28 Cdo 3533/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce
Ing. B. C., zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Tauberem, advokátem v Ústí nad
Labem, Mírové náměstí 207/34, proti žalované České republice – Českému úřadu
zeměměřickému a katastrálnímu, se sídlem v Praze 8, Pod Sídlištěm 9, o
zaplacení částky 1.100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 146/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 30. 3. 2011, č. j. 13 Co 438/2010-386, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I.
potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 4. 2010, č. j. 30 C
146/2006-326, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po žalované domáhal
zaplacení částky ve výši 1.100.000,- Kč s tam specifikovaným ročním úrokem z
prodlení od 17. 7. 2006 do zaplacení, a to z titulu náhrady škody způsobené při
výkonu veřejné moci. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o nákladech
odvolacího řízení, a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo
(výrok II.).
Žalobou, došlou soudu prvního stupně dne 17. 7. 2006, uplatnil žalobce
vůči státu nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem
Katastrálního úřadu ve Žďáru nad Sázavou, jímž mu byl znemožněn výkon
zástavního práva k nemovitostem. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem
prvního stupně k závěru o předčasném podání žaloby, a to pro nedostatek jedné z
nezbytných podmínek odpovědnosti státu za škodu, jíž je samotný vznik škody (ta
může vzniknout až tehdy, kdy se právo na uspokojení pohledávky vůči dlužníku
stane fakticky nevymahatelným).
Rozhodné skutečnosti:
- na základě smlouvy o úvěru, uzavřené dne 5. 4. 1995 mezi Komerční
bankou, a. s., a obchodní společností Kadlec s. r. o., poskytla banka
dlužníkovi úvěr ve výši 5.600.000,- Kč s konečným termínem splatnosti k datu
31. 10. 1997,
- v bodě 7 úvěrové smlouvy byla sjednána forma zajištění pohledávky
zřízením smluvního zástavního práva k tam označeným nemovitostem, jež
obsahovala rovněž zákaz smluvního převodu zástavy bez souhlasu zástavního
věřitele (právní účinky vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí nastaly
ke dni 10. 4. 1995),
- dne 11. 10. 1996 statutární zástupce obligačního dlužníka MUDr. Z. K.
a další spoluvlastníci nemovitostí parc. č. 1068/8 a 1068/9 (posléze též parc.
č. 1068/10 – vše na LV č. 2543), jež byly geometrickým plánem odděleny z
pozemku parc. č. 1068/1 zatíženého zástavním právem, uzavřeli kupní smlouvu s
obchodní společností WAPA, spol. s r. o., na jejímž základě došlo k převodu
vlastnického práva k těmto nemovitostem (ve smlouvě bylo uvedeno, že zástavní
právo na převáděných pozemcích nevázne),
- vlastnické právo pro kupujícího (WAPA, spol. s r. o.) bylo vloženo do
katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu ve Žďáru nad Sázavou ze
dne 6. 11. 1996, č. j. 5 V 11 – 561/96 – 10, s právními účinky ke dni 29. 10.
1996,
- trvání zástavního práva k převedeným nemovitostem ve prospěch
zástavního věřitele (Komerční banky, a. s.) však správním orgánem – příslušným
katastrálním úřadem – vyznačeno nebylo,
- smlouvou o postoupení pohledávky, uzavřenou dne 31. 7. 2001 mezi
Komerční bankou, a. s., a žalobcem, došlo ke změně v osobě zástavního věřitele,
jímž se podle zmíněného ujednání stal právě žalobce, jemuž byla takto
postoupena pohledávka ze smlouvy o úvěru, zajištěná zástavním právem,
- posléze se žalobce návrhem ze dne 9. 11. 2004 domáhal provedení
opravy chyby (spočívající v nezapsání zástavního práva též na oddělených
pozemcích – LV č. 2543) v údajích katastru nemovitostí, jež byla s konečnou
platností napravena rozhodnutím Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v
Brně ze dne 16. 5. 2005, č. j. O-58/246/2005,
- z původního nesprávného úředního postupu katastrálního úřadu dovozuje
žalobce svůj škodní nárok s tím, že podle pravomocného a vykonatelného
rozhodčího nálezu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. AK 268/01S-18, mu vzniklo právo
na uspokojení ze zástavy, které však podle jeho tvrzení nyní nemůže být
realizováno vůči obchodní společnosti WAPA, spol. s r. o.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasil se
závěrem odvolací instance o předčasnosti jeho žaloby. Poukazoval na ustanovení
§ 151d odst. 2 obč. zák., ve znění platném ke dni 10. 4. 1995, podle něhož
zástavní právo působí vůči smluvnímu nabyvateli (zde WAPA, spol. s r. o.) jen
tehdy, jestliže o něm věděl nebo vědět musel – což z žádné skutečnosti dosud v
řízení nevyšlo najevo. Žalobce tedy nemá žádnou reálnou možnost domoci se
uspokojení ze zástavy – v důsledku nesprávného úředního postupu orgánu státu –,
z čehož dovozuje též vznik majetkové škody. Dovolatel proto žádal, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila. Trvala na svých dosavadních
tvrzeních, nesouhlasila s dovolacími námitkami a navrhla, aby dovolání žalobce
nebylo vyhověno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací
důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy pro vadu
řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro nesprávnost právního
posouzení věci odvolacím soudem, a taktéž podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy z
důvodu, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
(změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že se příslušný katastrální úřad
dopustil pochybení, nezapsal-li existenci zástavního práva k pozemkům parc. č. 1068/8 a 1068/9 (posléze též parc. č. 1068/10; vše na LV č. 2543), které byly
převedeny kupní smlouvou ze dne 11. 10. 1996 na obchodní společnost WAPA, spol. s r. o., po jejich oddělení z pozemku parc. č. 1068/1. Posledně označená
nemovitost byla zatížena zástavním právem podle zástavní smlouvy ze dne 5. 4. 1995. Opomenutí katastrálního úřadu je tak možno charakterizovat jako nesprávný
úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem (srov. přechodné ustanovení § 36 citovaného zákonného předpisu). K
tomu, aby bylo možno shledat vznik odpovědnosti státu za škodu, je ovšem nutné
přistoupení dalších nezbytných předpokladů včetně samotného vzniku škody, jejíž
existenci v posuzované věci dovolací soud nespatřuje. Rozsudek odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že uplatnění nároku na
náhradu škody vůči státu je předčasné (z důvodu, že žalobci z nesprávného
úředního postupu katastrálního úřadu dosud nevznikla škoda). Nejvyšší soud ve
své rozhodovací praxi konstantně dovozuje, že nárok na náhradu škody způsobené
nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. může být vůči
státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl uspokojení
své pohledávky vůči tomu, kdo by k němu byl jinak povinen (viz rozhodnutí
bývalého Nejvyššího soudu SR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz 110/84, Výběr
1985; z aktuální judikatury pak např. usnesení ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 28
Cdo 4230/2010, nebo usnesení ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2154/2011). Jinými slovy, svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči jeho dlužníku,
které může (úspěšně) uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu dosud vůči státu
nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci. Pouze v případě, že
pohledávku oprávněného nelze jako přímý nárok uspokojit, vzniká oprávněnému
majetková škoda, spočívající ve ztrátě majetku. Vznik škody na své straně je poškozený povinen prokázat. Aby byl splněn tento
zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o
uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody
platí totiž ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek
je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je
skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a
nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane.
Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její
náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby
takzvaně „pro tentokrát“, aniž by bylo třeba se zabývat splněním dalších
předpokladů odpovědnosti za škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4734/2008, usnesení téhož soudu ze dne 18. 10. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 841/2011, aj.). Nejvyšší soud v těchto souvislostech doplňuje, že judikatura je ustálena i v
tom, že k prokázání vzniku škody (tj. k prokázání nemožnosti dosáhnout plnění
dlužníkem) není vždy nezbytné, aby poškozený nejprve vymáhal svou pohledávku
vůči dlužníkovi v soudním řízení a aby tak byl znám jeho negativní výsledek,
tj. není nepřekročitelnou podmínkou, aby zde byl zamítavý rozsudek soudu, u
něhož byl nárok uplatněn. Za situace, kdy je z okolností případu zřejmé, že
žaloba by nemohla uspět, může soud rozhodující ve sporu o náhradu škody sám
jako otázku předběžnou řešit úspěšnost žaloby a uspokojení nároku, aniž by
poškozený byl nucen samostatný soudní spor podstoupit (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2091/2008). V daném případě
žalobce poukazuje na ustanovení § 151d odst. 2 obč. zák., které ve znění
platném ke dni uzavření kupní smlouvy ze dne 11. 10. 1996 uvádí, že zástavní
právo působí vůči smluvnímu nabyvateli jen tehdy, jestliže o něm věděl nebo
vědět musel. Jak vyplývá ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně
(potažmo soudem odvolacím), tato otázka dosud nebyla jednoznačně vyřešena a
nelze vyloučit, že obchodní společnost WAPA, spol. s r. o. (smluvní nabyvatel)
o existenci zástavního práva v době uzavírání kupní smlouvy ze dne 11. 10. 1996
věděla. O tom, zda o něm měla vědomost či nikoli, není možné jen spekulovat;
taková skutečnost musí být prokázána. Uspokojení pohledávky žalobce vůči této
právnické osobě v soudním řízení tedy nelze předem shledat jako neúspěšné. Dovolatelem namítanou skutečnost, že mu již byl zamítnut návrh na nařízení
soudního prodeje zástavy (rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě
ze dne 3. 9. 2009, č. j. 54 Co 57/2009-85), nelze pro tento účel považovat za
relevantní, neboť důvodem tohoto postupu soudu byl pouze nesprávný způsob
uplatnění daného nároku. Kromě toho nelze odhlížet od skutečnosti, že výkon zástavního práva mohl být
žalobci znemožněn také jednáním MUDr. Z. K. (popř. dalších spoluvlastníků
zastavených nemovitostí), který se jako zástavce podle zástavní smlouvy ze dne
5. 4. 1995 zavázal k tomu, že se zdrží jakékoli dispozice s předmětem zástavy. Přesto byl dne 11. 10. 1996 na straně prodávající účasten převodu odděleného
majetku (pozemků parc. č. 1068/8 a 1068/9) na obchodní společnost WAPA, spol. s
r. o. Nejvyšší soud na tomto místě dodává, že stát by neměl primárně odpovídat
za škodu tehdy, jestliže nedbalostí v činnosti jeho orgánu byly vytvořeny
podmínky pro úmyslné způsobení škody jinou osobou, zejména za situace, kdy po
ní náhrada majetkové újmy (na rozdíl od státu) nebyla žádána.
To však platí
pouze v případě, pokud měl žalobce (poškozený) reálný důvod usuzovat na
odpovědnost jiné osoby za požadovanou škodu – jak lze dovodit v dané věci.
Právní posouzení věci odvolací instancí je tedy v souladu s hmotným právem i
citovanou judikaturou, dochází-li odvolací soud k závěru o předčasnosti
uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem vůči
státu.
Konečně je třeba připomenout, že při uvažované přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se nepřihlíží k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.
s. ř. (viz § 237 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.).
Z výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce pro nedostatek zásadního
právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 a §
146 odst. 3 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu
nárok, neboť žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v tomto řízení
podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. června 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu