30 Cdo 2439/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona
ve věci žalobkyně FATO a. s., člen holdingu FATO, se sídlem v Hradci Králové,
Dřevařská 904, identifikační číslo osoby 274 73 295, zastoupené JUDr. Ervínem
Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti
žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
2 pod sp. zn. 41 C 443/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 19. 4. 2011, č. j. 25 Co 59/2011-58, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyně odvolací
soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že
žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 8.250,- Kč s příslušnými úroky z
prodlení, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok I.). Ve výroku II. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uvedeného plnění se žalobkyně domáhala z titulu přiměřeného zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení
vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 189/2001. V tomto
řízení vystupovala žalobkyně na straně žalované a jednalo se v něm o slevu z
kupní ceny za rodinný dům ve výši 429.465,- Kč. Soudní řízení do doby podání
žaloby v kompenzačním řízení trvalo osm let (žaloba byla podána dne 29. 10. 2001) a dosud nebylo skončeno. Žalobkyně do tohoto řízení vstoupila dne 24. 6. 2008 jako právní nástupkyně společnosti FATO Invest a. s. Hradec Králové na
základě vložení nepeněžitého vkladu spočívajícího v převodu části podniku do
společnosti FATO a. s. Na žalobkyni přešla vymezená část podniku společnosti
FATO Invest včetně všech závazků souvisejících s touto částí podniku. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) s poukazem na rozhodnutí
Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“)
uzavřel, že nemajetková újma v důsledku nepřiměřené délky řízení vzniká i
právnickým osobám, avšak odvíjí se od prvků jiného charakteru, než je tomu u
osob fyzických (např. pověst společnosti, nejistota v plánování rozhodování,
problémy způsobené vedení společnosti atd.). Tyto základní prvky nemajetkové
újmy se i v tomto případě váží k právnické osobě jako samostatnému právnímu
celku. Přitom povaha nároku na přiměřené zadostiučinění podle § 31a odst. 1
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění pozdějších předpisů - dále jen „OdpŠk“ - je zcela odlišná od jiných
nároků na náhradu nemajetkové újmy právnické osoby (např. podle § 19b odst. 2
obč. zák. nebo podle § 53 obch. zák.). Jedná se o nárok sui generis, kterým se
naplňuje nejen právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním
postupem, ale zároveň právo na účinný prostředek ochrany ve smyslu čl. 13
Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve vztahu k právnímu nástupnictví fyzických osob ESLP dovodil, že pro posouzení
vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení počíná rozhodná
doba běžet od vstupu poškozeného do řízení, zatímco v případě, že poškozený se
do řízení zapojil jako dědic původního účastníka řízení, může nárokovat
zadostiučinění za celou délku řízení. Podle judikatury Nejvyššího soudu je
pojmovým ekvivalentem výrazu „dědic“ u fyzických osob v případě osob
právnických právní nástupce právnické osoby z titulu universální sukcese, což
znamená, že původní právnická osoba současně zanikne.
V případě singulární
sukcese, kterou je postoupení pohledávky, není se zřetelem k charakteru změny
pohledávky v osobě věřitele důvodu přičítat postupníkovi dosavadní dobu
původního řízení, jež bylo vedeno nepřiměřeně dlouhou dobu; je těžko
představitelné, že by sukcesor sdílel s původním účastníkem újmu z dosavadní
délky řízení vyplývající. Povinnost nahradit škodu vzniklou nepřiměřeně dlouze
vedeným řízením při vymáhání pohledávky je následkem porušení povinnosti ze
strany státu, a potud je jeho samostatným závazkem, a nikoliv povinnosti ze
smlouvy o postoupení pohledávky. Žalobkyně v době zahájení uvedeného řízení neexistovala, do obchodního
rejstříku byla zapsána dne 6. 9. 2005. Procesní předchůdce žalobkyně ve sporu
vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové nezanikl, nedošlo tedy k univerzální
sukcesi. Odvolací soud proto s ohledem na výše uvedené závěry posuzoval délku
řízení ve vztahu k žalobkyni pouze ode dne, kdy do tohoto řízení vstoupila a po
zhodnocení všech relevantních okolností případu ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk
jí přiznal zadostiučinění ve výši 8.250,- Kč společně s příslušnými úroky z
prodlení. Do potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně
dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného
rozhodnutí a důvodnost opírá o tvrzení, že rozsudek odvolacího soudu vychází z
nesprávného právního posouzení věci. Otázku zásadního právního významu
žalobkyně spatřuje v tom, zda právní nástupnictví zapříčiněné vkladem části
podniku vylučuje nárok nástupce na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou
újmu způsobenou celou délkou nepřiměřeně dlouhého soudního řízení. To vše za
situace, kdy osoba vkládající část podniku a osoba, do níž je část podniku
vkládána, jsou ve vztahu osoby ovládající a osoby ovládané a kdy představenstva
těchto osob mají totožné personální obsazení. Žalobkyně je přesvědčena, že v
důsledku vkladu části podniku došlo k univerzální sukcesi a stávající žalobkyni
náleží i nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
celou (nepřiměřenou) délkou řízení. Tento názor má oporu ve znění § 5 odst. 1
obch. zák., který definuje podnik jako soubor hmotných, jakož i osobních a
nehmotných složek podnikání. Rovněž § 477 odst. 1 obch. zák. uvedenému závěru
svědčí. Žalobkyně nesouhlasí s právním závěrem obsaženým v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 572/2006, tedy že pojmovým
ekvivalentem výrazu „dědic“ u fyzických osob v případě osob právnických právní
nástupce právnické osoby z titulu universální sukcese, což znamená, že původní
právnická osoba současně zanikne. Dovolací soud by se měl též řídit judikaturou
ESLP, z níž vyplývá, že přechod práva na náhradu nemajetkové újmy vzniklé
nepřiměřenou délkou řízení je možný, a dojde-li k přechodu ještě v průběhu
nepřiměřeně dlouhého řízení, je právnímu nástupci původního účastníka
přičitatelná celá délka řízení. Žalobkyně do původního řízení přistoupila na
základě návrhu protistrany podle § 107a o. s. ř. a doplatila na to, že řízení
ještě nebylo skončené, ač již v té době trvalo sedm let. Žalobkyně navrhla, aby
dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu (v dovoláním napadené
části), tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně uvedenému
soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm
postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního
soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem. V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže
by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po
právní stránce ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř.
má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda v souvislosti s převodem části
podniku (jeho vkladem do jiné obchodní společnosti) přechází též nárok na
náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, jehož předmětem
byl dluh (pohledávka) s touto částí podniku spojený. Jedná se totiž o otázku,
která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, resp. výrokové
důsledky (odmítnutí dovolání) vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3990/2011, v obdobné věci zjevně beze zbytku
předmětnou právní otázku neobjasnily.
Dovolací soud z úřední povinnosti zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo
postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.
s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka žádnou vadu řízení
nenamítla a ani dovolací soud v dosud proběhnuvším řízení žádné závažné
procesní pochybení neshledal. Proto se zabýval právním posouzením věci samé.
Dovolací soud ani v souzeném případě neshledal důvod pro odchýlení se od své
dosavadní rozhodovací praxe; tedy ani od závěrů obsažených v rozsudku ze dne
29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, proti nimž dovolatelka brojí. Dále je
možné poukázat na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo
675/2011, a ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2243/2011 (všechna uvedená
rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího
soudu, www.nsoud.cz).
Z uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu se - souhrnně vyjádřeno - podává, že
nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení je nárokem osobní povahy,
který je spojen pouze s tou osobou, která byla účastníkem takového řízení (viz
i § 13 odst. 2 OdpŠk). Lze sice připustit, aby takovou újmu na sebe vztáhl i
právní nástupce původního účastníka; musí jít ovšem o právního nástupce
univerzálního, který právě z důvodu univerzálního právního nástupnictví sám
vstoupil do (nepřiměřeně dlouhého) řízení, a sám tak převzal alespoň část újmy
utrpěné původním účastníkem, jenž přestal existovat, a tudíž sám satisfakci za
tuto újmu nemůže vymáhat. Výše zadostiučinění ovšem nemusí dosahovat stejné
výše, jaké by dosahovalo v případě odškodnění původního účastníka řízení (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009, nebo
rozsudek první sekce Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella proti
Itálii, ze dne 10. 11. 2004, č. 64890/01, bod 26, a rozsudek velkého senátu
Evropského soudu pro lidská práva v téže věci ze dne 29. 3. 2006, bod 66).
Naopak v případě singulární sukcese, kterou je postoupení pohledávky, není se
zřetelem k charakteru změny pohledávky v osobě věřitele důvodu přičítat
postupníkovi dosavadní dobu původního řízení, jež bylo vedeno nepřiměřenou
dobu; je těžko představitelné, že by sukcesor sdílel s původním účastníkem újmu
z dosavadní doby řízení vyplývající. Důsledek uvedený v § 524 odst. 2 obč.
zák., dle nějž s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a
všechna práva s ní spojená, se zde neuplatní. Povinnost nahradit škodu vzniklou
nepřiměřeně dlouze vedeným řízením při vymáhání pohledávky je následkem
porušení povinnosti ze strany státu a potud je jeho samostatným závazkem a
nikoliv povinností ze smlouvy o postoupení pohledávky.
Povaha nároku odškodňovaného podle § 31a odst. 1 OdpŠk je zcela odlišná od
jiných nároků na náhradu nemateriální újmy právnické osoby, např. podle § 19b
odst. 2 občanského zákoníku nebo v případě nekalosoutěžního jednání podle § 53
obchodního zákoníku. Je nutno jej považovat za nárok „sui generis“, kterým se
naplňuje nejen právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním
postupem, ale zároveň právo na účinný prostředek ochrany ve smyslu čl. 13
Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou
byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem,
i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
Uvedené závěry lze aplikovat i vůči argumentaci dovolatelky, že v daném případě
došlo k přechodu práva na náhradu nemajetkové újmy v důsledku převodu části
podniku. Navíc, podnik je objektem, nikoliv subjektem právních vztahů. Z
hlediska obchodního zákoníku je to věc hromadná, kterou tvoří soubor hmotných
složek, osobních složek a nehmotných složek. Přitom se musí jednat o takové
složky, které slouží k podnikání nebo mu aspoň vzhledem ke své povaze sloužit
mají (Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář.
13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 13). Je zřejmé, že nárok na
poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou
řízení není pohledávkou, jejíž zpeněžení by přímo sloužilo k podnikání, nýbrž
je kompenzací (satisfakcí) za porušení povinnosti při výkonu veřejné moci vůči
konkrétní osobě (fyzické či právnické).
Jinými slovy řečeno, nemajetková újma vzniklá v důsledku závadného výkonu
veřejné moci není spojena s podnikem (není jeho součástí), ale je právem
bytostně svázaným s konkrétní osobou (právnickou či fyzickou). Část podniku
byla „toliko“ vkladem do obchodní společnosti ve smyslu § 59 odst. 5 obch.
zák.), je případem tzv. singulární sukcese, a převod nároku na poskytnutí
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení
nemůže způsobovat.
Námitka dovolatelky, že její řídící orgány a orgány původního účastníka
nepřiměřeně dlouhého řízení jsou z hlediska personálního totožné, a že tedy
nemajetková újma byla způsobena i dovolatelce, je také nedůvodná. I když
nejistota v řadách řídících orgánů právnické osoby způsobená nepřiměřenou
délkou řízení se také zohledňuje při posouzení výše zadostiučinění, neznamená
to, že újma utrpěná právnickou osobou je újmou těchto osob (srov. též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011).
Dovolatelka rovněž poukazuje na některá rozhodnutí ESLP (např. rozsudek ze dne
10. 6. 2003 ve věci Hartman proti České republice, stížnost č. 53341/99), v
nichž tento soud přiznal právo na náhradu nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou
délkou řízení dědicům účastníků původního (nepřiměřeně dlouhého) řízení i v
případě, kdy ke smrti původního účastníka řízení došlo až po skončení tohoto
řízení. Jak však konstatoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 5. 2012, sp.
zn. 30 Cdo 2243/2011, tato „rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
vyjadřují praxi Soudu, podle které v případě úmrtí stěžovatele v průběhu řízení
probíhajícího před ESLP, může Soud přiznat právním nástupcům stěžovatele
aktivní legitimaci (locus standi) k pokračování v řízení před Soudem. Děje se
tak ale výhradně na základě procesního postupu ESLP, bez dopadu do hmotného
práva Smluvních států Úmluvy, včetně otázky dědění nároku na náhradu
nemajetkové újmy způsobené porušením práva na projednání věci v přiměřené
lhůtě.“
Z výše uvedeného vyplývá, že samotný převod (části) podniku (v tomto případě
vkladu části podniku do jiné obchodní společnosti) nemůže vést k převodu
(přechodu) nároku na náhradu nemajetkové újmy, k níž mělo dojít v důsledku
nepřiměřeně dlouhého řízení.
Rozsudek odvolacího soudu je správný, a dovolání žalobkyně tedy nedůvodné.
Proto dovolací soud postupoval podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem
o. s. ř. a dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1
o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné účelně vynaložené
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. března 2013
JUDr.
František Ištvánek, v. r.
předseda senátu