30 Cdo 2610/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci
žalobkyně GARANTRANS, s. r. o., identifikační číslo osoby: 25820117, se sídlem
v Ostravě - Radvanicích, Lihovarská 1199/10, zastoupené JUDr. Zdeňkou
Friedlovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Místecká 329/258, proti žalované
České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o
500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn.
25 C 8/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
25. 2. 2015, č. j. 54 Co 489/2014-91, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2015, č. j. 54 Co
489/2014-91, se ve výroku I, v části výroku II, jíž byl změněn výrok II
rozsudku soudu prvního stupně, a ve výroku III zrušuje a věc se vrací Městskému
soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá.
Žalobkyně se domáhala žalobou na žalované zaplacení částky 500 000 Kč se
zákonným úrokem z prodlení za dobu od 21. 10. 2012 do zaplacení na základě
nároku na náhradu nákladů, jež účelně vynaložila na zrušení nezákonného
rozhodnutí v podobě exekučního příkazu Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 28. 6. 2011, č. j. 357971/11/010942106002. Ze žaloby vyplývá, že tento exekuční příkaz byl vydán k vymožení nedoplatku
daňového dlužníka – společnosti Ekohav, s. r. o., identifikační číslo osoby
24731889 (dále jen „daňový dlužník“), přikázáním jiné peněžité pohledávky, a to
údajné pohledávky daňového dlužníka za žalobkyní v celkové výši 32 427 255,65
Kč. V exekučním příkazu správce daně zakázal žalobkyni po dobu trvání daňové
exekuce vyplatit tvrzenou pohledávku daňovému dlužníku a jakkoli s ní nakládat. Žalobkyně nebyla v postavení dlužníka vůči daňovému dlužníkovi, což ostatně
dostatečně nevymezil ani správce daně v předmětném exekučním příkazu. Žalobkyně
se proti exekučnímu příkazu odvolala a Finanční ředitelství pro hlavní město
Prahu dne 27. 2. 2012 exekuční příkaz zrušilo a řízení ve věci daňové exekuce
zastavilo. Částku 500 000 Kč žalobkyně vynaložila na odbornou pomoc v oblasti
daňového poradenství za účelem posouzení správnosti a zákonnosti postupu
správce daně a obrany proti němu. Žalobkyně si najala společnost ARIADNA, s. r. o., identifikační číslo osoby: 645 81 144, aby ji v odvolacím řízení
zastupovala na základě mandátní smlouvy ze dne 11. 7. 2011. Tato společnost
také zpracovala odvolání a doplnění odvolání. Žalobkyně nárok na náhradu škody
uplatnila u Ministerstva financí, které odmítlo náhradu poskytnout. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 4. 2014,
č. j. 25 C 8/2013-32, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 11
700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně za dobu od 21. 10. 2012 do
zaplacení, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu v
rozsahu 488 300 Kč s příslušenstvím (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal
náhradu nákladů řízení (výrok III). Nad rámec výše uvedených skutkových tvrzení
žalobkyně soud prvního stupně dále zjistil, že písemné odvolání datované 11. 7. 2011 a písemné doplnění odvolání datované 18. 7. 2011 bylo vypracováno na
hlavičkovém papíře žalobkyně a podepsáno jednatelem žalobkyně. Následně
společnost ARIADNA, s.r.o., předložila správci daně plnou moc opravňující
jednat jménem žalobkyně v řízení ve věci předmětného exekučního příkazu. Jednatel společnosti Mgr. J. J. se dostavil ke správci daně dne 27. 7. 2011,
přičemž nahlížel do správního spisu, následně podal stížnost proti postupu
správce daně při nahlížení do spisu. Z výslechu svědka soud zjistil, že text
odvolání i doplnění odvolání zpracoval JUDr. K. ze společnosti ARIADNA, s.r.o. Text byl zaslán svědkovi ke kontrole. Následně byl text na základě e-mailové
komunikace mezi svědkem a JUDr. K. upraven. Text byl vytištěn a podepsán
jednatelem žalobkyně. Soud prvního stupně uzavřel, že náhrada nákladů řízení
náleží za všech 9 nárokovaných právních úkonů dle § 10 odst. 1 vyhlášky č.
177/1996 Sb., advokátní tarif, tedy že speciální tarifní hodnota je v tomto
typu řízení stanovena na 5 000 Kč. Za jeden úkon právní služby tedy náleží dle
§ 7 advokátního tarifu ve výši 1 000 Kč. K částce 9 000 Kč za právní úkony
náleží také částka 2 700 Kč, která představuje devětkrát paušální náhradu
nákladů žalobkyně ve výši 300 Kč dle § 13 advokátního tarifu.
Proti tomuto rozhodnutí podaly obě strany řádné a včasné odvolání. Městský soud
v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku I (výrok I), změnil výrok II ve věci samé rozsudku soudu
prvního stupně tak, že se částka, kterou je žalovaná povinna žalobkyni zaplatit
mění na 104 100 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 21. 10. 2012 do zaplacení a
ve zbytku rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Odvolací soud po přezkumu rozsudku soudu prvního stupně dospěl k závěru, že
odvolání žalované není důvodné a odvolání žalobkyně je opodstatněné jen zčásti. Rozhodl, že náklady vynaložené na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí
spočívající v odměně za služby poskytované daňovým poradcem rovněž představují
náklady řízení, které lze nahradit za podmínek § 31 zák. č. 82/1998 Sb., avšak
s tím, že náhrada nákladů řízení není založena na zásadě náhrady skutečné
škody, ale na zásadě náhrady účelně či důvodně vynaložených nákladů. Náklady
zastoupení se proto nahrazují v rozsahu podle advokátního tarifu. Na rozdíl od
soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že pro účely advokátního
tarifu nebyla žalobkyně účastnicí správního řízení, ale účastnicí exekučního
řízení. Za tarifní hodnotu tedy určil výši plnění v souladu s § 8 odst. 1
advokátního tarifu, které bylo předmětem daňového exekučního řízení. Za účelné
ovšem uznal pouze 4 z 9 právních úkonů, za které náleží mimosmluvní odměna v
poloviční výši podle § 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu. Odvolací soud
tedy žalobkyni přiznal celkem 115 800 Kč a nepřiznal náhradu nákladů řízení
soudy obou stupňů žádnému z účastníků. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v plném rozsahu včasným dovoláním,
které Nejvyšší soud posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7
zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil charakter
řízení, jehož byla žalobkyně účastnicí (daňového exekučního řízení). Dle názoru
dovolatelky je daňová exekuce správním řízením. Tento názor podkládá odkazy na
§ 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „d. ř.“), systematiku daňového
řádu, § 134 odst. 3 d. ř., v němž je charakterizováno daňové řízení jako soubor
dílčích řízení včetně exekučního, komentář k § 134 d. ř. a odbornou literaturu
k této problematice. Zdůrazňuje rozhodovací pravomoc správce daně v rámci
daňového exekučního řízení a rozporuje argumentaci žalobkyně odkazující na
subsidiární aplikaci o. s. ř. Na daňové exekuční řízení se tedy má místo § 8
odst. 1 advokátního tarifu použít § 10 advokátního tarifu jako úprava speciální. Další námitka vznesená v dovolání se týká nesprávného posouzení zastoupení
žalobkyně ze strany obou soudů nižších stupňů. Dovolatelka tvrdí, že se soudy
nižších stupňů nevypořádaly s jejími námitkami, že mandátní smlouva uzavřená
mezi žalobkyní a společností ARIADNA, s. r. o., nemohla založit zastoupení bez
plné moci, která však byla vystavena až 15. 7. 2011 (a správci daně zaslána dne
18. 7. 2011), tedy po podání odvolání, které podala žalobkyně vlastním jménem
dne 11. 7. 2011. Dovolatelka odkazuje na úpravu mandátní smlouvy v § 566 a
násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen „ObchZ“, výslovně pak
na § 568 odst.
3 ObchZ obsahujícího podmínku písemné plné moci pro uskutečnění
právních úkonů jménem mandanta. Svůj názor dále opírá o rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. Odon 28/1995, ze kterého vyplývá požadavek
na objektivní existenci plné moci v okamžiku jednání jménem mandanta a
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4385/2007, kde
dovolací soud určil, že mandátní smlouva se týká pouze vnitřního vztahu
mandanta a mandatáře a pro právní úkony jménem mandanta je vyžadována plná moc. Ke stejnému názoru dospívá dovolatelka i na základě citace z komentáře k ObchZ. Nedostatky formy nelze podle dovolatelky zhojit účastnickou výpovědí. Dovolatelka následně namítá nesprávnost posouzení rozsahu účelně vynaložených
nákladů. Dle jejího názoru se nižší soudy s otázkou účelnosti nevypořádaly
dostatečně. Zdůrazňuje závěr nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I ÚS 988/12, dle kterého lze za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 o. s. ř. považovat toliko ty, které musela procesní strana
nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené subjektivní právo u
soudu. Dále doplňuje o odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2015, sp. zn. I ÚS 3923/11, který se vymezuje proti „mechanickému“ přiznávání náhrady
nákladů řízení úspěšnému účastníkovi. Za neúčelné považuje úkon sepisu odvolání
proti exekučnímu příkazu, z důvodu výše namítané absence zastoupení, a úkon
převzetí a přípravy zastoupení, jelikož se váže pouze na podané odvolání, které
podala žalobkyně vlastním jménem. Dle názoru dovolatelky nelze pod náklady
řízení dle definice v ustanovení § 137 o. s. ř. či § 107 daňového řádu podřadit
poradenství, jelikož porada s klientem je chápána jako jednotlivý úkon v rámci
výkonu samotného zastoupení. Náklady na poradenství tedy dle dovolatelky
nesplňují požadavek § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., jelikož nejde o náklady
vynaložené přímo na úkony, které vedou ke zrušení rozhodnutí. Dovolatelka na závěr žádá pro případ procesního úspěchu přiznání částky 600 Kč,
která představuje režijní paušál podle ustanovení § 13 advokátního tarifu za
dva vykonané úkony. Svůj nárok odvozuje z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, dle kterého je vyjádřením zásady rovnosti účastníků
řízení přiznání paušální částky náhrady hotových výdajů jakémukoliv účastníku,
pokud by soud takovou náhradu přiznal účastníku řízení, kdyby byl zastoupen. Domnívá se, že nelze tvrdit, že státu žádné náklady nevznikly, odkazuje na
rovnost práv účastníků vyplývající z čl. 96 Ústavy a namítá, že nelze očekávat,
aby byl stát finančně zajištěn pro účely procesní obrany i ve vztahu k hotovým
výdajům. Úkon převzetí a příprava zastoupení dovozuje analogicky z výkladu v
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. března 2001, sp. zn. 1 As
21/2001.
Uzavírá shrnutím, že nárok na paušalizovanou náhradu administrativních
nákladů je vyjádřením rovného postavení a zásady rovnosti zbraní před civilním
či správním soudem a není třeba tyto náklady vyčíslovat, neboť by byly přiznány
bez dalšího, pokud by se jednalo o účastníka odlišného od státu a zastoupeného
advokátem. Žalobkyně ve svém vyjádření pokládá dovolání za nepřípustné. K posouzení
charakteru řízení namítá, že nebyla účastníkem daňového řízení, ale pouze
navazujícího exekučního řízení, které ze své povahy není daňovým řízením, což
dokládá odkazem na § 177 daňového řádu o aplikaci o. s. ř. vyloučením aplikace
správního řádu v § 262 daňového řádu a samostatností daňového řízení jako
svébytného typu řízení, což dle jejího názoru lze dovodit z důvodové zprávy k
daňovému řádu. Dále odkazuje na § 8 odst. 4 advokátního tarifu, popř. 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu, ze kterých dovozuje, že úmyslem zákonodárce bylo
vycházet pro exekuční řízení z hodnoty vymáhaného plnění. Za absurdní shledává
odlišný výpočet tarifní hodnoty pro exekuci v občanskoprávním sporu a v daňovém
řízení. Na závěr dovozuje možnou aplikaci § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, ohledně rozporu s dobrými mravy při aplikaci § 10 advokátního
tarifu v kontrastu s tržní hodnotou uvedených služeb, která byla žalobkyní
prokazatelně uhrazena. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. V dané věci může být dovolání
přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Jelikož žalovaná výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu,
dovolací soud uvádí, že v části výroku II rozsudku odvolacího soudu, kterou
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, jímž byla
žaloba v příslušné části zamítnuta, není dovolání žalované subjektivně
přípustné. Dovolací soud uvádí, že judikatura Nejvyššího soudu setrvává na
závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li
mu rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma, která může být zrušením
rozhodnutí odvolacího soudu napravena. Dovolání tudíž může podat jen účastník,
jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena
povinnost - tzv. subjektivní přípustnost dovolání (viz rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise
Soudní judikatura pod č. SJ 3/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, svazek 2, pod č. C 154).
První námitka dovolatelky směřuje proti právnímu názoru odvolacího soudu, dle
kterého se pro výpočet mimosmluvní odměny podle advokátního tarifu na daňovou
exekuci dle ustanovení § 177 a násl. d. ř. neuplatní ustanovení § 10 odst. 1
advokátního tarifu o speciální výši tarifní hodnoty pro správní řízení. Dovolací soud již v minulosti dovodil, že daňové řízení představuje zvláštní
formu řízení správního a že ustanovení § 10 odst. 1 advokátního tarifu se tedy
vztahuje nejen na řízení správní, ale též na řízení daňová (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3117/2009, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1160/2009 a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 997/2014). Podle ustanovení
§ 134 odst. 3 d. ř. se daňové řízení skládá podle okolností z dílčích řízení,
ve kterých jsou vydávána jednotlivá rozhodnutí. Dílčím rozhodnutím pro účely
daňového řádu se rozumí mj. řízení při placení daní, konkrétně exekuční řízení
popř. i řízení o řádném opravném prostředku proti rozhodnutí vydanému v řízení
při placení daní. Lze tedy přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud pochybil v
právním posouzení daňového exekučního řízení ve vztahu k tarifním hodnotám na
základě advokátního tarifu. Řízení o řádném opravném prostředku v rámci
daňového exekučního řízení tedy spadá pod daňové řízení. Z výše citovaného
soudního rozhodnutí dovolacího soudu lze dále dovodit, že daňové řízení
představuje zvláštní formu správního řízení. Dovolací soud shledal námitku dovolatelky v této části za důvodnou, neboť pro
stanovení tarifní hodnoty řízení se dle advokátního tarifu použije ustanovení
pro správní řízení. Ve vztahu k druhé námitce dovolatelky týkající se zastoupení žalobkyně je nutno
zdůraznit, že soudy obou stupňů vycházely ze skutkového zjištění, že odvolání i
doplnění odvolání bylo fakticky zpracováno společností ARIADNA, s.r.o., byť
podání samotné bylo učiněno na hlavičkovém papíře žalobkyně a bylo podepsáno
jednatelem žalobkyně. Mandátní smlouva byla uzavřena téhož dne, kdy bylo
datováno odvolání, tedy 11. 7. 2011, přičemž plná moc byla datována 15. 7. 2011
a správci daně odeslána 18. 7. 2011. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 28. 12. 1983, sp. zn. 3 Cz 88/83, uvedl:
„Jestliže ten, kdo vystupoval v občanském soudním řízení jako zástupce
účastníka, aniž se prokázal plnou mocí, předloží dodatečně ve lhůtě určené
soudem plnou moc, je tím uvedený nedostatek zhojen a byly tak schváleny i ty
úkony učiněné v řízení zástupcem účastníka, k nimž došlo před podpisem plné
moci.“ Obdobně v usnesení ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 495/97, Nejvyšší
soud uvedl: „Jestliže zástupce účastníka předloží soudu k průkazu zastoupení
při podání odvolání procesní plnou moc vystavenou až po dni podání odvolání, je
tím nedostatek průkazu zastoupení zhojen.“ Rovněž literatura vychází ze závěru,
že právní vztah zastoupení vzniká již na základě dohody o plné moci (jež může
mít také formu příkazní či mandátní smlouvy).
Plná moc se považuje za
jednostranné právní jednání zmocnitele, které je adresováno třetím osobám,
přičemž její hlavní funkcí je prokázání (potvrzení) vzniku dohody o zastoupení
mezi zmocnitelem a zmocněncem (srov. LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1?654). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 1664. ISBN 978-80-7400-529-9). Oproti výše uvedeným závěrům je daná věc skutkově odlišná v tom, že úkony, jež
byly fakticky zpracovány zástupcem účastníka řízení, byly následně učiněny
samotným účastníkem řízení, tudíž z úkonů samotných nebylo zjevné zastoupení
účastníka řízení. Otevírá se tak otázka, zda také za této situace, lze dané
úkony považovat za úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. k)
advokátního tarifu. Dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu: „Mimosmluvní odměna náleží za
každý z těchto úkonů právní služby: odvolání, dovolání, návrh na obnovu řízení,
popřípadě stížnost proti rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení a vyjádření k
nim“. Dle § 10 odst. 1 advokátního tarifu: „Při zastupování ve správním řízení,
včetně řízení o přestupcích nebo o jiných správních deliktech se považuje za
tarifní hodnotu částka 5000 Kč.“
Dle § 22 odst. 1 zákona č. 40/1964, občanský zákoník (dále jen obč. zák.):
„Zástupcem je ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem. Ze zastoupení
vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému.“
Dle § 24 obč. zák.: „Zástupce musí jednat osobně; dalšího zástupce si může
ustanovit, jen jestliže je to právním předpisem stanoveno nebo účastníky
dohodnuto. I z právních úkonů dalšího zástupce vznikají práva a povinnosti
přímo zastoupenému.“
Právní doktrína tradičně vychází z toho, že při zastoupení činí právní úkony za
zastoupeného navenek, tj. vůči třetím osobám, zástupce (srov. ŠVESTKA, Jiří. §
22 Pojem zástupce, způsobilost k zastupování. In: ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří,
a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck,
2009, s. 285. ISBN 978-80-7400-108-6.) Osoba, jež jedná za zastoupeného, přitom
koná buď jejím, anebo svým vlastním jménem. Podle toho také rozlišujeme
zastoupení na přímé a nepřímé. Ten, kdo jedná za jiného (zástupce), však vždy
koná sám, činí tedy vlastní úkony (ať je činí vlastním jménem, nebo jménem
zastoupeného). Tím se zástupce liší od posla, který jen tlumočí (sděluje) vůli
někoho jiného (srov. KINDL, Milan. § 22 Zastoupení a způsobilost k němu. In:
FIALA, Josef, KINDL, Milan, a kol. Občanský zákoník: komentář. Praha: Wolters
Kluwer (ČR), 2009, 1692 s. ISBN 978-80-7357-395-9). Jelikož odměna, jež má být nahrazena prostřednictvím nákladů řízení, se váže k
zastupování účastníka řízení, je pro její náhradu nezbytné, aby z úkonu, který
byl vůči příslušnému orgánu učiněn, bylo zastoupení účastníka zjevné. Činí-li
totiž účastník úkon sám svým vlastním jménem, pak nelze uvažovat o jakékoliv
formě zastoupení, byť by již byla uzavřena smlouva, z níž by zastoupení
účastníka řízení plynulo. Na tom nic nemění ani následné prokázání faktického
zpracování písemného podání zástupcem. Pro zastoupení není významné, kdo podání
zpracoval, ale kdo podání učinil.
Dovolací soud tudíž shledal rovněž druhou námitku dovolatelky důvodnou, neboť
úkon, který učinil vůči příslušnému orgánu účastník řízení, aniž by z daného
úkonu bylo zjevné zastoupení účastníka řízení, nelze považovat za úkon právní
služby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu. Vzhledem k výše uvedenému lze rovněž přisvědčit námitce dovolatelky vztahující
se k účelnosti nákladů zastoupení. Jak bylo výše vyloženo, nelze podání
odvolání, které učinil sám účastník řízení, přisuzovat jeho zástupci. Současně
však právě podání odvolání bylo zásadním úkonem, jenž vedl ke zrušení
nezákonného rozhodnutí. Nelze-li tento úkon přičítat zástupci, pak nelze za
účelně vynaložený náklad považovat ani převzetí zastoupení a následné nahlížení
do spisu bez jakýchkoliv dalších úkonů ve věci vedoucích ke zrušení nezákonného
rozhodnutí. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu včetně závislého
výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.