U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobkyně CG HOLDING, s.r.o., IČ 24657344, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské
34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2,
Vinohradská 34/30, proti žalované České republice – Českému telekomunikačnímu
úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o zaplacení 100 832,93 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 50/2013,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna
2015, č. j. 11 Co 411/2014-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se proti České republice domáhala zaplacení částky v celkové výši 100
832,93 Kč s příslušenstvím jako součtu jednotlivých náhrad (zadostiučinění) za
nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního
postupu spočívajícího v nepřiměřené délce správních řízení vedených u Českého
telekomunikačního úřadu (dále jen „ČTÚ“) pod č. j. ČTÚ-114 467/2010 (požadované
zadostiučinění 833,33 Kč), ČTÚ-114 498/2010, ČTÚ-114 491/2010, ČTÚ-113
574/2010, ČTÚ-113 571/2010, ČTÚ-114 497/2010, ČTÚ-113 577/2010, ČTÚ-114
479/2010 (požadované zadostiučinění za každé jednotlivé řízení ve výši 1 666,66
Kč), ČTÚ-118 317/2010, ČTÚ-113 971/2010 (požadované zadostiučinění za každé
jednotlivé řízení ve výši 2 499,99 Kč), ČTÚ-113 638/2010, ČTÚ-113 969/2010,
ČTÚ-113 579/2010, ČTÚ-116 468/2010, ČTÚ-114 459/2010 (požadované zadostiučinění
za každé jednotlivé řízení ve výši 3 333,32 Kč), ČTÚ-113 576/2010, ČTÚ-113
575/2010 (požadované zadostiučinění za každé jednotlivé řízení ve výši 4 166,65
Kč), ČTÚ-133 623/2010, ČTÚ-133 614/2010, ČTÚ-113 641/2010, ČTÚ-113 313/2010,
ČTÚ-113 312/2010, ČTÚ-113 298/2010, ČTÚ-113 333/2010, ČTÚ-113 642/2010, ČTÚ-116
475/2010, ČTÚ-118 444/2010 (požadované zadostiučinění za každé jednotlivé
řízení ve výši 4 999,98 Kč), ČTÚ-118 352/2010 a ČTÚ-118 413/2010 (za obě řízení
proti S. A. požadované zadostiučinění celkem 8 333,30 Kč).
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. června
2014, č. j. 38 C 50/2013-56, konstatoval, že nesprávným úředním postupem ČTÚ,
který o návrzích vedených u něj pod č. j. ČTÚ-133 623/2010, ČTÚ-133 614/2010,
ČTÚ-113 641/2010, ČTÚ-113 638/2010, ČTÚ-113 313/2010, ČTÚ-114 498/2010, ČTÚ-113
969/2010, ČTÚ-113 579/2010, ČTÚ-116 468/2010, ČTÚ-113 312/2010, ČTÚ-113
298/2010, ČTÚ-114 491/2010, ČTÚ-118 317/2010, ČTÚ-113 333/2010, ČTÚ-114
459/2010, ČTÚ-113 576/2010, ČTÚ-113 574/2010, ČTÚ-113 971/2010, ČTÚ-113
642/2010, ČTÚ-113 571/2010, ČTÚ-113 575/2010, ČTÚ-116 475/2010 a ČTÚ-118
444/2010 nerozhodl ve lhůtě stanovené v § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o
elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, bylo
porušeno právo žalobkyně (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částky 100
832,93 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl, že se žalobkyni náhrada
nákladů řízení nepřiznává (výrok III).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném
rozsudku výrokem I změnil ve vyhovujícím výroku I rozsudek soudu prvního stupně
tak, že se zamítá žaloba, aby bylo konstatováno, že nesprávným úředním postupem
ČTÚ, který o návrzích vedených u něj pod č. j. ČTÚ-133 623/2010, ČTÚ-133
614/2010, ČTÚ-113 641/2010, ČTÚ-113 638/2010, ČTÚ-113 313/2010, ČTÚ-114
498/2010, ČTÚ-113 969/2010, ČTÚ-113 579/2010, ČTÚ-116 468/2010, ČTÚ-113
312/2010, ČTÚ-113 298/2010, ČTÚ-114 491/2010, ČTÚ-118 317/2010, ČTÚ-113
333/2010, ČTÚ-114 459/2010, ČTÚ-113 576/2010, ČTÚ-113 574/2010, ČTÚ-113
971/2010, ČTÚ-113 642/2010, ČTÚ-113 571/2010, ČTÚ-113 575/2010, ČTÚ-116
475/2010 a ČTÚ-118 444/2010 nerozhodl ve lhůtě stanovené v § 129 odst. 1 zákona
č. 127/2005 Sb., bylo porušeno právo žalobkyně na rozhodnutí věci v zákonem
stanovené lhůtě, ve výroku II potvrdil v zamítavém výroku II rozsudek soudu
prvního stupně a ve výroku III rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním,
které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II
bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen
„o. s. ř.“, odmítl.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika
samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má
rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost
dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to
bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich
bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
srpna 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost
Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. května 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009,
proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30.
července 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy
odvolací soud rozhodoval o nárocích žalobkyně vyplývajících ze shora označených
správních řízení, za jejichž nepřiměřenou délku požaduje zadostiučinění v
penězích. Dovolání v rozsahu nároku plynoucího ze správního řízení č. j.
ČTÚ-114 467/2010, ČTÚ-114 498/2010, ČTÚ-114 491/2010, ČTÚ-113 574/2010, ČTÚ-113
571/2010, ČTÚ-114 497/2010, ČTÚ-113 577/2010, ČTÚ-114 479/2010, ČTÚ-118
317/2010, ČTÚ-113 971/2010, ČTÚ-113 638/2010, ČTÚ-113 969/2010, ČTÚ-113
579/2010, ČTÚ-116 468/2010, ČTÚ-114 459/2010, ČTÚ-113 576/2010, ČTÚ-113
575/2010, ČTÚ-133 623/2010, ČTÚ-133 614/2010, ČTÚ-113 641/2010, ČTÚ-113
313/2010, ČTÚ-113 312/2010, ČTÚ-113 298/2010, ČTÚ-113 333/2010, ČTÚ-113
642/2010, ČTÚ-116 475/2010, ČTÚ-118 444/2010, ČTÚ-118 352/2010 a ČTÚ-118
413/2010 není přípustné s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s.
ř., neboť ohledně nich bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nárocích
nepřesahujících svou výší částku 50 000 Kč (viz výše).
Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání v části týkající se námitky
žalobkyně o nepřiznání náhrady nákladů řízení.
Námitka žalobkyně, že motiv není zákonným kritériem a pro posouzení formy a
výše zadostiučinění je právně bezvýznamným, a že i z tohoto důvodu neměl
odvolací soud odůvodňovat námitkami žalované nepřiznání náhrady nákladů řízení
procesně úspěšné žalobkyni, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné
řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11.
srpna 2015, sp. zn. I. ÚS 1231/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 20. září
2012, sp. zn. II. ÚS 1888/12, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2012,
sp. zn. II. ÚS 3698/11).
K žalobkyní namítaným vadám řízení by mohl Nejvyšší soud přihlédnout jen v
případě, pokud by bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což není.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 12. listopadu 2015
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu