30 Cdo 2503/2017-90
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) F. B., , b) H. B., oba zastoupeni Mgr. Pavlou Kosovou, advokátkou se sídlem v Moravských Budějovicích, Husova 946, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zaplacení 4 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 30/2014, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2016, č. j. 54 Co 141/2016-52, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
výrocích II. a III.“, jimiž bylo řízení zastaveno a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II napadeného usnesení) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III napadeného usnesení). Usnesení odvolacího soudu napadli žalobci ohledně výroků II a III včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Dovolatelé namítali, že překážka věci rozsouzené není dána, neboť svůj nárok v žalobě vymezili jinými skutečnostmi než nárok uplatňovaný v pravomocně skončeném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 30/2013. Základ nároku však v obou případech spočívá na stejných okolnostech (rozhodnutí stavebního úřadu v Moravských Budějovicích z roku 1986 týkající se odstranění stavby, která představovala v terénu hranici mezi pozemkem žalobců a sousedními pozemky, jakož i skutečnost, že přes podnět žalobců stavební úřad na své náklady hranice pozemků v terénu neobnovil). Otázka, zda odvolací soud správně posoudil nedostatek podmínek řízení spočívající v překážce věci rozsouzené, tak nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že se žalobci v řízení domáhají peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu na základě stejných skutkových tvrzení, tj. právně relevantních skutečností, z nichž vycházel základ jejich nároku již v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 30/2013, které bylo pravomocně skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 467/2008). Usnesení odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci v řízení netvrdí nové skutečnosti, které zde nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 467/2008). Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2018
v zastoupení Mgr. Hynek Zoubek JUDr. Pavel Simon předseda senátu