USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce R. D.,
narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Veskou, advokátem se
sídlem v Hradci Králové, Brněnská 300/31, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, zastoupené
Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 200/2018, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2021, č. j. 23 Co 417/2020-153, t
a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne
9. 9. 2021, č. j. 26 C 200/2018-123, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal
zaplacení částky 854 669 Kč s příslušenstvím (výrok I), a žalobci uložil
povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč (výrok II)
K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobci přiznal
zadostiučinění v tom rozsahu, že se konstatuje, že trestní stíhání žalobce
zahájené usnesením Policie České republiky, Krajské ředitelství policie
Karlovarského kraje, uzemní odbor Cheb, ze dne 23. 3. 2015, č. j. KRPK-24574-29/TČ-2015-190272, které skončilo pravomocným zprošťujícím rozsudkem
Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2017, č. j. 6 To 339/2017-639, bylo
nezákonným trestním stíháním. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I
potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II
rozhodnutí odvolacího soudu). Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal finančního
zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nezákonného trestního
stíhání vedeného u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 3 T 74/2015 (dále jen
„posuzované řízení“). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, které však
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Pokud jde o žalobcem předestřenou otázku, že žalovaná měla považovat jeho
předběžné uplatnění nároku doručené žalované dne 8. 3. 2018 rovněž za uplatnění
nároku na zadostiučinění za nezákonnou vazbu i přes to, že jeho nárok nebyl
specifikován zcela pregnantně, dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované
ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze
parafrázoval obsah ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by pro tento dovolací důvod
konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za
splněný. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo
z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v
rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či
procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně,
případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání,
je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně.
Jen tak bude
zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012
Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého
jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní
otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým
způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud
obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3023/2014). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobcem naplněn. Otázka předestřená žalobcem, zda žalovaná vznesla námitku promlčení v rozporu s
dobrými mravy, když nepovažovala předběžné uplatnění nároku doručené žalované
dne 8. 3. 2018 rovněž za předběžné uplatnění nároku na zadostiučinění za
nezákonnou vazbu, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.,
neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v
judikatuře Nejvyššího soudu, pokud dospěl k závěru, že ohledně promlčení nároku
ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem nevyplývá, že by hlavním a
přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobce
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo
2996/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15). Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného
vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích
je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které
se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým
mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto
práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči
němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí
doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a dále
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, ze dne
28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo
1864/2000, ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být
naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do
principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99,
nebo usnesení ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). Uvedené závěry
přitom nelze považovat za překonané ani dovolatelem odkazovaným nálezem
Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, vycházejícím nadto
ze značně odlišných a svým charakterem zcela mimořádných skutkových okolností
(srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn.
30 Cdo
655/2017), které jsou nesouměřitelné s právě projednávanou věcí. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1532/16, k
institutu promlčení nároku na náhradu újmy vzniklé při výkonu veřejné moci je
třeba z hlediska ústavněprávního přistupovat tak, že v sobě obsahuje napětí
mezi ochranou práv oprávněného na straně jedné a ochranou právní jistoty
povinného (státu) na straně druhé. Na jedné straně je zde ústavní požadavek,
aby se jednotlivci dostalo ochrany jeho práv poškozených jednáním státu tím, že
utrpěl újmu v souvislosti s nezákonným postupem státu, na druhé straně by ani
stát neměl být v nejistotě v tom ohledu, po jak dlouhou dobu je nárok založený
nezákonným postupem vymahatelný a vynutitelný soudně. Námitka promlčení uplatněná státem, jež má v řízení rovné postavení s ostatními
účastníky řízení, srov. § 18 odst. 1, věta prvá o. s. ř., tak vzhledem k výše
uvedenému nemůže být považována za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť
nárok na zadostiučinění za nezákonnou vazbu nebyl v předběžném uplatnění nároku
žalobce (doručeném žalované dne 8. 3. 2018) specifikován vůbec (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). Namítá-li žalobce, že mu mělo být za nezákonné trestní stíhání přiznáno
zadostiučinění v penězích, pak dovolací soud konstatuje, že byť stát v zásadě
odpovídá osobám, které trestně stíhal a vůči nimž trestní stíhání neskončilo
odsuzujícím rozsudkem, nelze uzavřít, že by rovněž každou takovou osobu v
každém případě musel zásadně odškodnit penězi (srov. žalobcem zmiňovaný
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011,
uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z
judikatury Nejvyššího soudu totiž plyne, že forma a případná výše
zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti,
tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy,
jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo
dostat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo
5720/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo
2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Odvolací soud ve svém posouzení nevybočil z takto stanovených
judikaturních mezí, měl-li vzhledem ke konkrétním okolnostem projednávané věci
(mj. že žalobce není bezúhonnou osobou, byl souběžně stíhán pro další trestnou
činnost obdobného charakteru, kde byl shledán vinným) za to, že přiměřené
zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání žalobce představuje již poskytnutí
omluvy a konstatování porušení práva žalovanou. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 3. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu