U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně OSA – ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o.s., se sídlem v Praze 6, Čs. armády 20, IČ 63839997, zastoupeného JUDr. Alešem Klechem, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 2738/16, proti žalované obchodní společnosti HOTEL AMBASSADOR ZLATÁ HUSA spol. s r.o., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 5–7, IČ 45794898, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, o zaplacení 383.528,- Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 71/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 2013, č.j. 3 Co 134/2011 – 113, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobkyni částku 4.114,- Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Aleše Klecha, LL.M., advokáta se sídlem v Ostravě, Poděbradova 2738/16.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. března 2011, č.j. 32 C 71/2009–81, ve znění opravného usnesení ze dne 4. května 2011, č.j. 32 C 71/2009-90, výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 120.357,- Kč s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 31.8. 2009 do 31.12. 2009 a dále od 1. ledna 2010 s úrokem z prodlení ve výši reposazby stanovené ČNB a zvýšené o 7 % bodů, výrokem II. zamítl žalobu co do částky 263.171,- Kč s příslušenstvím a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaná v období od 1. září 2006 do 18. května 2008, ve svých provozovnách – Hotel Ambassador – Zlatá Husa v Praze 1, Hotel Esplanade v Mariánských Lázních a Hotel Agricola, rovněž v Mariánských Lázních, aniž se žalobkyní uzavřela licenční smlouvu, zpřístupňovala televizní vysílání hostům v hotelových pokojích. Na základě tohoto zjištění pak dospěl k závěru, že žalovaná tak získala na úkor autorů zastupovaných žalobkyní, coby kolektivní správkyní ve smyslu § 97 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen “autorský zákon”), bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu ve smyslu § 451 odst. 2 občanského zákoníku.
K námitce žalované, že v období od 23. února 2005 do 18. května 2008 se podle § 23 autorského zákona tato činnost nepovažovala za zpřístupňování díla, soud (s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. října 2008, sp.zn. 30 Cdo 2277/2007) uvedl, že v tomto období bylo třeba užít Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. září 1986, kterou je Česká republika vázána, a která tak má ve střetu s autorským zákonem vyšší právní sílu. Výši bezdůvodného obohacení pak určil podle ustanovení § 40 odst. 4 autorského zákona.
Přihlédl k námitce promlčení vznesené žalovanou za období od 1. září 2006 do 29. srpna 2007 a za toto období žalobu zamítl. K odvolání žalované proti výroku I. a souvisejícímu výroku III. o náhradě nákladů řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. ledna 2013, č.j. 3 Co 134/2011 – 113, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku III. o nákladech řízení změnil. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním hodnocením posuzované věci.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalované dne 8. března 2013 a právní moci nabyl téhož dne. Proti potvrzující části výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalovaná včasné dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v naplnění ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř., protože se domnívá, že napadené rozhodnutí má zásadní význam po stránce právní, konkrétně pak, že řeší právní otázku, která by měla být posouzena jinak.
Uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Je přesvědčena, že v rozhodném období bylo třeba použít ustanovení § 23 autorského zákona v tehdy platném znění, nikoli Bernskou úmluvu, protože použití této úmluvy by znamenalo porušení principu právní jistoty. Podotýká rovněž, že uvedená úmluva není koncipována jako self-executing mezinárodní smlouva, stejně jako směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES, na niž se žalobkyně rovněž odvolává, není právním aktem s přímou vykonatelností. Závěrem pak žalovaná namítá, že její dva hotely v Mariánských Lázních jsou nestátními zdravotnickými zařízeními, v nichž dochází k poskytování lázeňské péče.
K podanému dovolání se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřila žalobkyně, která upozornila, že žalovaná nesprávně přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení občanského soudního řádu platných do 31. prosince 2012, takže dovolání je vadné. Kromě toho poukazuje na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, s níž je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl.
II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Dovolatelka polemizuje s právním posouzením věci soudem prvního stupně i soudem odvolacím, týkajícím se přednostní aplikace Bernské úmluvy. Dovolací soud k tomu konstatuje, že závěry soudů obou stupňů jsou plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, který dospěl k závěru, že ustanovení § 23 autorského zákona z roku 2000 (ve znění novely provedené zákonem č. 81/2005 Sb.), resp. autorský zákon z roku 1965, přináší odchylnou úpravu od shora citované Bernské úmluvy a podle čl.
10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů bylo nezbytné bezpodmínečně použít čl. 11 bis odst. 1 (písm. ii) a odst. 2 Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl, která má ve střetu s českým autorským zákonem vyšší kolizní přednost (srovnej např. rozsudek ze dne 22. října 2008, sp.zn. 30 Cdo 2277/2007, rozsudek ze dne 14. června 2012, sp.zn. 30 Cdo 4499/2010 nebo usnesení ze dne 27. června 2013, sp.zn. 30 Cdo 1130/2013 - všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Protože odvolací soud z tohoto názoru, od něhož dovolací soud nemá důvod se odchylovat, vycházel, pak je jeho závěr o přednostním použití ustanovení Bernské úmluvy před ustanoveními autorského zákona souhlasný s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a dovolání žalované není podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalobkyni vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Odměna v částce 3.100,- Kč byla stanovena podle § 6, § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl.
č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalobkyni dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.400,- Kč. Žalobkyni rovněž náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalované tak činí 4.114,- Kč ve vztahu ke každému z žalobců (§ 12 odst. 3 citované vyhlášky.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.