30 Cdo 2396/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci
žalobkyně L. K., zastoupené Mgr. Václavem Kotkem, advokátem se sídlem v Brně,
tř. kpt. Jaroše 9, proti žalovanému Statutárnímu městu Brnu, zastoupenému JUDr.
Miroslavem Kozmíkem, advokátem se sídlem v Brně, Smetanova 17, o určení
vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 136/97, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince
2009, č.j. 16 Co 353/2006-138, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2009, č.j. 16
Co 353/2006-138, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu
řízení.
Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) v pořadí
druhým rozsudkem ze dne 25. dubna 2006, č.j. 48 C 136/97-83, zamítl žalobu,
kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí "pozemku zapsaného na LV
č. 381 v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální
pracoviště B., katastrální území B., obec B., označeného p.č. 2227/22 (dále též
„předmětný pozemek“), a v hranicích podle geometrického plánu K. č. 670-12/96,
původně součásti pozemku p.č. 1286 PK.“ Dále rozhodl o povinnosti žalobkyně
nahradit žalovanému náklady řízení. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 12. prosince 2007, č.j. 16 Co 353/2006-99, v meritu věci
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, změnil nákladový výrok rozhodnutí soudu
prvního stupně tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení
ve výši 15.900,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta
žalovaného, a dále zavázal žalobkyni povinností nahradit žalovanému na
nákladech odvolacího řízení částku 6.600,- Kč. Odvolací soud v řízení doplnil
dokazování v rozhodnutí uvedenými listinnými důkazy a při hodnocení, zda kupní
smlouva o převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku ze žalobkyně na
žalovaného, kdy žalobkyně namítala, že tato smlouva nebyla nikdy uzavřena,
neboť žalovaný vůči žalobkyni nikdy neučinil akceptační projev vůle, resp. kdy
žalobkyně před jeho učiněním dne 6. února 1997 svůj návrh na uzavření kupní
smlouvy odvolala, se s právní argumentací žalobkyně neztotožnil. Odvolací soud
dospěl k závěru, že s ohledem na veškeré okolnosti případu, kdy je třeba brát v
úvahu, že iniciativa k uzavření smlouvy vzešla od žalovaného, a ten také text
návrhu smlouvy vypracoval, zejména pak s ohledem na skutečnost, že žalobkyni
poté, co žalovanému návrh smlouvy předložila, žalovaný podle této smlouvy také
plnil (vyplatil žalobkyni smluvenou první část kupní ceny ve výši 4.200,- Kč),
„je třeba dovodit, že žalobkyně ohledně akceptace svého návrhu smlouvy ze
strany žalovaného nabyla povědomí v přiměřené lhůtě a nikoliv až dnem 6. 2. 1997.“ O tom, že žalobkyně věděla, že návrh smlouvy byl akceptován a smlouva
byla uzavřena, svědčí nepochybně i to, že žalobkyně dne 3. listopadu 1996 v
dopise katastrálnímu úřadu žádala o zamítnutí návrhu na vklad kupní smlouvy s
tím, že se dovolala relativní neplatnosti smlouvy pro uvedení v omyl. Své
dopisy ze dne 6. září 1996 a 3. listopadu 1996, určené žalovanému, kterými se
dovolává neplatnosti uzavřené kupní smlouvy, následně žalobkyně označila za
odvolání návrhu na uzavření smlouvy, ovšem jednak podle obsahu se zcela
jednoznačně těmito dopisy žalobkyně dovolává neplatnosti smlouvy z důvodu
omylu, jednak by odvolání návrhu nemohlo být účinné, když v rozporu s
ustanovením § 43a odst. 3 obč. zák. bylo žalovanému doručeno až poté, co byla
smlouva dne 5. září 1996 uzavřena. Odvolací soud se ani neztotožnil s
argumentací žalobkyně ohledně neexistence převáděného pozemku. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky (dále již
„Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 19. září 2009, č.j.
30
Cdo 3520/2008-126, rozsudek odvolacího soudu ze dne 12. prosince 2007, č.j. 16
Co 353/2006-99, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. S
připomenutím své judikatury, vztahující se k uzavírání převodních smluv mezi
nepřítomnými účastníky, a s ohledem na skutkové zjištění, z nějž při
rozhodování vycházel odvolací soud a jež nebylo možno v dovolacím řízení
revidovat, tj. že „v daném případě nedošlo k podpisu – přijetí návrhu smlouvy
ze strany žalovaného – téhož dne, kdy byl návrh učiněn, tj. dne 13.8. 1996, ale
až dne 5.9. 1996, kdy byl návrh smlouvy podepsán starostou“, jakož i s ohledem
na odvolacím soudem zaujatý právní názor, že dne 5. září 1996 „byla splněna
podmínka písemné formy uzavření smlouvy o převodu nemovitosti“, tedy že mezi
nepřítomnými účastníky byla (již pouhou) akceptací návrhu žalobkyně na uzavření
smlouvy ze strany zástupce (starosty) žalovaného předmětná převodní smlouva
uzavřena, dovolací soud uzavřel, že uvedený právní názor odvolacího soudu je
nesprávný, resp. že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Odvolací soud posléze v záhlaví citovaným rozsudkem změnil vpředu
označený rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že „žalobkyně je
vlastnicí pozemku zapsaného na LV č. 381 v katastru nemovitostí Katastrálního
úřadu pro J. k., katastrální pracoviště B., k.ú. B., obec B., označeného p.č. 2227/22, a to v hranicích podle geometrického plánu Ing. K. č. 670-12/96 ze dne
20.1. 1996, původně součástí pozemku p.č. 1286 PK.“ Navazujícím výrokem uložil
žalovanému, aby nahradil žalobkyni na nákladech řízení před soudy obou stupňů
částku 84.062,- Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám
advokáta žalobkyně. Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu
je zřejmé, že odvolací soud při rozhodování opětovně navázal na předchozí
skutková zjištění a s přihlédnutím k právnímu názoru Nejvyššího soudu uzavřel,
že žalobkyně uspěla s námitkou ohledně neexistence akceptačního projevu vůle ze
strany žalovaného, a že s ohledem na to zůstalo odvolacímu soudu (pouze) k
řešení zabývat se relevancí dalších právních otázek, které žalobkyně ve svém
dovolání, zejména ve vztahu k existenci předmětného pozemku, vymezila. Podle
odvolacího soudu „Tvrzení žalobkyně, že pozemek v k.ú. B., který byl označen
parc. č. 2227/22 s výměrou 140 m2, nikdy nevlastnila a nemá k němu nabývací
titul, nelze než přisvědčit, a to neodvisle od toho, že katastrální úřad na
základě vypracovaného geometrického plánu »zapsal« takový pozemek na její list
vlastnictví. Geometrický plán je sice instrumentem, na jehož základě lze
oddělit z původního pozemku část, jež se může stát samostatnou, nicméně v
žádném případě tomu tak nelze bez dalšího. Aby mohla být z původního pozemku
oddělena jeho část, která se stane samostatným parcelním číslem, tedy
samostatnou věcí v právním smyslu, musí dojít ke spojení geometrického plánu s
jinou právní skutečností, např. kupní smlouvou...Kupní smlouva mezi účastníky,
týkající se pozemku označeného parc. č.
2227/22 o výměře 140 m2 v hranicích
podle geometrického plánu...z důvodů, jak vyplývají z rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČR, uzavřena být nemohla. Existence žádné jiné, právně relevantní
skutečnosti, na jejímž základě by žalobkyně mohla nabýt vlastnické právo k
předmětné parcele také nebyla zjištěna. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně
takto označený pozemek nikdy nevlastnila; tento právně ani neexistuje (text
tučně zvýraznil Nejvyšší soud), a to neodvisle na zápise v katastru
nemovitostí. Pozemek p.č. 227/22 v k.ú. B. byl sice geometrickým plánem Ing. K. z pozemku p.č. 1286 PK oddělen, nicméně za situace, kdy geometrický plán sám o
sobě (tedy není-li neoddělitelnou součástí listiny, podle níž má být proveden
zápis do katastru nemovitostí § 19 zák. č. 344/92 Sb) nabývacím titulem k
oddělené parcele není, nelze než konstatovat, že katastrální úřad v daném
případě, pokud takovýto nový pozemek na LV žalobkyně zapsal a na tomto základě
dále konal, nejednal v souladu se zákonem. Krajský soud v Brně rozhodl při
zastávaném názoru, jak uvedeno shora tak, že žalobnímu návrhu žalobkyně vyhověl
(změnil rozsudek soudu I. stupně dle § 220 odst. 2 písm. b) o.s.ř.), neboť
vložením vlastnického práva žalovaného k předmětnému pozemku došlo k situaci,
kdy skutečný stav je v rozporu se zapsanými údaji v katastru nemovitostí,
přičemž uvedení údajů v katastru nemovitostí zpět do stavu před vkladem nelze
dosáhnout jinak, než na základě soudního rozhodnutí.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím svého
advokáta včasné dovolání žalovaný, v němž z obšírných důvodů uplatňuje dovolací
důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) i b) o.s.ř. a navrhuje, aby rozsudek
odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu – jak bude rozvedeno níže – je
nepřezkoumatelný a Nejvyššímu soudu za dané procesní situace nezbylo nic
jiného, než jej zrušit a věc opětovně vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení,
nebylo zapotřebí rozvádět dovolací argumentaci žalovaného, ani obsah vyjádření
žalobkyně k tomuto dovolání. Přípustnost dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je
v této věci založena ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť dovolání
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně. Z tohoto důvodu je ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. povinností
dovolacího soudu při rozhodování o dovolání přihlédnout též k vadám uvedeným v
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když
nebyly v dovolání uplatněny. Takovou jinou vadu Nejvyšší soud v posuzované věci zaznamenal a
dospěl k závěru, že již sama o sobě naplňuje důvod ke kasaci dovoláním
napadeného rozsudku odvolacího soudu. Jedná se o nepřezkoumatelnost rozsudku
odvolacího soudu z důvodu jeho nesrozumitelnosti, což je jinak ve smyslu § 219a
odst. 1 písm. b) o.s.ř. kasační důvod pro zrušení rozhodnutí soudu prvního
stupně odvolacím soudem.
V posuzované věci je tato nepřezkoumatelnost dovolacím
soudem spatřována v nesrozumitelnosti mezi obsahem výroku rozsudku odvolacího
soudu a zaujatým právním závěrem v odůvodnění písemného vyhotovení jeho
rozsudku (na str. 3), v němž odvolací soud dospívá k závěru, že pozemek p.č. 227/22 v k.ú. B. právně neexistuje, přesto však předmětným výrokem žalobkyni k
tomuto pozemku deklaruje vlastnické právo se závěrem, že nelze nijak, než tímto
způsobem zajistit soulad mezi právním stavem a stavem zápisů v katastru
nemovitostí. Jinými slovy řečeno, dospívá-li odvolací soud v odůvodnění svého
rozsudku k závěru, že předmětný pozemek – vzhledem k tomu, že předmětná
převodní smlouva mezi účastníky uzavřena nebyla – neexistuje, je pak jeho
rozhodnutí nesrozumitelné, pokud i přes výše uvedené je tímto rozsudkem
deklarováno vlastnické právo žalobkyně k tomuto právně neexistujícímu pozemku a
je dovozováno, že tímto způsobem dojde k dosažení souladu mezi právním stavem a
stavem zápisů v katastru nemovitostí (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. dubna 2000, sp. zn. 2 Cdon 1323/2007, in ASPI, v němž dovolací
soud zaujal mj. následující právní názor: “Je proto třeba trvat na tom, že
výrok rozhodnutí by měl vyplynout jako logický závěr premis obsažených v
odůvodnění rozhodnutí...“). Jako obiter dictum vytknout je třeba odvolacímu soudu, že jeho
odůvodnění neodpovídá zcela požadavkům, jež jsou na rozsudek občanským soudním
řádem kladeny. Nejvyššímu soudu proto nezbývá, než připomenout jím opakovaně
judikované právní závěry, že podle ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. není-li dále
stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce
(navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný,
které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč
neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé. Posledně citované ustanovení se s ohledem na § 211 o.s.ř. (přiměřeně) vztahuje i pro řízení u odvolacího soudu. Povinnost soudů rozsudky
odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z
článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České
republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění
musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů
na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Stav, kdy rozsudek postrádá
náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu,
že se stává nepřezkoumatelným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2008, sp. zn. 32 Odo 1091/2006, in www.nsoud.cz).
Je třeba mít na
zřeteli, že zákonem vyžadované řádné odůvodnění písemné formy rozsudku není jen
formálním požadavkem, který má zamezit průniku obsahově nezdůvodněných,
nepřesvědčivých či snad neurčitých anebo dokonce nesrozumitelných soudních
rozsudků, ale má být v prvé řadě pramenem poznání úvah nalézacího (odvolacího)
soudu jak v otázce zjišťování skutkového stavu věci, tak i jeho právního
posouzení. Má být také prostředkem poznání úvah nalézacího (odvolacího) soudu
při hodnocení jím v řízení provedených důkazů, jeho úvah a výsledků při
přisuzování relevantnosti jednotlivých důkazních prostředků, jejich
(ne)přesvědčivosti (např. v případě výslechů svědků) či korektnosti jejich
pramene (v případě listinných důkazů) atd. Jednou z důležitých částí odůvodnění
písemného vyhotovení rozsudku je soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci. Takový závěr musí vycházet z dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé významných
skutkových zjištění. Jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková zjištění) je
tedy třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty),
který stručně a výstižně vyjadřuje skutkový stav věci (§ 153 odst. 1 o.s.ř.) a
který je východiskem pro právní posouzení věci. Je tomu tak z toho důvodu, že
pro závěr o skutkovém stavu věci je rozhodující vyhodnocení důkazů z hlediska
jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, popřípadě
věrohodnosti, neboť to, jak vyznívá většina provedených důkazů, nic nevypovídá
zejména o jejich věrohodnosti a pravdivosti, navíc výběr důkazů, které byly v
řízení provedeny, může být ovlivněn nejen tím, jaký skutkový stav se opravdu
odehrál, ale i působením dalších, často nahodilých okolností (srov. např.
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. června 2004, sp. zn. 10 Co
830/2003, in ASPI, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2000, sp.
zn. 21 Cdo 1689/99, in www.nsoud.cz, nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský
soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s.
1081). rozsudek Nejvyššího soudu z 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 3655/2009).
V daném případě v předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyšší soud
konstatoval právně kvalifikační pochybení odvolacího soudu, pokud ten dospěl k
závěru, že při uzavírání převodní smlouvy mezi nepřítomnými účastníky byla již
(pouhou) akceptací návrhu žalobkyně na uzavření smlouvy ze strany zástupce
(starosty) žalované uvedená smlouva uzavřena. To ovšem pochopitelně nezbavovalo
odvolací soud dostát své (shora cit.) zákonné povinnosti a v odůvodnění svého
(druhého) rozsudku patřičně vymezit alespoň závěr o skutkovém stavu věci, pokud
skutková zjištění soudu prvního stupně převzal jako správná a úplná pro
meritorní posouzení, jakož i jeho právní posouzení věci ve vazbě na právní
názor, který v předchozím rozsudku Nejvyšší soud zaujal a jímž byl odvolací
soud v dalším řízení při rozhodování vázán.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo nic jiného, že rozsudek odvolacího
soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem zrušit a podle odst. 3 věty prvé
téhož ustanovení věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude
rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. července 2010
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu