USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně D. K., zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Velkopřevorské náměstí 644/1a, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejších účastníků na straně žalované 1) I. R., zastoupené obecným zmocněncem J. R., 2) Mgr. Hany Remešové, IČO 17795184, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 36/31 a 3) K. W., o zaplacení částky 450 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 67/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2023, č. j. 58 Co 326/2023-203, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici 1) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. V. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi 3) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 6. 2023, č. j. 27 C 67/2022-143, zamítl žalobu o zaplacení částky 450 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 19. 4. 2022 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 200 Kč (výrok II), vedlejšímu účastníkovi 3) částku 1 200 Kč (výrok III), vedlejší účastnici 1) částku 900 Kč (výrok IV) a vedlejší účastnici 2) částku 900 Kč (výrok V).
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 10. 2023, č. j. 58 Co 326/2023-203, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč, vedlejší účastnici 1) částku 450 Kč, vedlejší účastnici 2) částku 450 Kč a vedlejšímu účastníkovi 3) částku 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Částky 450 000 Kč s příslušenstvím se žalobkyně domáhala z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřenou délkou dědického řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 20 D 1112/2003 (dále jen „posuzované řízení“), které dosud neskončilo a v němž žalobkyně vystupuje jako dědička a správkyně dědictví.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to v celém rozsahu. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost.
5. Dovolání není přípustné proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroků II, III, IV a V rozsudku soudu prvního stupně, a proti výroku II, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání v tomto rozsahu, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
6. Ohledně dovolání žalobkyně proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností dle § 237 o. s. ř.
7. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají dle žalobkyně dosud dovolacím soudem neřešené otázky, (1) zda je správce dědictví aktivně legitimován k podání žaloby o náhradu nemajetkové újmy za průtahy dědického řízení, tedy zda má právo na náhradu takové nemajetkové újmy a zda může vykonávat procesní práva s tím související, a (2) zda jednání, které fyzická osoba činí jako správce dědictví jdou k tíži „dědické podstaty“ nebo k tíži osobního jmění této fyzické osoby, neboť na jejich vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že žalobou uplatnila žalobkyně nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení jako fyzická osoba pro sebe, tedy nikoliv jako správce dědictví ve prospěch dědické podstaty, a potvrdil zamítnutí žaloby z důvodu, že žalobkyně k jejímu podání není aktivně legitimována, neboť před zahájením řízení byl na její majetek prohlášen konkurz. Pouze nad rámec těchto závěrů (ve snaze vypořádat se s až v řízení později uvedeným tvrzením žalobkyně, že vystupuje jako správce dědictví, nikoliv jako fyzická osoba) pak odvolací soud uvedl, že pohledávka na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení zahájeného až po úmrtí zůstavitele nemůže být součástí dědictví po něm (tj. majetku zůstavitele), a vypořádal se i s argumentací žalobkyně, která správce dědictví přirovnávala k právnické osobě a domáhala se, aby tak byla označována i v záhlaví rozhodnutí soudů (viz odstavce 13 až 18 rozsudku odvolacího soudu).
Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nezávisí na posouzení aktivní legitimace správce dědictví k podání žaloby o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou dědického řízení, ani na tom, zda jdou taková jednání správce dědictví k tíži jmění této fyzické osoby nebo dědické podstaty. Navíc pokud jde o druhou otázku, tak ta dle odůvodnění dovolání směřuje zejména do rozhodnutí o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení, ačkoliv proti takovým výrokům je dovolání dle § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. objektivně nepřípustné, jak je uvedeno již výše.
8. V této souvislosti s ohledem na argumentaci žalobkyně v části III dovolání považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat na to, že nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení slouží ke kompenzaci nejistoty ohledně jeho výsledku (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“), kterou zůstavitel ve vztahu k řízení o dědictví po něm, zahájeném v důsledku jeho úmrtí, pociťovat nemohl.
Navíc tento nárok může náležet jen (hlavním) účastníkům nepřiměřeně dlouhého řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015, publikovaný pod č. 91/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4826/2017), jimiž jsou v případě dědického řízení dle § 175b o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, a není-li takových osob, stát. Závěr odvolacího soudu (byť uvedený nad rámec důvodu pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně) o tom, že pohledávka na zadostiučinění za nepřiměřenou délku dědického řízení zahájeného až po úmrtí zůstavitele nemůže být součástí dědictví po něm (majetku zůstavitele), je tedy s judikaturou Nejvyššího soudu souladný, neboť takový nárok může vzniknout pouze účastníkům řízení (tj. dědicům, do jejichž okruhu patří i žalobkyně), mezi něž zůstavitel již z podstaty dědického řízení nepatří.
Pokud tedy je správce dědictví ustanovený soudem k uchování svěřeného zůstavitelova majetku (zejména k jeho zabezpečení proti poškození nebo ztrátě) z titulu této své funkce oprávněn a povinen činit pouze úkony k naplnění tohoto účelu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1246/2008), není oprávněn uplatňovat vůči státu nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku dědického řízení, jenž součástí zůstavitelova majetku být nemůže.
9. Zcela nepřiléhavé jsou pak poukazy žalobkyně na rozsudky Nejvyššího soudu, které se věnují odlišným právním otázkám na podkladě rozdílného skutkového stavu, a to na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, týkající se nároku právnické osoby na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, do něhož tato právnická osoba vstoupila až v jeho průběhu na místo jiného účastníka řízení z důvodu uzavření smlouvy o postoupení pohledávky s ním, a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 4267/2011, publikovaný pod č. 30/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž řešil otázku (neexistence) aktivní věcné legitimace správce konkurzní podstaty k uplatnění nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku konkurzního řízení. Stejně tak je nepřípadný i odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 2739/12, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení § 202 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), řešícího náhradu nákladů řízení ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek odlišně od § 142 o.
s. ř.
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované a vedlejším účastníkům v souvislosti s podáním jejich vyjádření k dovolání, která nebyla sepsána advokátem, neboť ani žalovaná, ani žádný z vedlejších účastníků, nebyli v dovolacím řízení zastoupeni advokátem a nedoložili výši svých hotových výdajů. Žalované i všem vedlejším účastníkům tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.] každému z nich. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. 10. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu