30 Cdo 2505/2025-80
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Z. P., zastoupeného Mgr. Jakubem Čechem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 912/10, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení 118 814 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 141/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2025, č. j. 72 Co 116/2025-60, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 118 814 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení o žádosti o
poskytnutí informace vedeného u Ministerstva práce a sociálních věcí pod sp. zn. MPSV-2022/106252. Stanoviskem ze dne 5. 6. 2024, č. j. MPSV-2023/220078-332/1, přiznala žalovaná žalobci zadostiučinění včetně úroku z prodlení v celkové výši 5 566,34 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 2. 2025, č. j. 28 C 141/2024-39, zamítl žalobu o zaplacení částky 118 814 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá otázka, zda zrušení rozhodnutí o odmítnutí poskytnutí informace nadřízeným orgánem a následné prodlení s poskytnutím informace představuje obstrukční jednání odůvodňující navýšení zadostiučinění, neobsahuje posuzované dovolání náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s.
ř., a to řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, pokud dovolatel pouze uvedl, že zrušení rozhodnutí o odmítnutí poskytnutí informace nadřízeným orgánem a následné tříměsíční prodlení s poskytnutím informace jasně dokládá obstrukční jednání žalované, které zakládá plnou odpovědnost za újmu, což má být zohledněno při stanovení výše zadostiučinění, neboť výši zadostiučinění odvolací soud neposuzoval (na takovém řešení právní otázky napadené rozhodnutí nezáviselo), jestliže přes zjištěné průtahy a závěr o nepřiměřené délce řízení na základě dalších skutečností shledal marginální význam předmětu řízení pro žalobce, v důsledku čehož je adekvátní formou zadostiučinění toliko konstatování porušení práva, kterého se žalobci od žalované dostalo již před podáním žaloby (v rámci předběžného projednání jeho nároku) prostřednictvím poskytnutého finančního zadostiučinění.
Ze stejného důvodu přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda je třeba valorizovat základní částky určené Stanoviskem s ohledem na ekonomický vývoj a požadavek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) na udržení reálné hodnoty zadostiučinění, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 78). Dovoláním napadené rozhodnutí nezáviselo podle § 237 o. s. ř.
ani na řešení otázky, zda se u řízení podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, s konkrétní 15denní lhůtou aplikuje zásada speciality, kdy marné uplynutí zákonné lhůty vždy představuje nesprávný úřední postup, jestliže se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že řízení jako celek (trvající 2 roky) neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat, čím došlo k nesprávnému úřednímu postupu a tím porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Nadto se žalobce domáhal právě zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, nikoliv za nedodržení patnáctidenní lhůty pro vydání rozhodnutí. Přípustnost dovolání nemůže založit ani tvrzení dovolatele o vyloučení možnosti posuzovat význam předmětu řízení jako nepatrný v případech, kdy jde o základní právo, jímž je též právo na informace, čímž se měl odvolací soud odchýlit od nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, neboť tento není v nyní řešené věci přiléhavý.
Ústavní soud se v něm totiž zabýval aplikací práva na projednání věci v přiměřené lhůtě plynoucího z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a uplatnění domněnky vzniku nemajetkové újmy i na správní řízení, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, aniž by bylo třeba zkoumat, zda předmětem řízení bylo „občanské právo nebo závazek“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a judikatury ESLP. Dovolání není přípustné ani pro dovolatelem namítané nerespektování ustálené judikatury Nejvyššího soudu (představované např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10.
10. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2892/2023, a ze dne 7. 11.
2023, sp. zn. 30
Cdo 2107/2023), podle níž prokazuje nižší význam předmětu řízení žalovaná, ve vztahu k otázce rozložení důkazního břemene. Nejvyšší soud totiž dovodil, a to právě ve vztahu k řízení o poskytnutí informace, že se význam jeho předmětu pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, odvíjí od toho, jak významná je požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí (popřípadě v průběhu řízení o její poskytnutí) pro žadatele.
Žadatel není povinen vysvětlovat v žádosti o poskytnutí informace skutečnosti, na kterých staví svůj zájem na jejich poskytnutí. To však nemůže vést k úvaze o tom, že poskytnutí informací pro žadatele má ve všech případech shodný význam, odvozený od toho, že svou žádostí realizuje jedno z důležitých základních práv. Význam předmětu řízení o poskytnutí informací se totiž bude lišit v okamžiku, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva, a v okamžiku, kdy žádostí o poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně žadatel informaci potřebuje.
Právě zjevnost reálné potřeby informaci získat by měla vést příslušný orgán k tomu, aby ji poskytl plně a bez prodlení. O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze proto uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv, přičemž i zde se význam předmětu posuzovaného řízení může lišit v čase (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011). Ze skutkových zjištění v nyní řešené věci vyplynulo, že žalobce dovozoval zvýšený význam řízení pouze z toho, že uplatňoval své základní právo a z časového vytížení a celkového úsilí, které do získání informace vložil. Odvolací soud se tak od popsané rozhodovací praxe neodchýlil, jestliže dospěl k závěru o marginálním významu řízení pro žalobce vzhledem k tomu, že délka řízení nemohla nikterak významně zasáhnout jeho psychickou sféru. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o.
s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 12. 2025
Mgr. Vít Bičák předseda senátu