U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona
ve věci žalobců: a) L. K., b) J. N., obou zastoupených Mgr. Pavlou Krejčí,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Újezd 46, proti žalované České republice –
Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o náhradu škody,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 99/2009, o dovolání
žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2012, č. j. 17 Co
397/2012 – 96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žaloba o 1,860.899,04 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II.). Uvedeného se žalobci domáhali z titulu náhrady škody za nesprávný úřední postup
pracovnice Úřadu městské části Praha 6 R. J., k němuž mělo dojít tak, že při
ověření podpisů (legalizaci) žalobců (jakožto kupujících) a jednatelky
ARGUS-MAOLI, s. r. o. (jakožto prodávající) na smlouvě o převodu vlastnického
práva k bytové jednotce uzavřené dne 22. 11. 2006, byla legalizace podpisu
jednatelky T. S. provedena na základě ověření totožnosti z cestovního pasu
Ruské federace, přičemž tento pas byl následně Kriminalistickým ústavem Praha
shledán padělkem. Škoda spočívala v tom, že ačkoliv byla prostřednictvím
hypotečního úvěru uhrazena kupní ceny, ke vkladu vlastnického práva do katastru
nemovitostí ve prospěch žalobců nedošlo, neboť za prodávající společnost
jednala osoba, která ve skutečnosti nebyla k takovému jednání oprávněna. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně,
tak i s právními názory, k nimž soud prvního stupně dospěl. V posuzovaném
případě není naplněn základní předpoklad odpovědnosti státu za škodu, a to
existence nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen
„OdpŠk“. Odpovědnost státu je tímto zákonem konstruována jako odpovědnost
objektivní (vylučující možnost liberace), to však ještě neznamená, že se jedná
o absolutní odpovědnost, tedy že odpovědnostní vztah může vzniknout i bez
splnění zákonem vyžadovaných podmínek. Zákon sám nepodává definici nesprávného
úředního postupu, jímž podle teorie i rozhodovací praxe soudů může být podle
konkrétních okolností případu jakákoliv činnost spojená s výkonem pravomocí
státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel
předepsaných právním řádem nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí
postupu. Ověřování pravosti podpisu (legalizaci) upravuje zákon č. 21/2006 Sb., který
vymezuje pojem legalizace a podmínky jejího provedení. Ohledně kontroly
pravosti dokladu prokazujícího totožnost žadatele o legalizaci zákon na
úředníka provádějícího legalizaci neklade žádné kvalifikační požadavky. Ten je
proto povinen posoudit, zda průkaz, na jehož základě lze legalizaci provést,
není falsifikátem jen z pohledu běžné obezřetnosti a profesní zkušenosti. Poněvadž legalizací se ověřuje pouze podpis žadatele, nelze považovat za
nesprávný úřední postup, jestliže legalizace byla provedena za situace, kdy
žadatelkou O. F., vydávající se za T. S., byl předložen cestovní pas Ruské
federace na jméno T. S., který nevzbuzoval žádnou pochybnost, a pouze znaleckým
zkoumáním bylo zjistitelné, že jde o falsifikát.
Nadto nelze pominout, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným výkonem
veřejné moci lze vůči státu podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu úspěšně
uplatnit pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své
pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit. I přes to, že O. S. a V. F. byli shledáni vinnými ze spáchání trestných činů padělání a pozměňování
veřejné listiny, podvodu a poškozování cizích práv, za což byli odsouzeni k
trestům odnětí svobody a vyhoštěni a byla jim uložena povinnost společně a
nerozdílně poškozenému J. N. nahradit škodu ve výši 1,695.000,- Kč, žalobci
netvrdili, natož aby prokazovali, že tento pravomocně přisouzený nárok nelze,
byť jen zčásti, reálně vymoci, a zůstane tak v tomto rozsahu neuspokojen. Přitom při úvaze trestního soudu o výši trestu pro O. F. bylo přihlédnuto i k
její ochotě škodu poškozeným nahradit. Žalobkyně a) při odvolacím jednání pouze
uvedla, že žalobcem b) přisouzená pohledávka nebyla na O. F. a V. F. vymáhána z
toho důvodu, že O. F. je ve výkonu trestu odnětí svobody na Ukrajině a byly by
s tím spojeny výdaje, jejichž návratnost je nejistá.
Proti tomuto rozsudku „jako celku“ podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
zakládají na tvrzení o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Skutkové
okolnosti případu jsou mezi stranami nesporné, spornou ovšem zůstává otázka,
zda legalizace podpisu provedená na základě ověřené totožnosti z cestovního
dokladu, který byl následně v rámci trestního řízení shledán padělkem, zakládá
odpovědnost státu, resp. zda došlo k naplnění všech podmínek pro vznik
objektivní odpovědnosti státu za takové konání, tj. nesprávný úřední postup,
vznik škody a příčinná souvislost. Žalobci nesouhlasí se závěrem soudů, že se v
takovém případě o nesprávný úřední postup nejedná. Žadatel o legalizace má
podle zákona č. 21/2006 Sb. předložit – jde-li o cizince – platný cestovní
doklad. Oba soudy dospěly k závěru, že ověřující úředník nemá možnost ani
povinnost zkoumat platnost takového dokladu, či jeho pravost někde ověřit. Takto však soudy – dle názoru dovolatelů – hodnotí zavinění úředníka
provádějícího legalizaci. Avšak odpovědnost státu za nesprávný úřední postup je
koncipována jako odpovědnost objektivní, a proto zavinění nemá být zkoumáno
vůbec. Podstatné je jedině to, zda objektivně došlo k tomu, že legalizace byla
provedena na základě neplatného cestovního dokladu. Skutečnost, že falsum
cestovního dokladu bylo velmi zdařilé a bylo jej možnost rozpoznat jen na
základě znaleckého posudku, může mít vztah toliko k případné regresní úhradě. V
tomto ohledu dovolatelé poukazují na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 529/09, akcentující právě objektivní odpovědnost státu
za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Legalizací podpisu jednatelky
převodce byli účastníci ujištěni o tom, že listinu podepsala určitá konkrétní
osoba, a žalobci tedy jednali v důvěře ve správný postup správního orgánu. Dovolatelé odmítají, že by zanedbali běžnou prevenční povinnost. Pokud by
nebylo legalizace vyžadované bankou i katastrem nemovitostí k provedení vkladu
vlastnického práva, nedošlo by ke škodě, neboť by žalobci jako kupující nikdy
neuhradili kupní cenu, resp. by z neplatné smlouvy odmítli plnit. Vymáhání
náhrady škody je fakticky nemožné, neboť paní F. je ve výkonu trestu odnětí
svobody na Ukrajině. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm
postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního
soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz). Dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými,
zastoupenými advokátkou. Proto se dále zabýval jeho přípustností.
Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce
ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání přípustné není. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně dovozuje, že nárok na náhradu
škody způsobené nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže by poškozený
nedosáhl uspokojení své pohledávky vůči tomu, kdo by k němu byl jinak povinen
(viz rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz
110/84, Výběr 1985; z aktuální judikatury pak např. usnesení ze dne 2. 6. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 4230/2010, nebo usnesení ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo
2154/2011; rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 31. 12. 2002 jsou dostupná též
na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Jinými slovy,
svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči jeho dlužníku, které může
(úspěšně) uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu dosud vůči státu nárok na
náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci. Pouze v případě, že pohledávku
oprávněného nelze jako přímý nárok uspokojit, vzniká oprávněnému majetková
škoda, spočívající ve ztrátě majetku (viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne
13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3533/2011). V souzeném případě bylo zjištěno, že pravomocným rozsudkem soudu v trestním
řízení byla obžalovaným (odsouzeným) O. F. a V. F. uložena povinnost nahradit
žalobci b) škodu způsobenou v souvislosti se spácháním výše uvedených trestných
činů. V rámci souzeného sporu žalobci k této skutečnosti tvrdili, že uvedená
pohledávka nebyla na O. F. a V. F. vymáhána z toho důvodu, že O. F. je ve
výkonu trestu odnětí svobody na Ukrajině a byly by s tím spojeny výdaje,
jejichž návratnost je nejistá. Tím však žalobci netvrdí, ani neprokazují – jak
správně konstatoval odvolací soud – že by vymožení pohledávky pravomocně
přisouzené soudním rozhodnutím bylo nemožné ve smyslu výše uvedených
judikatorních závěrů. Nemožnost plnění ze strany dlužníků (paní F. či pana F.)
nevyplývá ani z tvrzení obsaženého v dovolání, že paní F. je toho času ve
výkonu trestu odnětí svobody na Ukrajině. Nadto, závěr o nemožnosti vymoci
plnění od dlužníka je závěrem skutkovým a i jeho případné zpochybnění nemůže
vést k založení přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam (viz § 237
odst. 3 o. s. ř. in fine).
Právní posouzení věci odvolacího soudu o předčasnosti uplatnění nároku na
náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem vůči státu, je tedy
souladné s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu a odvolatelé proti tomuto
závěru ostatně ani relevantním způsobem nebrojí.
Již tento důvod postačuje k tomu, aby žaloba byla (alespoň prozatím) zamítnuta.
Bylo by proto nadbytečné zabývat se dalšími argumenty dovolatelů, neboť i kdyby
dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je ve vztahu k
posouzení existence nesprávného úředního postupu na straně žalované nesprávné,
nevedlo by to samo o sobě k příznivějšímu výsledku pro žalobce ve věci samé, a
vyhovění dovolacímu návrhu dovolatelů by tak bylo pouze akademickým
rozhodnutím. Nemůže-li řešení otázky předestřené k dovolacímu přezkumu mít
žádný vliv na výsledné rozhodnutí o právních poměrech účastníků, nelze z ní
dovozovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (k tomu srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 48, svazek 6/2006,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27, svazek
4/2001).
Z právě uvedeného důvod neshledal dovolací soud dovolání žalobců přípustným, a
tudíž jej podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že
žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení
právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu