USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci
žalobce J. C., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v
Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice - Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, identifikační číslo osoby
000 25 429, o zaplacení částky 510.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 59/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2018, č. j. 54 Co 355/2017-71, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V předmětné věci se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 510.000 Kč se
zákonným úrokem z prodlení od 10. září 2016 do zaplacení, jako náhrady
nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem žalované
spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného (naposledy) v prvním stupni u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 207/2003 (dále již „původní řízení“).
Žalobce výši vzneseného nároku odůvodnil s tím, že za rok řízení požaduje
30.000 Kč (základní částku 20.000 Kč ročně zvýšenou o 50%), tedy za 17 let
řízení požaduje 510.000 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14.
července 2017, č. j. 31 C 59/2017-38, žalobu zamítl (výrok I) a zavázal žalobce
k náhradě nákladů řízení žalované.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 7. února 2018, č. j. 54 Co 355/2017-71, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soud prvního stupně při rozhodování vycházel z následujících skutečností:
- 23. 12. 1998 - zahájení původního řízení;
- 29. 4. 2015 - pravomocné ukončení původního řízení;
- 8. 9. 2015 - doručení stížnosti žalobce k Evropskému soudu pro
lidská práva (dále již „ESLP“);
- 14. 9. 2015 - datum přípisu ESLP, v němž oznamuje žalobci, že jeho
stížnost nebude projednána (doručeno dne 18. 9. 2015);
- 30. 10. 2015 - promlčení tvrzeného nároku žalobce;
- 10. 3. 2016 - uplatnění tvrzeného nároku žalobcem u
žalované;
- 22. 11. 2016 - vyjádření žalované ke vznesenému nároku žalobci;
- 10. 3. 2017 - žaloba k soudu prvního stupně ve věci nároku
na náhradu nemajetkové
újmy (31 C 59/2017).
Soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že žalobcem vznesený nárok byl
promlčen, přičemž v odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku mj. vyložil:
„Promlčecí lhůta (slovy OZ) začala běžet v návaznosti na konec namítaného
řízení (viz Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha 2012, s. 325), jelikož tvrzená nemajetková újma mohla žalobci
vznikat již v průběhu řízení a nejpozději jeho skončením byla nejistota žalobce
stran výsledku řízení ukončena a jeho újma dovršena (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011...) Řízení je skončeno ve
smyslu § 32 odst. 3 věty druhé zákona [míněn zákon č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád); dále již „OdpŠk“] dnem, kdy
nabylo právní moci poslední rozhodnutí, které bylo v jeho rámci vydáno
(Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2011, Cpjn 206/2010). Tímto rozhodnutím je rozsudek ze dne 16. 12. 2014,
resp. usnesení o zastavení odvolacího řízení ze dne 2. 4. 2015, které nabyly
právní moci 29. 4. 2015. Následujícího dne počala tudíž 6 měsíční promlčecí
lhůta běžet a nárok žalobce se promlčel 30. 10. 2015, aniž by byl u žalované v
této době uplatněn. Proto s uplatněním nároku dne 10. 3. 2016 nemohlo být
spojeno stavení promlčecí lhůty. Právní názor žalobce, že se promlčecí lhůta
odvíjí až od vyřízení věci ESLP, nemá oporu v zákonu a je ve zřejmém rozporu se
shora zmíněným stanoviskem Nejvyššího soudu a s tím, že za činnost ESLP
žalovaná nezodpovídá, zákon totiž formuluje nárok na náhradu nemajetkové újmy
vzniklé nepřiměřenou délkou řízení proběhlými či probíhajícími pouze před
českými orgány a soudy, nikoli před zahraničními.“
Nad rámec výše uvedeného soud prvního stupně uvedl, že i kdyby pro počátek běhu
promlčecí lhůty bylo významné doručení dopisu ESLP žalobci, tedy 18. září 2015,
i tehdy by došlo k promlčení žalobou uplatněného nároku. U žalované by sice
tento nárok byl předběžně včas uplatněn, nicméně promlčecí lhůta by se stavěla
na 6 měsíců, tedy do 10. září 2016, poté by pokračoval její běh a k včasnému
podání žaloby by žalobci zbývalo 8 dní. Žaloba však byla podána až 10. března
2017. Zejména s tímto odůvodněním pak soud prvního stupně žalobu zamítl, načež
odvolací soud konstatoval, že se závěry soudu prvního stupně i s odůvodněním
jeho rozsudku zcela ztotožňuje, a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“)
včasné dovolání, a to „v plném rozsahu“, tedy proti všem výrokům dovoláním
napadeného rozsudku. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. vymezil dovolatel tak, že dovoláním
napadený rozsudek se opírá o řešení otázek právních, které dosud nebyly v
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či
„dovolací soud“) ustáleným způsobem vyřešeny, popř. nebyly řešeny vůbec,
respektive měly by být řešeny jinak.
V této souvislosti pak dovolatel předložil
dvě právní otázky. Zaprvé „zda řízení vyvolané stížnostmi dovolatele k ESLP je z hlediska celkové
délky doby řízení právně významné pro určení nepřiměřené délky řízení a může
být významné pro poskytnutí satisfakce nemajetkové újmy“. Podle dovolatele se
jedná o otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu
vyřešena. Konkrétně nebylo vyřešeno, zda se doba řízení před ESLP, za situace,
kdy toto řízení bylo vyvoláno stěžovatelem, který byl stranou v předchozím
řízení, započítává do celkové doby řízení a zda má tato doba význam při
hodnocení délky řízení. Nezahrnutí doby do celkové délky řízení považuje
dovolatel za nesprávné, a to zejm. proto, že Evropská úmluva o lidských právech
(dále již „Úmluva“) je v souladu s čl. 10 Ústavy ČR součástí českého právního
řádu. Zadruhé „zda za situace, kdy příslušný orgán státu se dostane do prodlení s
vyřízením požadavku žadatele o náhradu nemajetkové újmy, lze toto prodlení na
straně stát přičítat k tíži žadatele a poskytnutí náhrady nemajetkové újmy mu
na základě námitky promlčení státu odepřít.“ Podle dovolatele již byla tato
otázka řešena, ovšem dovolací soud rozhodl, že k prodlení státu nelze
přihlížet. Dovolatel má za to, že takový právní názor není správný a požaduje,
aby tato právní otázka byla rozhodována jinak. Mimo to považuje dovolatel
šestiměsíční promlčecí dobu neúměrně krátkou a neústavní, a to zejména v
souvislosti se zpoplatněním podání odvolání v těchto otázkách. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil,
stejně jako rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. K dovolání žalobce se žalovaná nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání
žalobce není – jak bude vyloženo níže – přípustné. V rámci první právní otázky (viz výše) dovolatel tvrdí, že v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena právní otázka týkající se délky řízení,
konkrétně právní otázka, zdali se řízení před ESLP zahrnuje do celkové doby
řízení a pokud ano, tak zdali má právní význam v kontextu satisfakce. Právní
otázka týkající se různorodých aspektů délky řízení, tj. zejména jeho začátku,
případného přerušení i konce, byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu již
vyřešena, přičemž uceleným způsobem byla prezentována ve Stanovisku
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011,
sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále již „Stanovisko“). Ohledně konce řízení bylo např. ve Stanovisku (a obsáhlé navazující judikatuře dovolacího soudu) vyloženo, že
konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí,
které bylo v daném řízení vydáno, tedy i případné řízení o dovolání, o kasační
stížnosti či o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro
poškozeného neúspěšné. Uvedené má oporu i v rozsudku senátu druhé sekce ESLP ze
dne 6. září 2005 ve věci Volf proti České republice, stížnost č. 70847/01,
odst. 31 nebo z rozsudku senátu téže sekce ESLP ze dne 15. června 2004 ve věci
H. proti České republice, stížnost č. 58478/00, odst.
25. ESLP i v dalších
rozhodnutích, konstatoval, že odvolací a kasační řízení spadají pod rozsah čl. 6 Úmluvy. Na tomto místě je vhodné poukázat na rozdíl mezi řízením před
vnitrostátními soudy, kde v původním řízení na straně jedné stál dovolatel a na
straně druhé Bytové družstvo Krov, a řízením před ESLP, kde typicky stojí na
jedné straně účastník a na druhé straně stát, jakožto smluvní strana Úmluvy. Mezi těmito řízeními je tak třeba rozlišovat. Z rozhodovací praxe dovolacího
soudu plyne (viz Stanovisko), že konečným rozhodnutím je rozhodnutí
vnitrostátního soudu, tj. nikoli rozhodnutí ESLP (ač výslovně tam povaha řízení
před ESLP není v této souvislosti zmiňována). Z vyloženého je zřejmé, že první dovolatelem shora vymezená právní otázka již
byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud rozhodl v
souladu s ní. Tato otázka tudíž nemohla založit ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání. Druhá právní otázka, kterou dovolatel vymezil, není právní otázkou, na níž by
záviselo rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 237 o. s. ř.), tudíž nemůže
založit přípustnost dovolání (ač k ní dovolatel přiřadil hledisko přípustnosti
dovolání). Odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) vyložil, že
k promlčení tvrzeného nároku dovolatele došlo dne 30. října 2015, přičemž nárok
byl uplatněn u žalované až dne 10. března 2016, tj. pro uplynutí promlčecí
lhůty. Toliko obiter dictum soud prvního stupně, respektive odvolací soud
konstatoval, že i kdyby pro počátek běhu promlčecí lhůty bylo významné doručení
dopisu od ESLP, tak i tehdy by došlo k promlčení žalobou uplatněného nároku. Toto obiter dictum konstatování však netvoří otázku, na níž by rozhodnutí
odvolacího soudu záviselo. Rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení
právní otázky týkající se konce řízení. V tomto směru odvolací soud dospěl k
závěru, že konec řízení nastal dne 29. dubna 2015 (případné zpochybnění tohoto
konce řízení bylo předmětem první dovolací otázky – viz výše) a od konce řízení
počítal promlčecí lhůtu. Dovolatel tak tuto druhou právní otázku vystavěl na
obiter dictum konstatování, přičemž v jejím rámci toliko uvažuje o tom, kdy lze
či nelze přihlížet k prodlení státu, což ovšem není otázkou, na níž by záviselo
rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že konec řízení nastal dne 29. dubna 2015 a
promlčecí lhůta uplynula dnem 30. října 2015. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3,
věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu