U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci
žalobkyně L. H., zastoupené Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou, se sídlem v
Branišovicích 101, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 558.000,- Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 234/2008, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2011, č. j. 12 Co 486/2010
- 119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 8. 4. 2008 domáhala proti žalované
přiměřeného zadostiučinění ve výši 558.000,- Kč za nemajetkovou újmu způsobenou
žalobkyni nepřiměřenou délkou nalézacího řízení vedeného u Okresního soudu v
Břeclavi pod sp. zn. 10 C 406/2000, exekučního řízení vedeného u Okresního
soudu v Břeclavi pod sp. zn. E 2839/2002, a konkursního řízení vedeného u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 K 33/2003. Předmětem nalézacího řízení
byly majetkové nároky žalobkyně vůči Zemědělskému družstvu B. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 16. 4. 2010, č. j. 42 C 234/2008-85,
zamítl žalobu a žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení. Nalézací řízení sp. zn. 10 C 406/2000 bylo zahájeno dne 16. 8. 1999 a
pravomocně skončeno dne 9. 7. 2002. Žalovaná vznesla námitku promlčení, proto
se soud zabýval nejprve otázkou promlčení žalobkyní uplatněného nároku. Řízení
pravomocně skončilo dříve než 6 měsíců před nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. Žalobkyně tvrdila, že podala stížnost k Evropskému soudu pro
lidská práva, a že o stížnosti bylo rozhodnuto v červnu 2007. I v případě, že
by tomu tak bylo, došlo by k promlčení nároku žalobkyně za jeden rok ode dne
účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., tedy dnem 27. 4. 2007. Žalobkyně podala
žádost o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění u žalované dne 28. 3. 2007, tedy
30 dnů před uplynutím promlčecí doby. Promlčecí doba neběžela od 28. 3. 2007 do
28. 9. 2007, k promlčení nároku tedy došlo uplynutím lhůty 30 dnů 28. 10. 2007. Žaloba však byla podána u soudu až dne 8. 4. 2008, proto soud I. stupně
uzavřel, že nárok žalobkyně na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, která měla žalobkyni vzniknout v souvislosti s řízením sp. zn. 10 C 406/2000 je promlčen. Návrh na výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného byl podán žalobkyní
dne 2. 10. 2002. Usnesením ze dne 17. 10. 2002 byl výkon rozhodnutí nařízen,
usnesení nabylo právní moci dne 22. 5. 2003. Dne 6. 5. 2003 byl proveden soupis
movitých věcí a dne 14. 5. 2003 byla oprávněné L. H. vyplacena částka 20.698,-
Kč. Dne 19. 9. 2003 byl na majetek povinného prohlášen konkurs, proto bylo
vykonávací řízení přerušeno. Konkurs na majetek povinného byl zrušen dne 19. 4. 2007 z důvodu, že majetek podstaty nepostačuje k úhradě nákladů konkursu. Soud
I. stupně v exekučním řízení sp. zn. E 2839/2002 shledal nesprávný úřední
postup spočívající v tom, že po skončení konkursu měl soud ve věci dále jednat
a vydat rozhodnutí o zastavení výkonu rozhodnutí. Celková délka exekučního
řízení je nepřiměřená, soud I. stupně však dospěl k závěru, že přiměřeným
zadostiučiněním pro žalobkyni bude konstatování porušení práva a nikoliv
poskytnutí zadostiučinění v penězích. Soud přitom zohlednil zejména to, že
význam exekučního řízení v období po prohlášení konkursu na majetek povinného
nebyl pro žalobkyni velký, neboť po prohlášení konkursu nemohlo dojít k
vymožení částky, jež byla předmětem výkonu rozhodnutí, a rovněž po zrušení
konkursu nelze tuto částku vymoci, neboť povinný žádný majetek nemá.
Soud
rovněž přihlédl ke skutečnosti, že žalobkyně nepodala v průběhu řízení návrh na
určení lhůty k provedení procesního úkonu ani nevyužila jiný z prostředků k
odstranění průtahů v řízení. Konkursní řízení bylo zahájeno dne 1. 8. 2002, kdy ZD B. podalo samo na sebe
návrh na prohlášení konkursu. Usnesením ze dne 14. 7. 2003 soud vyzval
navrhovatele k předložení seznamu věřitelů a jejich adres, usnesením ze dne 6. 8. 2003 uložil soud navrhovateli složit zálohu na náklady konkursu a usnesením
ze dne 19. 9. 2003 byl na majetek navrhovatele prohlášen konkurs. Proti tomuto
usnesení podala věřitelka L. H. odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 19. 8. 2004 jako nepřípustné odmítnuto. Dne 18. 11. 2003 se
konalo přezkumné jednání, jehož se účastnilo 129 věřitelů. Žalobkyně přihlásila
svoji pohledávku ve výši 392.306,20 Kč. Dne 6. 12. 2006 podal správce konkursní
podstaty konečnou zprávu s návrhem na zrušení konkursu. Usnesením ze dne 19. 4. 2007 soud zrušil konkurs pro nedostatek majetku, a toto usnesení nabylo právní
moci dne 8. 9. 2008. Soud I. stupně v tomto řízení neshledal nesprávný úřední
postup, který by spočíval v průtazích v řízení a nepřiměřené délce řízení. Ve
vztahu k žalobkyni trvalo konkursní řízení necelých 5 let, soud i správce
konkursní podstaty postupovali plynule bez průtahů. Soud považoval délku
konkursního řízení za přiměřenou s ohledem na to, že se jednalo o konkursní
řízení s velkým množstvím věřitelů a správce konkursní podstaty musel v této
souvislosti řešit celou řadu otázek. Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu
I. stupně, s jehož skutkovými i právními závěry se plně ztotožnil. Odvolací
soud pouze doplnil, že v řízení vedeném matkou žalobkyně v obdobné věci bylo
konstatováno, že k nařízení výkonu rozhodnutí nedošlo v dostatečně rychlé době
ještě před prohlášením konkursu, v případě žalobkyně však došlo k nařízení
výkonu rozhodnutí vzápětí po podaném návrhu na výkon rozhodnutí žalobkyní. Potvrzující výrok I. rozsudku odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež
považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a jako dovolací
důvod uvedla § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka má za to, že pouhé
konstatování porušení práva je v jejím případě nedostatečné. Nároky žalobkyně v
původním řízení vyplývaly ze zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, účel zákona však ve vztahu k
dovolatelce a ostatním členům její rodiny zůstal nenaplněn a důsledek byl ten,
že žalobkyně a její rodina nemohli začít hospodařit jako soukromí zemědělci a
vytvořit si rodinnou farmu. Dovolatelka byla postižena tzv. „divokou“
transformací zemědělského družstva, přitom sama učinila vše, co jí ukládal
zákon. Sama žádné průtahy v řízeních nezavinila, byla aktivní, upozorňovala i
na nedostatky v průběhu konkursního řízení, podala trestní oznámení a obrátila
se i na Evropský soud pro lidská práva.
Soudy obou stupňů se nevypořádaly s
právní otázkou, zda nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu Krajského soudu v
Brně, když konkurs byl zrušen po 5 letech z důvodu, že povinný neměl žádný
majetek, ačkoliv tato skutečnost byla soudu známa od samého počátku konkursního
řízení, když povinná osoba neměla ani na zaplacení zálohy na náklady konkursu. Dovolatelka ničeho z majetku konkursní podstaty neobdržela, stejně jako její
matka a sourozenci. V průběhu konkursního řízení došlo ke zvýhodnění některého
z věřitelů. Dovolatelka nesouhlasí ani s názorem soudů obou stupňů, že délka
řízení byla přiměřená s ohledem na velké množství věřitelů. Žalobkyně dále
uvedla, že soudy se již na řadě právních otázek, které provázely její řízení,
sjednotily, například na tom, že vykonávací a konkursní řízení jsou
pokračováním řízení nalézacího, takže v jejím případě celková doba řízení trvá
deset let, a proto pouhé konstatování porušení práva je nedostačující. Žalobkyně nemohla pokojně nakládat se svým majetkem, a tím jí bylo bráněno v
podnikání. Dle dovolatelky se soudy sjednotily i na závažnosti věci konkursního
řízení pro ty, jejichž pohledávky byly nároky dle zákona č. 229/1991 Sb. a
42/1992 Sb. Konkursní řízení lze obecně označit za poměrně složité, soud však
má na činnost správce konkursní podstaty dohlížet a je věcí a odpovědností
státu, aby své soudnictví včetně konkursního zorganizoval takovým způsobem, aby
ochrana práv věřitelů byla rychlá a účinná, což se v posuzovaném případě
nestalo. Dovolatelka se marně domáhá majetku, který jí měl být vydán k odčinění
majetkových křivd v minulosti, její morální újma tedy není nepatrná či nulová,
a majetkové křivdy minulosti odčiněny nebyly. To jsou okolnosti, které zásadním
způsobem zvyšují význam řízení pro dovolatelku, a měly soudy vést k závěru, že
pouhé konstatování průtahů v řízení je nedostačující. Žalobkyně navrhla, aby
dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a žalovanou zavázal k úhradě
nákladů dovolacího řízení. Žalovaná se ztotožnila s právními závěry učiněnými soudy obou stupňů. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále
jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Dovolání není přípustné, neboť všechny dovolatelkou vznesené právní otázky byly
již v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešeny a soudu nižších stupňů se od těchto
závěrů Nejvyššího soudu ve svých rozhodnutích neodchýlily. Dovolatelka ve svém dovolání poukazuje na to, že všechny tři řízení je třeba
posuzovat jako celek, a že řízení pro ni mělo podstatný význam, neboť se
jednalo o majetkové nároky podle zákona č. 229/1991 Sb. Nejvyšší soud ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011, v
části týkající se výkladu kriteria celkové délky řízení ve smyslu § 31a odst. 3
písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)
(dále jen OdpŠk) uvedl, že výkon rozhodnutí vydaného jakýmkoliv soudem musí být
[…] nahlížen jako integrální součást procesu (řízení) pro účely čl. 6 Úmluvy a
to z toho důvodu, že právo na přístup k soudu zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy
by bylo „iluzorní“, jestliže by konečné a závazné soudní rozhodnutí mělo zůstat
neúčinným v neprospěch jedné ze stran. Nejvyšší soud však zároveň uvedl, že
shora vedená úvaha o integritě řízení včetně vykonávacího je omezena na
posouzení celkové doby řízení pro účely zjištění, zda došlo k porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě a pro stanovení odpovídajícího zadostiučinění
(§ 31a odst. 3 písm. a/ zákona). Nelze ji však využít pro účely stanovení konce
řízení ve vztahu k počátku běhu promlčecí doby (§ 32 odst. 3 věta druhá
zákona), která počíná běžet vždy s koncem řízení, v němž bylo právo na
projednání věci v přiměřené lhůtě porušeno. Došlo-li k porušení daného práva
již v nalézacím řízení, odvíjí se i zde běh promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3
věta druhá zákona od právní moci posledního rozhodnutí, které v něm bylo vydáno
(srov. bod III., čl. 2 uvedeného Stanoviska).
Z výše uvedeného vyplývá, že nalézací a vykonávací řízení, jež výsledek
nalézacího řízení vykonává podle pokynů oprávněné osoby, lze posuzovat z
hlediska celkové délky řízení dohromady, co do posouzení promlčení nároku je
však na obě řízení třeba pohlížet samostatně. V posuzované věci pak soudy obou
stupňů v souladu s takto vyjádřenou zásadou uzavřely, že nárok žalobkyně na
odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku nalézacího řízení je
promlčen, neboť nebyl žalobkyní u soudu uplatněn ve speciální prodloužené roční
lhůtě podle čl. II zákona č. 160/2006 Sb. Dále se proto soudy nemohly zabývat
ani otázkou, zda význam předmětu nalézacího řízení byl pro žalobkyni značný či
nepatrný. Přestože lze s dovolatelkou souhlasit v tom, že restituční řízení
nelze stavět na roveň běžnému majetkovému sporu, nemohly se soudy vzhledem k
promlčení nároku touto otázkou blíže zabývat, a proto se dále zaměřily na
posouzení délky řízení vykonávacího a řízení konkursního.
V souvislosti s řízením o výkon rozhodnutí soudy obou stupňů uzavřely, že
řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, neboť po skončení konkursního řízení mohlo být
řízení o výkon rozhodnutí rychle skončeno, neboť bylo zřejmé, že k uspokojení
pohledávky žalobkyně již v rámci výkonu rozhodnutí nedojde. Význam vykonávacího
řízení po prohlášení konkursu na majetek povinného nemohl být pro žalobkyni
velký, když svoji pohledávku mohla uspokojit pouze v rámci řízení konkursního.
Uvedené závěry soudů vyplývají z podstaty konkursního řízení, jehož cílem je
dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z dlužníkova majetku a zabránění
situace, aby se úpadcovi věřitelé odděleně uspokojovali z úpadcova majetku na
úkor principu poměrného uspokojení všech věřitelů dlužníka, který je v úpadku
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 29 Odo
121/2002, dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Závěr soudů o tom, že význam vykonávacího řízení nebyl pro žalobkyni v okamžiku
prohlášení konkursu na majetek dlužníka velký, je třeba chápat v tom smyslu, že
žalobkyně měla možnost uspokojit svoji pohledávku v rámci konkursního řízení, a
tuto možnost také využila, neboť svoji pohledávku do konkursního řízení
přihlásila. Závěr soudů nelze vykládat tak, že by restituční řízení mělo pro
žalobkyni význam malý, jak se žalobkyně mylně domnívá.
Žalobkyně dále uvedla, že se soudy nezabývaly jejím tvrzením, že v konkursním
řízení došlo i k jinému nesprávnému úřednímu postupu soudu, protože konkurs
nebyl zrušen z důvodu nemajetnosti povinného hned na počátku konkursního
řízení. Předmětem žaloby však žalobkyně neučinila jiný nesprávný úřední postup,
ale nepřiměřenou délku tří výše specifikovaných řízení. Žalobkyně doplňující
tvrzení o dalším nesprávném postupu soudu v konkursním řízení uvedla až v
průběhu řízení kompenzačního před soudem I. stupně. Pokud by žalobkyně chtěla
svoji žalobu rozšířit o jiný nesprávný úřední postup, kromě v žalobě
uplatněného nároku odvozeného od nepřiměřené délky řízení, jednalo by se o
uplatnění nového nároku, jehož projednání lze dosáhnout jen prostřednictvím
změny žaloby podle § 95 o. s. ř. Z tvrzení žalobkyně však nevyplynulo, že by jí
šlo o rozšíření stávajícího nároku o nárok nový. K tvrzení o dalším nesprávném
úředním postupu soudu by proto bylo možno přihlédnout pouze v rámci kriteria §
31a odst. 3 písm. d) OdpŠk za situace, kdy by z důvodu vad řízení došlo k
výraznému prodloužení celkové délky řízení oproti stavu, kdy by soud rozhodoval
bezvadně. Přestože soudy I. a II. stupně tuto okolnost ve svém odůvodnění
výslovně nezmínily, postupovaly v souladu s výše uvedeným Stanoviskem, průběh
řízení náležitě zhodnotily a dospěly k závěru, že k nepřiměřené délce
konkursního řízení nedošlo. Dovolací soud přitom nemůže přezkoumávat skutkový
stav věci zjištěný soudy nižších stupňů, naopak, je zjištěným skutkovým stavem
věci vázán.
Stát je odpovědný za vzniklou nemajetkovou újmu či škodu, pouze pokud je
porušení práva žalobkyně na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě přičitatelné
státu, což bylo v posuzované věci konstatováno pouze v řízení o výkon
rozhodnutí. Skutečnost, že se žalobkyni nedostalo jejího majetkového podílu z
důvodu nemajetnosti povinného nelze klást k tíži státu.
Nejvyšší soud tedy neshledal, že by v posuzované věci byly řešeny otázky
zásadního právního významu, a proto dovolání podle § 243b odst. 5, ve spojení s
§ 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5, ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3
o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení, neboť na straně žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení přináleželo, žádné náklady dovolacího řízení neshledal.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. ledna 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu