30 Cdo 3990/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci
žalobkyně FATO a. s., člen holdingu FATO, identifikační číslo osoby 274 73 295,
se sídlem v Hradci Králové, Dřevařská 904, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem,
advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované
České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
16, o zaplacení částky 160.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 442/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2011, č. j. 51 Co 70/2011 - 62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 2 ze dne 31. 8. 2010, č. j. 42 C 442/2009 – 28, kterým byla zamítnuta
žaloba na náhradu nemajetkové újmy v částce 160.000,- Kč s příslušenstvím. Ta
měla vzniknout žalobkyni v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u
Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 190/2001.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež však Nejvyšší
soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu
Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno
uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn.
IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst.
1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán
uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3
o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
V otázce posouzení osobní povahy nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené
nesprávným úředním postupem, který spočívá v porušení práva na projednání věci
v přiměřené lhůtě, nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., když zcela odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu
(srov. rozsudek ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4385/2010, rozsudek ze dne
29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2243/2011). Zásady v ní vyjádřené se bez dalšího
uplatní i na tuto, skutkově jen nevýznamně odlišnou věc.
Dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení je zcela nepřípustné (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek civilních nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10.
2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1,
roč. 2002, str. 10).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím
řízení náklady nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího
řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. srpna 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu