USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce K. T., zastoupeného Mgr. Martinem Slimákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 1719/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 8, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 20 106 716 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 119/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2024, č. j. 68 Co 331/2023-609, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení 20 106 716 Kč s příslušenstvím. Z toho částka 15 106 716 Kč s příslušenstvím představuje náhradu škody z nezákonného rozhodnutí (usnesení o zahájení trestního stíhání) vydaného v řízení vedeném u Vrchního státního zastupitelství v Praze pod sp. zn. VZV 28/2014, a to v podobě ušlého zisku za dobu trestního stíhání. Zbylá částka 5 000 000 Kč s příslušenstvím potom představuje přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 3. 2023, č. j. 23 C 119/2019-574, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 15 106 716 Kč s úroky z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 15 106 716 Kč od 13. 5. 2019 do zaplacení (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobci částku ve výši 150 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 150 000 Kč od 13. 5. 2019 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 4 850 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 4 850 000 Kč od 13.
5. 2019 do zaplacení (výrok III) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 4 200 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavých výrocích o věci samé (ad I, ad III) a v části vyhovujícího výroku o věci samé (ad II), jíž bylo uloženo žalované zaplatit žalobci 50 000 Kč s 9,75 % úrokem z prodlení ročně z částky 50 000 Kč od 13. 5. 2019 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku; změnil jej ve
výroku o náhradě nákladů řízení (ad IV) tak, že výše náhrady činí 4 800 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadl žalobce včasně podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Dovolání žalobce tedy není přípustné v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, kterým byl změněn výrok IV rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, neboť tak stanoví citovaný § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Otázka příčinné souvislosti mezi trestním stíháním žalobce a ukončením jeho pracovního poměru (důsledkem čehož mu měl ujít zisk, jehož náhradu žalobce požadoval), tj. otázka, kterou odvolací soud dle přesvědčení žalobce posoudil nesprávně a v rozporu se závěry plynoucími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3170/2021, přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Závěry odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou majetkovou újmou) nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Dovolatel ve svém dovolání nepředkládá otázku právní, neboť je ve shodě s odvolacím soudem, že je třeba zjišťovat poměr příčiny a následku mezi jeho trestním stíháním a ušlým ziskem. Jeho námitky směřují proti skutkovému závěru odvolacího soudu o absenci tohoto poměru. Dovolatel se tak vymezuje proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, čímž uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Posuzované dovolání ve zbylé části, v níž se dovolatel zabývá náhradou nemajetkové újmy, neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze parafrázoval obsah ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by pro každý jednotlivý dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“ K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Z dovolání musí být zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). V tomto případě však dovolatel žádná konkrétní rozhodnutí, od kterých by se měl Nejvyšší soud cestou velkého senátu odchýlit, neuvedl. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. i ve zbylé části odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 1. 2025
JUDr. Pavel Simon předseda senátu