimkou, která ovšem ve
vztahu k této otázce není relevantní – viz výše). Soudy obou instancí tak
dospěly ke stejnému závěru – vyjádřenému v jejich rozhodnutích, že dovolatelka
nemá věcnou aktivní legitimaci. Odvolací soud se nijak neodchýlil od v rozsudku
vymezeném závěru soudu prvního stupně, a tak neupřel dovolatelce možnost
vyjádřit se v řízení před druhou soudní instancí k otázce její věcné aktivní
legitimace. Odvolací soud tedy rozhodl v souladu s vymezeným rozsudkem
dovolacího soudu (mj. též v souladu s např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
22. dubna 2015, sp. zn. 28 Cdo 1109/2013, či s usnesením Nejvyššího soudu ze
dne 8. března 2017, sp. zn. 30 Cdo 4345/2016, anebo s nálezem Ústavního soudu
ze dne 25. července 2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://nsoud.cz, a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách
http://nalus.usoud.cz) a dovolací námitky dovolatelky (vztahující se k této
právní otázce) tak nemohly založit přípustnost jejího dovolání. Dovolatelkou druhá vymezená otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud
odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, se týká posouzení samotné
(ne)existence věcné aktivní legitimace dovolatelky. Podle dovolatelky se
odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012, když
prokázala, že byla v trestním řízení aktivní a mj. se podílela na nákladech
obhajoby jejího trestně stíhaného syna. Podle dovolatelky z citované judikatury
dovolacího soudu vyplývá, že dovolatelka má v tomto případě věcnou aktivní
legitimaci. Takový závěr ovšem z judikatury Nejvyššího soudu neplyne. V
citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo
2396/2012, dovolací soud konstatoval mj. následující (v textu nyní tučně
zvýrazněno dovolacím soudem):
„Zákon č. 82/1998 Sb.
blíže účastníka řízení (jde o legislativní zkratku
zahrnující různé způsoby označení osob vystupujících v celé řadě řízení)
nedefinuje a spoléhá v tomto směru na jednotlivé procesní předpisy, které
obsahují vlastní definice osob účastných na řízení, a jsou tak rozhodující pro
vymezení oprávněné osoby podle tohoto ustanovení. Trestní řád pojmu účastník
neužívá a v hlavě druhé hovoří o osobách na řízení zúčastněných, přičemž v § 12
odst. 6 vymezuje pojem strana, jíž se rozumí ten, proti němuž se vede trestní
řízení, zúčastněná osoba a poškozený (v řízení před soudem též státní zástupce
a společenský zástupce); stejné postavení jako strana má i jiná osoba, na jejíž
návrh nebo žádost se řízení vede nebo která podala opravný prostředek. Účastníkem trestního řízení ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 OdpŠk je především
osoba, proti níž se vede trestní řízení (obviněný, obžalovaný, odsouzený),
pokud nejde o odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě, trestu nebo
ochranném opatření (tam je poškozený definován speciálně v § 9 – 11 OdpŠk),
dále zúčastněná osoba (ten, jehož věc byla zabrána nebo podle návrhu má být
zabrána podle § 42 trestního řádu) a poškozený (ten, komu bylo trestným činem
ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda – § 43
trestního řádu). Vedle účastníků řízení o věci samé, jíž se rozumí věc, která
je tím předmětem, pro nějž se řízení vede (předmětem trestního stíhání je
rozhodnutí o vině – srov. § 12 odst. 10 trestního řádu), je pak třeba za
účastníky, jak je má na mysli ustanovení § 7 odst. 1 OdpŠk, považovat i další
osoby (např. svědky, znalce, tlumočníky a ty, jimž soud při dokazování uložil
určitou povinnost), o jejichž právech a povinnostech se v určité dílčí fázi
řízení rozhoduje, anebo osoby, které jsou oprávněny v určité fázi řízení činit
návrhy či podávat opravné prostředky (příbuzní obžalovaného, léčebný ústav,
výchovné zařízení, zájmové sdružení občanů apod.) – srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4768/2007, uveřejněný pod č. 99/2010
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012, všechna zde odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího
soudu jsou veřejnosti k dispozici též na jeho webových stránkách www.nsoud.cz. Postavení účastníka řízení ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk mají i ty osoby, které
jsou oprávněny namísto obviněného zvolit mu obhájce pro trestní řízení, pokud
zaplatily náklady nutné obhajoby. Tyto osoby jsou rovněž oprávněny navrhovat,
aby soud rozhodl o nároku na bezplatnou obhajobu, a mají i právo podat stížnost
proti rozhodnutí o jejich návrhu; tehdy se dostávají do pozice účastníka dílčí
fáze trestního řízení, resp. jsou stranou podle § 12 odst. 6 části věty za
středníkem tr. ř. Osoby, které jsou podle § 37 odst. 1 tr. ř. oprávněny zvolit
obviněnému obhájce (zákonný zástupce, příbuzný v pokolení přímém, sourozenec,
osvojitel, osvojenec, manžel, partner, druh, jakož i zúčastněná osoba), činí
tak vlastním jménem a na vlastní náklady.
Jde o osoby, které mají zpravidla s
ohledem na vztah k obviněnému samy osobní zájem na výsledku řízení (srov. Šámal, P. a kolektiv. Trestní řád. 6. vydání. Praha 2008, s. 280, bod 2). Proto
jsou tyto osoby (kromě osoby zúčastněné) nadány rovněž právem podat ve prospěch
obžalovaného odvolání proti rozsudku (§ 247 odst. 2 tr. ř.) a i v takovém
případě jsou stranou v trestním řízení. Splňují tedy předpoklady pro to, aby
byly považovány za účastníka řízení aktivně legitimovaného k uplatnění nároku
na náhradu škody spočívající v jimi vynaložených nákladech nutné obhajoby
(Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 88, odst. 3). Z uvedeného je zřejmé, že osoby vyjmenované v § 37 odst. 1 tr. ř. nejsou
účastníky trestního řízení samy o sobě, ale stávají se jimi až v okamžiku, kdy
učiní v trestním řízení jim přináležející úkon. Vznikne-li jim v souvislosti s
tím škoda (např. v podobě vynaložených nákladů na obhajobu) nebo nemajetková
újma, za niž odpovídá stát, je třeba je považovat za účastníky řízení ve smyslu
§ 7 odst. 1 OdpŠk k náhradě takové škody nebo nemajetkové újmy aktivně
legitimované. To však neznamená, že by tyto osoby byly oprávněny k náhradě
škody nebo újmy vzniklé v trestním řízení někomu jinému (typicky obžalovanému). V posuzované věci je zřejmé, že trestním stíháním, které skončilo zproštěním
obžaloby, byla způsobena újma obžalovanému synovi dovolatelky (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012). Žalobkyně svou
tvrzenou újmu neodvozuje od nezákonného rozhodnutí o zahájení uvedeného
trestního stíhání jejího syna, ale od újmy, která v souvislosti s ním jejímu
synovi vznikla (prožívá ji zprostředkovaně skrze újmu vzniklou jejímu synovi). Nebýt totiž jejího vztahu k primárnímu poškozenému, újmu způsobenou nezákonným
trestním stíháním by vůbec nepociťovala (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011). Z toho vyplývá, že ani
kdyby bylo možno považovat žalobkyni za účastnici trestního řízení (např. proto, že by ve prospěch obžalovaného podala odvolání), nebyl by dán vztah
příčinné souvislosti mezi její újmou, prožívanou v důsledku trestního stíhání
jejího syna, a nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání.“
V posuzované věci je řešena otázka obdobné té, jež byla vyřešena v citovaném
rozhodnutí dovolacího soudu. Z tohoto rozhodnutí mj. vyplývá, že osoby
vyjmenované v § 37 odst. 1 tr. ř. nejsou účastníky trestního řízení samy o
sobě, ale stávají se jimi až v okamžiku, kdy učiní v trestním řízení jim
přináležející úkon. Vznikne-li jim v souvislosti s tímto úkonem škoda (typicky
si lze představit škodu v podobě vynaložených nákladů na obhajobu) nebo
nemajetková újma, za niž odpovídá stát podle OdpŠk, je třeba je považovat za
účastníky řízení ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk k náhradě takové škody nebo
nemajetkové újmy aktivně legitimované.
Dovolatelka sice v řízení před soudem
prvního stupně, respektive před soudem odvolacím, dokazovala svoji procesní
aktivitu v trestním řízení týkajícím se jejího syna, ovšem nepožadovala náhradu
škody, respektive nedomáhala se nemajetkové újmy, která jí vznikla v
souvislosti s jejími úkony (tedy např. na základě těchto úkonů, třeba tím, že
uhradila náklady obhajoby). V takovém případě by její věcná aktivní legitimace
byla dána. Dovolatelka uplatňovala odškodnění nemajetkové újmy, kterou měla utrpět v
důsledku nezákonné vazby jejího syna, respektive trestního stíhání jejího syna. Jak plyne nejen z citovaného rozsudku dovolacího soudu, ve vztahu k takovému
tvrzenému nároku věcná aktivní legitimace žalobkyně absentuje (dále srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 25 Cdo 109/2008,
respektive ze dne 22. října 2009, sp. zn. 25 Cdo 4768/2007, z nichž plyne, že
manželka či družka obviněného, která zvolila obviněnému obhájce a zaplatila
tomuto obhájci odměnu, má věcnou aktivní legitimaci ve vztahu k nároku na
náhradu škody spočívající v jí vynaložených nákladech nutné obhajoby – žádný z
těchto rozsudků již těmto osobám obviněnému blízkým nepřiznává aktivní věcnou
legitimaci ve vztahu k případné újmě, kterou tyto osoby utrpěly z důvodu
trestního stíhání či nezákonné vazby obviněného). Odvolací soud tak rozhodl v
souladu s rozhodovací praxí odvolacího soudu a ani tato otázka nemohla založit
přípustnost dovolání. Ve vztahu k hledisku přípustnosti dovolání spočívajícímu v požadavku, aby
„dovolací soud již vyřešenou právní otázku posoudil jinak“ dovolatelka neuvedla
bližší argumentaci, z níž by vyplývalo, proč by se dovolací soud měl do
budoucna odchýlit od své ustálené rozhodovací praxe, respektive neuvedla ani
to, ve vztahu ke které konkrétní otázce by tak mělo být učiněno. Toho hledisko
přípustnosti dovolatelka uvedla v úvodu svého dovolání, když citovala § 237 o. s. ř. a předmětné hledisko přípustnosti dovolání zvýraznila tučným písmem (není
tak zcela zřejmé, měla-li vůbec dovolatelka toto hledisko přípustnosti rovněž –
vedle výše uvedeného hlediska přípustnosti spočívajícího v odchýlení od
rozhodovací praxe dovolacího soudu – na mysli; pro případ, že tomu však tak
bylo, Nejvyšší soud věnoval pozornost i tomuto hledisku přípustnosti). V této
souvislosti tak Nejvyšší soud dodává, že již opakovaně judikoval, že v dovolání
musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj.
uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené
věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva:
1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí
odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3)
která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková
právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak). Dovolatelka v dovolání neformulovala příslušnou právní otázku, jež by podle §
237 o. s. ř. měla z hlediska jejího vyřešení odvolacím soudem zakládat
přípustnost dovolání z důvodu, že tato otázka má být dovolacím soudem posouzena
jinak. Dovolatelka ani nevyložila, jak by měla být taková otázka nově – odlišně
od stávající praxe dovolacího soudu – vyřešena a z jakých důvodů. Jinými slovy
řečeno, spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že má být právní
otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, dovolacím soudem posouzena
jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného
práva nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud
odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem
není z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší
pochybnosti dovolatele o správnosti takového rozhodnutí (z hlediska konkrétně
řešené právní otázky), nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem
předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady
přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní
otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v
usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 „naznal, že pokud
Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních
náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem
stanovený postup.“ Ani toto dovolatelkou nedostatečně vymezené hledisko
přípustnosti tak nemůže založit přípustnost dovolání. S ohledem na výše uvedené tak Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. prosince 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu
_______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<
1) Viz. str. 3 rozsudku soudu prvního stupně ze dne 25. dubna 2016, č. j. 12 C
67/2013-263.