30 Cdo 2562/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavel Pavlíka, ve věci žalobce Ing. J. Ř.,
proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze
2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu
v Olomouci pod sp. zn. 21 C 50/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 17. 4. 2012, č. j. 69 Co
413/2011 – 81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V rozsahu napadeném odvoláním potvrdil Krajský soud v Ostravě – pobočka v
Olomouci rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2011, č. j. 21 C
50/2011 – 56, kterým byl zamítnut nárok žalobce na náhradu škody ve výši
1.263.000,- Kč, jako zůstatkové ceny movitých věcí prodaných v dražbě v rámci
exekučního řízení vedeného na majetek žalobce u Okresního soudu v Olomouci pod
sp. zn. 51 Nc 5714/2004 (dále též „exekuční řízení“), a nemajetkové újmy ve
výši 10.000.000,- Kč, způsobené nepřiměřeným exekučním zásahem na majetek
žalobce a nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nerozhodnutí o
návrhu žalobce na zastavení exekučního řízení v přiměřené lhůtě.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v době podání dovolání zastoupen JUDr. Jiřinou
Fellnerovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Resslova 9a, která byla
vyškrtnuta z České advokátní komory až ke dni 1. 4. 2013.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež však Nejvyšší soud
podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bodu 7. zákona č.
404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu
Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno
uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn.
IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst.
1 písm. b/ o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán
uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3
o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek
právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat,
zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom
není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v
rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam pro
rozhodnutí v konkrétním případě a zda jde o právní otázku, kterou dosud
neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy nižších stupňů, či řešenou
jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo otázku vyžadující jiné řešení,
než jakého bylo dříve v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo, jak to
předpokládá § 237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel v posuzované věci dovolacímu soudu žádnou otázku, která by zakládala
zásadní právní význam napadeného rozsudku ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.,
nepředkládá.
Právní posouzení nároku žalobce na náhradu škody v částce 1.263.000,- Kč
odvolacím soudem stojí na závěru, že v exekučním řízení nedošlo provedením
dražby majetku žalobce k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1
zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“). Tento závěr žalobce v dovolání nijak
nezpochybňuje, zjevně v důsledku mylné představy, že k zamítnutí jeho žaloby v
daném rozsahu došlo z důvodu neprokázání vzniku škody na jeho straně.
Stejně tak žalobce nijak nenapadá právní posouzení svého nároku na náhradu
nemajetkové újmy ve výši 10.000.000,- Kč. To založil odvolací soud ve vztahu k
újmě, která měla žalobci vzniknout nepřiměřeným zásahem do jeho majetku, na
závěru, že žalobce mohl využít obrany vyplývající pro něj z § 268 odst. 4 o. s.
ř., což neučinil, nadto vymáhaná pohledávka byla v nezanedbatelné výši a rozsah
exekuce proto není rozporný s § 58 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 10.
2009. Proti tomuto právnímu závěru žalobce nijak nebrojí.
Nejvyšší soud opakovaně uvádí, že posouzení existence porušení práva na
přiměřenou délku soudního řízení, stejně jako stanovení formy nebo výše
zadostiučinění za porušení daného práva, je především úkolem soudu prvního
stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; zde
odkazované rozsudky Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupné na jeho webových
stránkách www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání tedy nemůže založit pouhý
nesouhlas s posouzením, zda k porušení práva na přiměřenou délku soudního
řízení došlo, neboť to se odvíjí od okolností konkrétního případu a nemůže samo
o sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud
zde v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a
kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž závěrem o porušení (či o
neporušení) práva na přiměřenou délku soudního řízení se zabývá až tehdy,
byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela
zjevně nesprávný. To však není žalobcův případ v situaci, kdy odvolací soud
přihlédl ke složitosti věci a podílu žalobce na celkové délce řízení, tedy
zohlednil kritéria § 31a odst. 3 písm. b) a c) OdpŠk. Proti tomuto právnímu
posouzení žalobce ve svém dovolání s výjimkou obecného nesouhlasu se zamítnutím
žaloby v uvedeném rozsahu rovněž nijak nebrojí.
Z uvedeného plyne, že nenapadením právních závěrů, na nichž zamítnutí jeho
žaloby v dovoláním napadeném rozsahu odvolací soud založil, neumožnil žalobce
Nejvyššímu soudu přezkum napadeného rozsudku, neboť nevymezil právní otázku, na
které by odvolací soud posouzení jeho nároků založil a která by přiznávala
napadenému rozsudku zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
V rozsahu, v jakém směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů
odvolacího řízení a proti potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v nákladových
výrocích, není dovolání přípustné. Nákladový výrok totiž není rozhodnutím ve
věci samé, a proto dovolání proti němu není přípustné podle ust. § 237 odst. 1
o. s. ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského
soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem
4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v
časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím
řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení
na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 4. září 2013
JUDr.
František I š t v á n e k
předseda senátu