30 Cdo 2337/2021-386
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce P. H., nar.
XY, bytem v XY, Slovenská republika, zastoupeného doc. JUDr. Bc. Tomášem
Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti
žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu
nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C
82/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.
3. 2021, č. j. 39 Co 20/2021-360, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2021, č. j. 39 Co 20/2021-360,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7.
10. 2020, č. j. 22 C 82/2020-310, vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobci
částku 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a ohledně další částky 100 000 Kč
s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II). Dále soud prvního stupně žalované
uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení (výrok III).
2. Takto soud prvního stupně rozhodl o požadavku žalobce, který se
domáhal zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nezákonným usnesením Policie České
republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální
policie a vyšetřování, Expozitury Hradec Králové, o zahájení jeho trestního
stíhání vydaným dne 17. 8. 2015, č. j. OKFK-2463-286/TČ-2014-252300.
3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil po
provedeném dokazování, jakož i na podkladě shodných tvrzení účastníků řízení,
tento soud uvedl, že výše zmíněným usnesením orgánu Policie České republiky
bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro podezření ze spáchání zvlášť
závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) zákona č. 40/2009
Sb., trestní zákoník (souvisejícího s jeho podílem na podnikatelských
aktivitách v oblasti solárních elektráren). Žalobce toto usnesení napadl
neúspěšnou stížností, načež v přípravném řízení odmítl k věci vypovídat, čímž
orgánům činným v trestním řízení ztížil možnost zmapovat skutkový děj
vztahující se k prošetřované trestné činnosti. Dne 30. 5. 2018 na něj byla
podána obžaloba ke Krajskému soudu v Brně, když původní obžaloba podaná již dne
15. 3. 2017 byla vzata zpět. Při hlavním líčení konaném u zmíněného soudu dne
25. 2. 2019 již žalobce vypovídal, přičemž do spisu současně založil znalecký
posudek z oboru písmoznalectví, podle jehož závěru žalobce nepodepsal dokument,
ze kterého jeho obžaloba vycházela (jednalo se o dokument adresovaný
Energetickému regulačnímu úřadu, v němž bylo ve snaze o získání licence pro
fotovoltaickou elektrárnu zamlčeno, že tato elektrárna není dokončena).
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 52 T 4/2017, který
dne 28. 5. 2019 nabyl právní moci, byl žalobce podle § 226 písm. c) zákona č.
141/1961 Sb., trestní řád, obžaloby zproštěn, a to na rozdíl od dalšího ze
spoluobžalovaných, který byl jeho spolupracovníkem. V důsledku popsaného
trestního stíhání, které bylo co do rozsahu prováděného dokazování složité a
trvalo cca 3 roky a 9 měsíců, přičemž žalobci v jeho průběhu hrozil trest
odnětí svobody v délce 5 až 10 let, žalobce utrpěl újmu v osobním životě, když
bylo poškozeno jeho dobré jméno, čest i důstojnost, neboť jeho okolí bylo o
jeho trestním stíhání informováno a hlavního líčení ve věci se zúčastnil větší
počet lidí z řad veřejnosti. Do té doby bezúhonný žalobce měl obavy o svou
budoucnost i o budoucnost své rodiny, hůře prožíval probíhající manželskou
krizi (jejíž příčina však s jeho trestním stíháním nesouvisela), byl nucen se
věnovat svému trestnímu stíhání na úkor společného podnikání (jímž se proto
museli více zabývat jeho obchodní partneři, kteří však žalobci stále
důvěřovali, a společné podnikání tak ve výsledku neutrpělo), i na úkor rodiny a
sportu, přičemž trpěl stresem, nespavostí, podrážděností, nedostatkem
soustředění, změnami nálad, vyčerpáním a pocitem beznaděje.
4. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z
aplikace ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), jež soud
prvního stupně v rozsudku citoval, a dále z tímto soudem zmíněné judikatury
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, dospěl soud prvního stupně předně k závěru,
že existence nezákonného rozhodnutí představovaného usnesením orgánu Policie
České republiky ze dne 17. 8. 2015, č. j. OKFK-2463-286/TČ-2014-252300, o
zahájení žalobcova trestního stíhání, zakládá odpovědnost žalované za
nemajetkovou újmu, kterou toto rozhodnutí u žalobce způsobilo. Povaha trestní
věci, délka trestního řízení, jemuž byl žalobce vystaven, zjištěné následky
trestního řízení v jeho osobnostní sféře i okolnosti, za nichž u něj k
nemajetkové újmě došlo, přitom vedly soud prvního stupně k závěru, že žalobci
přísluší zadostiučinění v penězích, tj. k závěru, který je, jak tento soud
uvedl, podporován i výsledky srovnání s obdobnými případy řešenými Městským
soudem v Praze pod sp. zn. 29 Co 323/2013, sp. zn. 91 Co 22/2016 a sp. zn. 55
Co 296/2015, nebo Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 71 Co 301/2011 či
Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 95/2013. Přiměřená výše tohoto
zadostiučinění, jež s uvedenými skutečnostmi koresponduje, přitom dle soudu
prvního stupně odpovídá částce 100 000 Kč.
5. K odvolání žalobce i žalované poté ve věci rozhodoval Městský soud v
Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu
prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé změnil tak, že i ve vztahu k
částce 100 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, přičemž v zamítavém výroku II
o věci samé tento rozsudek současně jako věcně správný potvrdil (výrok I
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
která zhodnotil jako správná, odchýlil se však od jeho právního závěru, v
souladu s nímž žalobci v souvislosti s nemajetkovou újmou, jež mu byla
způsobena nezákonným rozhodnutím o zahájení jeho trestního stíhání, náleží
přiměřené zadostiučinění. Žalobce si totiž své trestní stíhání způsobil sám
svým procesním chováním, pročež mu právo na požadované odškodnění vůči žalované
nenáleží. Tento závěr odvolací soud dovodil na základě aplikace § 12 OdpŠk,
neboť žalobce ve fázi přípravného řízení odmítl k věci vypovídat, byť si byl
(nebo měl být) vědom skutečností, které mohly ovlivnit průběh celého trestního
řízení, a to od jeho počátku. Navzdory své vědomosti o probíhajícím trestním
stíhání tak neposkytl potřebnou součinnost, jež by mohla vést k prokázání jeho
neviny dříve, než při hlavním líčení před soudem. Tato jeho zvolená strategie
obhajoby však nemůže být přičítána k tíži žalované.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které
směřovalo do obou jeho výroků.
8. Přípustnost podaného dovolání žalobce dovozuje ze skutečnosti, že
napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky hmotného práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Tato otázka, kterou odvolací soud současně nesprávně právně posoudil, se
týká okolností, za nichž jsou splněny podmínky pro závěr, že si poškozená osoba
zavinila své trestní stíhání, a v důsledku toho jí proto právo na náhradu
vzniklé újmy nenáleží. Při řešení uvedené otázky se totiž odvolací soud
odchýlil zejména od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 30
Cdo 4858/2015, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 517/2014, ze dne 29. 4. 2009,
sp. zn. 25 Cdo 2/2007, a ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 539/2002.
9. V této souvislosti žalobce zdůraznil mimořádnost a význam ústavně
garantovaného práva na obhajobu v trestním řízení, jež v sobě zahrnuje i právo
odepřít zcela nebo zčásti svou výpověď a právo na vlastní strategii obhajoby s
tím, že výkladem, jaký v posuzované věci zaujal odvolací soud, by tato práva
mohla být výrazně zasažena. Konstantní judikatura Nejvyššího soudu sice
dovodila, že právo na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím o zahájení
trestního stíhání nemá ten, kdo si své trestní stíhání zavinil, přičemž toto
zavinění může být spatřováno i ve využití práva nevypovídat, může se tak ale
stát pouze v takových případech, kdy obviněná osoba mohla svým aktivním
jednáním svému trestnímu stíhání předejít, avšak bez legitimních důvodů tak
neučinila. Samotné odepření výpovědi tedy pro uvedený závěr nepostačuje,
nejsou-li zde přítomny i další zmíněné okolnosti a nebylo-li prokázáno, že
postoj obviněného měl na průběh či zahájení trestního stíhání konkrétní vliv,
tj. že by bez tohoto jeho jednání k zahájení (pokračování) trestního stíhání
nedošlo. Aplikaci § 12 OdpŠk je přitom dle žalobcova názoru nutné omezit pouze
na ty nejkrajnější případy, ve kterých by se poskytnutí odškodnění skutečně
jevilo rozporným s principy spravedlnosti. Taková situace však v posuzovaném
případě nenastala, když se žalobce po celou dobu svého trestního stíhání snažil
příslušné orgány přesvědčit o své nevině, o čemž svědčí jak jeho vyjádření v
přípravném řízení, které odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zmínil, tak
i jeho stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. K jeho zproštění
obžaloby pak přispěly nejen jeho výpověď při hlavním líčení a předložený
znalecký posudek, ale i další provedené důkazy, které Krajský soud v Brně uvedl
ve svém rozsudku. O existenci notářského zápisu, který měl být hlavním důkazem
svědčícím proti němu, se nadto žalobce dozvěděl až z trestního spisu, načež
pohotově inicioval vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví.
Přestože žalobce nebyl ze zákona povinen se sám vyvinit, činil všechno pro to,
aby jeho nevina byla prokázána. Skutečnost, že po právní moci zprošťujícího
rozsudku státní zástupce svým návrhem žádal obnovu řízení, a to s poukazem na
možnou výpověď dalšího svědka, nadto svědčí o tom, že význam žalobcem
doložených skutečností nebyl takový, aby na jejich základě bylo jeho trestní
stíhání zastaveno, či dokonce aby nebylo vůbec zahajováno. Podmínky pro
aplikaci § 12 OdpŠk tedy v posuzovaném případě splněny nebyly.
10. Žalobce, který v závěru svého dovolání poukázal i na jednostrannost
a logické nedostatky odůvodnění napadeného rozsudku, proto navrhl, aby dovolací
soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
11. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za
splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Zároveň
toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podané dovolání není přípustné v části směřující proti výroku
napadeného rozsudku týkajícímu se nákladů řízení, neboť tak stanoví § 238 odst.
1 písm. h) o. s. ř. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v případě,
bude-li napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve výroku o
věci samé, dopadl tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako na výrok
závislý (akcesorický).
17. Ve zbývajícím rozsahu však dovolání přípustné je, neboť při řešení
otázky za jakých okolností lze dospět k závěru, že osobě, která byla trestně
stíhána na základě nezákonného rozhodnutí o zahájení tohoto trestního stíhání,
nenáleží právo na náhradu tím způsobené nemajetkové újmy z důvodu aplikace § 12
OdpŠk, se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle § 12 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody nemá ten, a) kdo si
vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, nebo b) kdo byl
zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že
není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost
anebo že trestný čin byl amnestován.
20. V rozsudku ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4858/2015, na který
žalobce v dovolání přiléhavě poukázal, Nejvyšší soud uvedl, že využití práva
nevypovídat v trestním řízení může, v rámci řízení odškodňovacího, vést k
závěru, že si poškozený zavinil trestní stíhání sám, to ovšem nikoliv bez
dalšího. Zavinění si trestního stíhání nelze spatřovat pouze v okolnosti, že
poškozený využil práva nevypovídat, ale vyžaduje se též, aby tento jeho postoj
měl na průběh či zahájení trestního stíhání konkrétní vliv (např. za situace,
kdy by poškozený měl k dispozici informace či důkazy, které by vedly k tomu, že
by trestní stíhání nebylo zahájeno, respektive již zahájené trestní stíhání by
bylo zastaveno). Ačkoliv může být způsob jednání přiměřený z pohledu jednoho
odvětví práva, neznamená tato skutečnost nutně, že totéž jednání nemůže
vyvolávat důsledky pohledem jiného právního odvětví. Sama skutečnost, že
předpisy trestního práva procesního umožňují osobě (posléze obviněné) být
relativně pasivní, tedy nevylučuje, že uvedený způsob jednání bude mít vliv na
případné odškodnění škod a újem způsobených zahájením a vedením trestního
stíhání. Tímto závěrem dovolací soud navázal na svůj rozsudek ze dne 4. 12.
2014, sp. zn. 30 Cdo 517/2014, v němž shrnul závěry judikatury, jež se řešenou
otázkou zabývala (jmenovitě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp.
zn. 1 Cz 6/90, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
číslem 35/1991, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo
539/2002, rozsudku téhož soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2/2007,
nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10,
publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 148/2011,
a nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 1856/07,
publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 57/2008).
21. Z této judikatury je patrné, že dovolací soud nepovažuje za
vyloučenou situaci, v níž jednání osoby spočívající ve využití práva
nevypovídat bude možné hodnotit jako zavinění si zahájení trestního stíhání,
zároveň však platí, že předjímaná situace je spíše výjimečného charakteru. V
souladu s judikaturou Ústavního soudu, kterou Nejvyšší soud v této souvislosti
v uvedeném rozsudku ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 517/2014, zmínil, přitom
závěr o aplikovatelnosti § 12 odst. 1 OdpŠk není namístě, pokud by zavinění v
rámci citovaného ustanovení – Ústavní soud zde hovoří o nutnosti chápání tohoto
pojmu spíše ve smyslu „způsobení si“, respektive „zavdání příčiny“ – mělo být
dokonce spojováno s formou nevědomé nedbalosti poškozeného, nebo v situaci,
pokud by toto zavinění mělo být spatřováno v tom, že poškozený v pozici
podezřelého a posléze obviněného využil všechny možné prostředky ke své
obhajobě, mezi které zejména patří právo nevypovídat, jakož i právo nevypovídat
pravdivě.
22. Ustanovení § 12 odst. 1 OdpŠk je projevem v civilním právu obecně
akceptované zásady (neminem leadere a prevence vzniku újmy) a z ní vyplývající
povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku škod. Jestliže tedy osoba,
která věděla či mohla vědět o reálné možnosti zahájení trestního stíhání proti
své osobě (resp. možnosti, že bude vzata do vazby, odsouzena či jí bude uloženo
ochranné opatření), měla možnost jednat takovým způsobem, aby na ní nedopadly
nepříznivé důsledky plynoucí ze zahájení a vedení trestního stíhání (vzetí do
vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření), lze od ní spravedlivě
požadovat, aby takovým způsobem jednala, a v opačném případě jí odepřít náhradu
škod (újem) jí vzniklých. Uvedené platí navzdory skutečnosti, že trestní řízení
je ovládáno principem oficiality. Nelze ovšem opomíjet skutečnost, že povinnost
k předcházení vzniku škod není bezbřehá, a že s ohledem na ni nelze osobám v
trestním řízení odpírat možnost jednání (resp. v konkrétních okolnostech
případu nejednání), jež bylo legitimní s ohledem ke konkrétnímu postavení
osoby. Zavinění si trestního stíhání (vzetí do vazby, odsouzení, uložení
ochranného opatření) vlastní nečinností je tak představitelné například v
situaci, kdy osoba (posléze v postavení obviněného) měla k dispozici informace,
poznatky či důkazy, které, byly-li by orgánům činným v trestním řízení známy,
zjevně by vylučovaly zahájení trestního stíhání proti této osobě (vzetí do
vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření), ale bez legitimního důvodu o
nich orgány činné v trestním řízení neinformovala, ač si mohla být vědoma, že
trestní stíhání proti ní může být zahájeno.
23. V posuzovaném případě odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního
stupně, uzavřel, že žalobce si svým jednáním své trestní stíhání zavinil. Tento
svůj závěr přitom odůvodnil konstatováním, že žalobce „odmítl vypovídat v
souladu s jeho ústavně zajištěným právem, nicméně následně sám vědom si
skutečností, které by mohly ovlivnit průběh celého trestního řízení, a to od
jeho počátku, ponechal věc s ohledem na výsledky podané stížnosti proti
rozhodnutí o zahájení trestního stíhání do doby hlavního líčení (byť si již
rozhodných skutečností byl nebo měl být vědom)“ – viz bod 37 odůvodnění
napadeného rozsudku. Tento pouze obecně vyznívající závěr, který odvolací soud
v další části téže pasáže odůvodnění pouze s drobnými obměnami ještě vícekrát
zopakoval, však neobsahuje sdělení, jakou konkrétní skutečnost, o níž žalobce
věděl, měl odvolací soud na mysli. Není z něj patrné ani to, kdy se žalobce o
této skutečnosti dozvěděl, tedy zejména, zda již touto vědomostí disponoval v
době, kdy svou výpověď v přípravném řízení odmítl, a zda se jednalo o informace
takového charakteru, že by již v té době dovolatele zjevně vyjímaly z okruhu
osob podezřelých. Dovolací soud přitom nepřehlédl, že součástí citovaného
závěru odvolacího soudu je též alternativně nabídnutá varianta, podle které
žalobce o zmíněné skutečnosti nevěděl, nicméně si jí „měl být vědom“. Tato
druhá alternativa však v souladu s tím, co bylo uvedeno výše v souvislosti s
nahlížením Ústavního soudu na případnou nevědomou nedbalost poškozeného vedoucí
k zahájení jeho trestního stíhání důvod pro aplikovatelnost § 12 OdpŠk na
posuzovaný případ sama zpochybňuje, tím spíše, aby naplňovala znaky potřebné
míry výjimečnosti, které musí využití tohoto zákonného ustanovení provázet.
24. Pakliže tedy odvolací soud žalobcův nárok z uvedeného pohledu
náležitě nezhodnotil, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.
25. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1
o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
26. Odvolací soud je nyní ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právním názorem
dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven. Pro úplnost Nejvyšší soud
uvádí, že v rozsudku ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012, uvedl, že
specifické okolnosti konkrétního případu spočívající v chování či jednání
obviněného (obžalovaného), které nelze podřadit pod § 12 OdpŠk, lze zohlednit
při stanovení formy, případně výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §
31a odst. 2 OdpŠk.
27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 12. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu