30 Cdo 2584/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce I. T., zastoupeného JUDr. Ivem Palkoskou, advokátem se sídlem v
Kladně, Kleinerova 1504/24, proti žalované Mgr. L. P., zastoupené Mgr. Lukášem
Eichingerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 3, o určení vlastnictví k
pozemkům, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 9 C 113/2012, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. ledna 2013,
č. j. 15 Co 702/2012-95, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. ledna 2013, č. j. 15 Co
702/2012-95, jakož i rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 31. srpna 2012,
č. j. 9 C 113/2012-61, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-jih k
dalšímu řízení.
Okresní soud Plzeň-jih (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31.
srpna 2012, č. j. 9 C 113/2012-61, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal
určení, že „je vlastníkem ideální jedné poloviny pozemku par. č. 434, par. č.
435, par. č. 440, par. č. 479, par. č. 552, par. č. 758/5, par. č. 766/1 a par.
č. 767/1 v k. ú. N., obec N., okres P., které jsou dosud zapsány v katastru
nemovitostí na LV č. 1451 pro uvedené katastrální území jako spoluvlastnictví
žalobce v rozsahu 14079/20000 a žalované v rozsahu 5921/20000“ (dále též
„předmětné pozemky“ nebo „předmětné nemovitosti“), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Soud prvního stupně po provedeném řízení uzavřel, že „Kogentní ust. §
133 odst. 2 obč. zák. jednoznačně vylučuje možnost žalobce nabýt vlastnické
právo ke spornému podílu na nemovitostech darovací smlouvou uzavřenou se
zůstavitelem za jeho života dříve, než nastanou právní účinky vkladu této
darovací smlouvy do katastru nemovitostí. Pokud v daném případě v mezidobí mezi
uzavřením smlouvy a jejím následným vkladem do katastru nemovitostí dárce
zemřel, nelze uzavřít jinak, než že dárce byl ještě k okamžiku své smrti
vlastníkem předmětného ideálního podílu na nemovitostech, neboť nedošlo-li do
té doby k právním účinkům vkladu darovací smlouvy do katastru nemovitostí, pak
k účinnému převodu vlastnického práva podle darovací smlouvy nedošlo a
předmětný podíl na nemovitostech přechází podle ust. § 460 obč. zák. do
dědictví.“
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 7. ledna 2013, č. j. 15 Co 702/2012-95, rozsudek soudu prvního stupně (jako
věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci
soudem prvního stupně. Dodal mj., že „smlouvou ze 17. 7. 2008 byl založen jen
závazkový vztah, nedošlo však k nabytí vlastnictví žalobcem, neboť k tomu může
dojít až vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí (§ 133 odst. 2 obč.
zák.). V dané věci vkladové řízení bylo zahájeno až po smrti účastníka smlouvy
8. 1. 2009, za situace, kdy tedy majetek již připadl dědicům (§ 460 obč. zák.),
a to dnem smrti zůstavitele – dárce, tj. 1. 12. 2008. Katastrální úřad s
právními nástupci převodce nejednal. K námitce žalobce o tom, že je nutno vklad
vlastnického práva žalobce respektovat, uvádí odvolací soud, že zápis věcného
práva do katastru nemovitostí soudu nijak nebrání ve zjištění, že takový zápis
neodpovídá skutečnosti. Rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým byl zapsán vklad
vlastnického práva k nemovitosti, není rozhodnutím správního orgánu o
vlastnickém právu, kterým by byl soud vázán a nemohl se odchýlit při posuzování
otázky kdo je vlastníkem, od stavu zapsaného v katastru nemovitostí. Takový
stav totiž nemusí odpovídat stavu právnímu, proto zjistí-li se takový nesoulad,
má přednost právní vztah věci – právní realita, před stavem zápisů v katastru.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací
důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje
dovolatel v právním závěru spočívajícím na skutečnosti, že katastrální úřad
nejednal s právními nástupci zemřelého dárce; uvedená okolnost ovšem
představuje vadu správního řízení o vkladu práva do katastru nemovitostí. I
když žalovaná nebyla účastnicí vkladového řízení, je správný vklad vlastnictví
podle předmětné smlouvy. Dovolatel má za to, že odvolací soud svým rozhodnutím
fakticky věcně přezkoumal správní rozhodnutí o vkladu vlastnického práva do
katastru nemovitostí, aniž k tomu má pravomoc (dovolatel v této souvislosti
odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 22 Cdo
1183/2000). I kdyby byl názor odvolacího soudu správný, měl soud rozhodnout, že
dovolatel je vlastníkem té části žalovaných pozemků, která odpovídá jeho
dědickému podílu a ve zbytku měl žalobu zamítnout. Takový rozsudek by pak mohl
být titulem pro výmaz duplicitního vlastnického práva záznamem, aby následně
bylo provedeno další vkladové řízení k vlastnictví podílů, které zdědila
žalovaná. Dovolatel dále namítá, že vkladové řízení, které bylo zahájeno dne 8.
ledna 2009, přičemž návrh na vklad byl podán podle platné darovací smlouvy, tak
správní rozhodnutí o vkladu vlastnického práva podle této smlouvy je platné,
protože rozhodnutí o vkladu vlastnického práva nelze zrušit žádnými opravnými
prostředky. Skutečnost, že katastrální úřad nejednal se všemi právními
nástupci, nezpůsobuje neplatnost darovací smlouvy a správní rozhodnutí o vkladu
vlastnického práva podle této smlouvy je konečné. Dovolatel závěrem navrhl, aby
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“)
zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení,
případně aby napadené rozhodnutí změnil a žalobě vyhověl, protože dosavadní
výsledky řízení umožňují o věci přímo rozhodnout dovolacím soudem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě, dospěl k závěru, že dovolání dovolatele je
ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a důvodné, neboť odvolací soud při řešení
otázky právních důsledků povolení vkladu vlastnického práva k nemovitostem do
katastru nemovitostí na základě návrhu na vklad, jenž byl podán až po smrti
jednoho z účastníků věcné smlouvy (v daném případě dárce), se odchýlil od
judikatury Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 1551/2009,
jenž je veřejnosti přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz, vyložil a odůvodnil právní názor, že soudům v občanském soudním
řízení podle části páté občanského soudního řádu nepřísluší hodnotit či
přezkoumávat postupy a rozhodovací akty katastrálních úřadů. Uvedl také, že
pokud katastrální úřad o podaném vkladovém návrhu rozhodl, tj. povolil
předmětný vklad vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí ve
prospěch předmětné osoby, je zapotřebí vycházet z toho, že pro vklad
vlastnického práva do katastru nemovitostí v okamžiku rozhodnutí katastrálního
úřadu byly splněny všechny zákonem předvídané podmínky. V takovém případě
předmětem řízení o určení vlastnictví je primárně posouzení platnosti příslušné
věcné smlouvy z občanskoprávního hlediska, nikoliv též z hlediska posuzování
podmínek vkladového řízení, tedy zkoumání, zda v popsané skutkové situaci
katastrální úřad (ne)měl vkladovému návrhu (ne)vyhovět, resp. jej zamítnout či
povolit.
Odvolací soud výše judikovaný právní názor Nejvyššího soudu zcela pominul,
přičemž v odůvodnění svého (písemného vyhotovení) rozsudku ani právně
relevantním způsobem nevyložil, z jakého důvodu – v situaci, kdy příslušný
katastrální úřad provedl rozhodnutí o povolení vkladu záznamem do spisu (srov.
§ 5 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných
práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů) - se neuplatní právní
důsledek předvídaný v ustanovení § 133 odst. 2 obč. zák., tj. nabytí
vlastnického práva k nemovité věci na základě smlouvy vkladem do katastru
nemovitostí. Došlo-li totiž k úmrtí převodce po uzavření věcné smlouvy, nemůže
sama okolnost, že katastrální úřad povolil vklad vlastnického práva dle této
smlouvy - byť (nesprávně) na základě návrhu na vklad, jenž byl podán již po
smrti převodce, aniž bylo vyčkáno výsledku dědického řízení - vést k jejímu
zneplatnění. Jinými slovy řečeno, z pohledu katastrálních předpisů došlo k
povolení vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem do katastru
nemovitostí (rozhodnutí katastrální úřad učinil zápisem do spisu), takže závěr,
že i po tomto vkladu je zde nesoulad mezi právním stavem a stavem zápisů v
katastru nemovitostí, lze učinit toliko na základě právně relevantního
zjištění, že uvedená věcná smlouva (přesto, že dle ní byl již povolen vklad do
katastru) je z konkrétně uvedeného důvodu absolutně neplatným právním úkonem a
že v takovém případě se musí prosadit právní realita oproti stavu zápisů v
katastru nemovitostí.
Z vyloženého je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu není věcně správný.
Protože dosavadní výsledky řízení dovolacímu soudu neumožňovaly změnit rozsudek
odvolacího soudu (§ 243d písm. b/ o. s. ř.), nezbylo, než ve smyslu § 243e
odst. 1 o. s. ř. přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí, tj. zrušit
dovoláním napadeným rozsudek odvolacího soudu. Jelikož důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i tohoto prvoinstanční rozhodnutí a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci
(§ 243g věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2013
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu