30 Cdo 2384/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce Lesy České republiky, s.p. se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova
1106, IČO 42196451, zastoupeného JUDr. Romanem Poláškem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Trojanova 12, proti žalované obchodní společnosti MAFRA, a.s., se
sídlem v Praze 5, Karla Engliše 519/11, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovu,
advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1289/7, o uveřejnění odpovědi,
vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 32 C 48/2010, o dovolání žalobce
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2012, č.j. 1 Co
63/2011-159, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí
zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované částku 9.360,- Kč k
rukám JUDr. Heleny Chaloupkové, advokátky se sídlem v Praze 2, Na Kozačce
1289/7.
Lidové noviny odpověď ve znění uvedeném ve výroku I. a výrokem II. rozhodl o
náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. ledna 2012, č.j. 1
Co 63/2011-159, podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“)
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná uveřejnila dne 5. 2. 2010 v deníku
Lidové noviny článek „Strašidelné hospodaření státních lesů“. Ztotožnil se se
soudem prvního stupně, že v souladu s ustanovením § 10 odst. 2 tiskového zákona
nelze dovodit předpoklady pro uveřejnění odpovědi v dané věci. Konstatoval, že
smyslem předmětného článku bylo poskytnout čtenářům informace, byť kritické, o
hospodaření žalobce, nikoli jej poškodit či skandalizovat, jak správně z článku
vyvodil soud prvního stupně. Žalovaná se přitom neomezila jen na jediný zdroj,
nýbrž článek obsahoval i vyjádření a názory dalších subjektů v něm uvedených. Po publikování předmětného článku navíc žalovaná následně uveřejnila článek
tiskového mluvčího žalobce obsahující stanovisko a vysvětlení k publikovanému
článku. Stalo se tak ještě před výzvou žalobce k uveřejnění odpovědi v rozsahu,
který je širší, než žalobcem zpochybňované části textu původního článku. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že bylo-li v periodickém tisku umožněno,
aby se dotčená fyzická či právnická osoba vyjádřila takovým způsobem, aby
skutková tvrzení uvedla na pravou míru nebo neúplné či pravdu zkreslující
tvrzení doplnila a zpřesnila, pak žádost o uveřejnění odpovědi podle tiskového
zákona již nemůže být opodstatněná. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 11. dubna 2012 a
téhož dne nabyl právní moci
Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již
„dovolatel“) dovolání. Přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a
proto uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Domnívá se, že soudním výkladem došlo k zúžení interpretace možnosti uplatnění
práva na odpověď ve smyslu § 10 tiskového zákona, přičemž to podle jeho názoru
vyvolává otázky zásadního právního významu:
- zda je soud povinen zkoumat pravdivost údajů publikovaných v článku v
případě, že autor odkazuje v rámci řízení před soudem na jejich zdroj,
-zda lze neúplné a tudíž zkreslující sdělení publikované tiskem uvést na pravou
míru tak, že se v odpovědi na toto sdělení uvedou příslušné chybějící údaje,
které však logicky publikovaný článek neobsahoval, či zda je neúplným či
zkreslujícím sdělením poškozený subjekt oprávněn ve své odpovědi pouze
konstatovat, že příslušný údaj byl neúplný, příp. zkreslující,
- zda účel práva na uveřejnění odpovědi ve smyslu § 10 tiskového zákona je
naplněn za situace, kdy vydavatel sám uveřejní na odlišném místě daného
periodika názor žalobce na publikovanou problematiku dříve, než je u něj právo
na odpověď uplatněno.
Dovolatel dále uvedl, že rozhodnutím soudů obou stupňů byla porušena jeho
ústavně zaručená základní práva, a to právo na dobrou pověst a jméno
garantované čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na možnost
omezení základních práv a svobod pouze zákonem garantované čl. 4 odst. 2
Listiny, a právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 násl. Listiny. Navrhl
proto, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání se prostřednictvím své zástupkyně písemně vyjádřila žalovaná. Ztotožnila se s napadeným rozsudkem odvolacího soudu a navrhla jeho odmítnutí,
resp. zamítnutí. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a s ohledem na
skutečnost, že napadený rozsudek byl vydán dne 31. ledna 2012, vyšel ze znění
tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Dále konstatuje, že
dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, u níž je splněna podmínka
zastoupení ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 věta první o.s.ř., stalo se tak
ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno
obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Po
té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání. V případě výroku napadeného rozsudku ve věci samé, kterým byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně, dovolací soud zvážil, že dovolání není v tomto případě
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Dále proto posuzoval
možnost přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož
zákona (současně se připomíná nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo toto ustanovení zrušeno, avšak s účinností ke
dni 31. prosince 2012), která je zásadně spjata toliko s dovolacím důvodem ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). V
daném případě pak dovolací soud dospěl k závěru, že podané dovolání je ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné s ohledem na řešení
otázky zda účel práva na uveřejnění odpovědi ve smyslu § 10 tiskového zákona je
naplněn za situace, kdy vydavatel sám uveřejní na odlišném místě daného
periodika názor žalobce na publikovanou problematiku dříve, než je u něj právo
na odpověď uplatněno (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). S ohledem na ustanovení § 237
odst. 3 věta za středníkem o.s.ř. se však nepřihlíží k okolnostem (eventuálně
též) uplatněnými dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)
o.s.ř. (tj. výtka, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí věci) a § 241a odst. 3 o.s.ř. ( tj. výtka, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování). Z ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu lze
zásadně přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání
přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny. Tyto případné vady se však z obsahu spisu nepodávají. Pokud dovolatel uplatňuje ve svém dovolání dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., je jej třeba vztáhnout na případy, kdy dovoláním
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl
soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný
právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje
správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení
věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro
výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při
aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který
žalobkyně uplatnila jako poslední z dovolacích důvodů, může spočívat v tom, že
soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže
sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné
právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Na tomto místě je třeba
připomenout, že závěry odvolacího soudu nejsou v posuzovaném případě v
rozporu se zákonnou úpravou, kterou přináší tiskový zákon v souvislosti s
právem na odpověď. Dovolací soud poukázuje na zásadu, podle níž bylo-li v periodickém tisku
uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti,
důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti
určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění
odpovědi. Vydavatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit (§ 10
odst. 1 tiskového zákona).
Odpověď se musí omezit pouze na skutková tvrzení,
kterým se tvrzení podle předchozího ustanovení uvádí na pravou míru nebo
neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď
musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část,
pak této části; z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí (§ 10 odst. 2 tiskového
zákona). Podle ustanovení § 13 odst. 1 písm. a) tiskového zákona odpověď nebo dodatečné
sdělení je vydavatel povinen uveřejnit ve stejném periodickém tisku, v němž
bylo uveřejněno napadené sdělení, a to takovým způsobem, aby nové sdělení bylo
umístěním a formou rovnocenné a rozsahem přiměřené napadenému sdělení, a je-li
napadena pouze jeho část, této jeho části. Úprava práva požadovat uveřejnění odpovědi aktuálně zakotvená v tiskovém zákoně
byla do našeho právního řádu zavedena v souladu s požadavky vyplývajícími z
článku 23 Směrnice č. 89/552/EHS ve znění Směrnice č. 97/36/ES. Současně
respektuje doporučení obsažená v rezoluci č. (74)26 Výboru ministrů Rady Evropy
o právu na odpověď, přijaté dne 2. července 1974. Institut práva na odpověď
předpokládá subjektivní pociťované poškození cti, důstojnosti nebo dobré
pověsti dotčené osoby. Posuzování opodstatněnosti žádosti o uveřejnění odpovědi
pak nepochybně klade zvýšené nároky jak na vydavatele, tak na případné
rozhodování soudu. Předpokladem oprávnění domáhat se uveřejnění odpovědi podle
tiskového zákona je, že
- v periodickém tisku bylo uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení,
které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo
jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby,
- požadovaná odpověď se omezuje pouze na skutková tvrzení, kterým se tvrzení
podle předchozího ustanovení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu
zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje,
- odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen
jeho část, pak této části,
- z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí. Dovolací soud je přesvědčen, že odvolací soud vyložené zákonné zásady bral při
svém rozhodování plně v úvahu. V rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. prosince 2006, sp.zn. 30 Cdo
1118/2006, se mimo jiné dovozuje, že ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 písm. a)
tiskového zákona je nezbytné se zabývat otázkou, zda již dříve zveřejněná
odpověď byla umístěním a formou rovnocenná napadenému sdělení. Předpokladem
oprávnění domáhat se uveřejnění odpovědi podle tiskového zákona je, že v
periodickém tisku bylo uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se
dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo
dobré pověsti určité právnické osoby, přičemž smyslem odpovědi je podle § 10
odst. 2 věty první tiskového zákona, že toto skutkové tvrzení se uvádí na
pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo
zpřesňuje.
Je-li tedy podstatou povinnosti vydavatele uveřejnit požadovanou
odpověď skutečnost, že v periodickém tisku bylo uveřejněno sdělení obsahující
skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické
osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, které se tak má
uvést na pravou míru, resp. doplnit nebo zpřesnit, je zcela logickým požadavek
obsažený v ustanovení § 13 odst. 1 písm. a) tiskového zákona, aby nové sdělení
bylo umístěním a formou rovnocenné a rozsahem přiměřené napadenému sdělení. Je
pak třeba poukázat na odlišnost formulace užité citovaným ustanovením. Jestliže
u požadavku na uveřejněný rozsah odpovědi operuje pojmem přiměřenosti (který ze
své podstaty umožňuje širší uvážení, zda odpověď splňuje toto hledisko), pak v
souvislosti s umístěním a formou uveřejňované odpovědi trvá na požadavku
rovnocennosti (ekvivalence). U tohoto druhého požadavku do popředí vystupují
především formální aspekty uveřejnění původního sdělení, na něž je reagováno
odpovědí. Jde proto zejména o posouzení vizuálních atributů zveřejněného
sdělení tak, jak mohly být vnímány čtenářskou veřejností, a to i z pohledu
případného ovlivnění možnosti snadněji si zapamatovat (případně vybavit si)
obsah uveřejněného sdělení v návaznosti na jeho konkrétní umístění, koncepci i
grafické ztvárnění. Podle názoru dovolacího soudu však nejde o identickou situaci se stavem, jaký
byl zjištěn v projednávané věci. Odvolací soud (obdobně jako do značné míry i soud prvního stupně) shledal
existenci předpokladů posoudit předmětnou žalobu jako nedůvodnou ve třech
skutkově podložených skutečnostech, která každá z nich by podle přesvědčení
dovolacího soudu nutně musela vést k jejímu zamítnutí. Především je třeba poukázat na závěr učiněný odvolacím soudem, který především
poukazuje na to, že smyslem předmětného článku bylo poskytnou čtenářům (byť
kritické) informace, o hospodaření žalobce, nikoliv však jej poškodit nebo
skandalizovat. S ohledem na skutečnost, že se v tomto případě žalovaná
neomezila pouze na jediný zdroj (informací), jímž byla srovnávací studie, nýbrž
článek obsahoval i vyjádření a názory dalších v něm uvedených subjektů, včetně
tiskového mluvčího žalobce, odvolací soud tento článek posoudil jako vyvážený a
objektivizující prezentované informace. Za této situace odvolací soud plně
oprávněně a přiléhavě připomněl (mimo jiné i s odkazem na judikaturu Nejvyššího
soudu ČR – konkrétně zmíněn jeho rozsudek ze dne 25. května 2006, sp.zn. 30 Cdo
861/2005), že k neoprávněnému zásahu do jména nebo dobré pověsti právnické
osoby (výkonem práva kritiky) může dojít pouze tehdy, jestliže přesáhl
přípustnou míru takovým způsobem, který již v demokratické společnosti nelze
tolerovat, přičemž určité zjednodušení či dokonce zkreslení skutečnosti v tisku
nemusí nutně vést k (neoprávněnému) zásahu do práv dotčené osoby; tento závěr
pak podle odvolacího soudu platí i pro projednávaný případ. K doplnění k této otázce je možno např.
analogicky uvést, že právo a svoboda
jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně
zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem
chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory však mohou
zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory
navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně uznávaných
pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního
úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze
právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR:
Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo podle čl. 17
Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je zásadně rovno
základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96,
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355),
přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu
jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým
(obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a
usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113). Spolu s odvolacím soudem je třeba se shodnout na zásadě, že je nutno vždy
respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro
informování nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací odborných),
který se v konkrétních případech musí (především s ohledem na rozsah
jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem) uchylovat k jistým zjednodušením. Nelze přitom bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí
nutně vést k zásahu do práva na jméno nebo dobré pověsti určité právnické osoby
(resp. do osobnostních práv dotčené fyzické osoby). V tomto případě nelze trvat
na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tím ve svých důsledcích na
novináře nesplnitelné nároky. Významné však je, aby celkové vyznění podávané
informace odpovídalo pravdě (obdobně srovnej nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 156/99). Z dovoláním napadeného rozhodnutí pak vyplývá, že odvolací soud při svém
rozhodování fakticky z uvedených zásad vycházel, takže v tomto smyslu mu nelze
vytknout případné pochybení. Jestliže se podle ustanovení § 10 odst. 2 tiskového zákona musí odpověď omezit
pouze na skutková tvrzení, kterým se tvrzení podle předchozího ustanovení uvádí
na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje
nebo zpřesňuje, přičemž musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li
napadána jen jeho část, pak této části, bylo namístě, pokud se soudy obou
stupňů zabývaly otázkou (v daném případě s negativním závěrem), zda požadovaná
odpověď uplatňovaná žalobcem, těmto předpokladům odpovídá.
V souzené věci při úvahách o tom, zda byl opodstatněný požadavek žalobce na
uveřejnění odpovědi žalovanou, bylo třeba – jak opět správně činily soudy obou
stupňů – se vypořádat s tím, zda (jak výslovně uvádí při formulaci otázky
zásadního právního významu sám dovolatel) účel práva na uveřejnění odpovědi ve
smyslu § 10 tiskového zákona je naplněn za situace, kdy vydavatel sám uveřejní
na odlišném místě daného periodika názor žalobce na publikovanou problematiku
dříve, než je u něj právo na odpověď uplatněno. Na tomto místě je nezbytné opakovaně připomenout zásadu, na níž je zbudován
institut odpovědi podle tiskového zákona, podle níž je třeba dovozovat, že jeho
smyslem je umožnit uvést zmiňovaná tvrzení na pravou míru nebo neúplné či jinak
pravdu zkreslující tvrzení doplnit nebo zpřesnit. Pokud však vydavatel sám
uveřejní v daném periodiku názor dotčeného subjektu na publikovanou
problematiku (kdy její obsah se neoprávněně dotýkal cti, důstojnosti nebo
soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické
osoby) dříve, než u něj bylo případně uplatněno právo na odpověď, nejedná se
nepochybně o naplnění institutu odpovědi podle tiskového zákona a jeho
předpokladů. V případě, že teprve po té (jak je tomu i v souzeném případě)
dotčený subjekt uplatní právo na odpověď, je nezbytné posoudit, zda i přes již
uveřejněnou jeho reakci, byla takto publikovaná odezva způsobilá uvést věc na
pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení doplnit nebo
zpřesnit, a zda tak byla i přiměřená rozsahu napadeného sdělení. S ohledem na
umístění takto již uveřejněné reakce dotčené osoby (nepodřazené pod atributy
odpovědi podle tiskového zákona), pak je nepochybně významné též uvážit, zda
neztratila vypovídací schopnost ve vztahu k veřejnosti, která se mohla s
původní statí seznámit. Je pak zřejmé, že odvolací soud se touto otázkou fakticky též zabýval a
připomněl, že žalovaná následně uveřejnila článek tiskového mluvčího žalobce
obsahující stanovisko a vysvětlení k publikovanému článku. Stalo se tak ještě
před výzvou žalobce k uveřejnění odpovědi v rozsahu, který je širší, než
žalobcem zpochybňované části textu původního článku. Z dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud při svém
rozhodování z uvedených zásad vycházel, přičemž zákonu odpovídajícím způsobem
přihlédl k jednotlivým okolnostem případu, které nesvědčily pro důvodnost
podané žaloby. Nebyl tak naplněn ani dovolatelem případně uplatněný dovolací
důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Protože tak je třeba
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z uvedených důvodů
pokládat za správné, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce zamítl (§
243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§
243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst.
1 o.s.ř.,
když v dovolacím řízení žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením
advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč (srov. § 2 odst. 1,
§ 6 odst. 1 písm. b), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve
znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v
paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006
Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení žalované činí
7.800,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována
částkou 9.360,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.