ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobce
J. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Kaňkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Pod
Hybšmankou 19/2339, proti žalovanému J. L., zastoupenému JUDr. Františkem
Řezankou, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 21, o určení
neplatnosti kupní smlouvy a o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v
Lounech pod sp. zn. 9 C 125/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. března 2009, č.j. 11 Co 731/2007-94, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Okresní soud v Lounech (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 6. srpna 2007, č.j. 9 C 125/2007-59, určil, že „kupní smlouva uzavřená
mezi účastníky řízení dne 1. 8. 2006, kterou mělo být převedeno vlastnické
právo k pozemku parc. č. 69 (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 176 m2 a k
budově čp. 64 v Ch. (objekt bydlení), vše zapsané na LV č. 120 pro k.ú. Ch. u
L., u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Louny (dále
již „předmětné nemovitosti“), je neplatná.“ Rozhodl též o uložení povinnosti
žalovaného vyklidit předmětné nemovitosti a předat je žalobci do 15 dnů od
právní moci rozsudku, a také o povinnosti žalovaného nahradit žalobci
specifikované náklady řízení. Po provedeném řízení soud prvního stupně dospěl k
závěru, že žaloba je důvodná. Dne 1. srpna 2006 uzavřel žalobce s žalovaným
kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k předmětným
nemovitostem na žalovaného. V době uzavření této kupní smlouvy byl však již
(konkrétně dne 20. dubna 2006) vydán Mgr. O. K., soudním exekutorem, exekuční
příkaz k prodeji těchto nemovitostí, který byl příslušnému katastrálnímu úřadu
doručen dne 24. dubna 2006. Podle § 47 odst. 4 ex. ř. nesměl žalobce převést,
zatížit nebo jinak nakládat s nemovitostmi postiženými exekučním příkazem. Právní úkon, kterým by tuto povinnost porušil, by byl neplatný. Uvedená kupní
smlouva je absolutně neplatná, když žalobce nesměl na základě shora uvedeného
exekučního příkazu s předmětem koupě jakkoliv disponovat. Na neplatnost kupní
smlouvy nemá žádný vliv skutečnost, zda žalobce o zákazu disponovat s
nemovitostmi věděl či nikoliv, neboť jde o absolutní neplatnost právního úkonu. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce je i nadále vlastníkem
předmětných nemovitostí, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný tyto
nemovitosti užívá bez právního důvodu a neoprávněně tak zasahuje do
vlastnického práva žalobce. Z těchto důvodů oběma žalobám vyhověl. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již
„odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že obě žaloby zamítl a rozhodl současně o nákladech řízení před
soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního
stupně, avšak věc po právní stránce posoudil jinak. Podle odvolacího soudu
ustanovení § 47 odst. 4 ex. ř. povinnému sice pod sankcí absolutní neplatnosti
učiněných právních úkonů ukládá zákaz nakládat s veškerým majetkem, ovšem
počátek tohoto generálního zákazu je vázán na okamžik doručení usnesení o
nařízení exekuce. Nelze se proto ztotožnit s právním názorem soudu prvního
stupně, že pro absolutní neplatnost kupní smlouvy není podstatné, zda povinný
věděl či nevěděl o zákazu dispozice. Naopak tato povědomost povinného je
podstatná pro posouzení platnosti právního úkonu, který učinil. V daném případě
byla kupní smlouva uzavřena dne 1. srpna 2006, přičemž žalobci bylo usnesení o
nařízení exekuce doručeno dne 21. srpna 2006 a teprve tímto dnem byl stanoven
počátek zákazu, směřujícího vůči žalobci nakládat se svým majetkem.
Z těchto
důvodů proto nebylo možno dospět k závěru o absolutní neplatnosti uvedené kupní
smlouvy. Zamítnutí žaloby o vyklizení předmětných nemovitostí odvolací soud
odůvodnil s tím, že samotným uzavřením kupní smlouvy o převodu nemovitostí sice
vlastnické právo ještě nevzniká, ale nabyvateli vzniká závazkový nárok
požadovat na zciziteli především převedení vlastnického práva k věci, které
vznikne až vkladem do katastru nemovitostí. Od uzavření kupní smlouvy až do
rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva do katastru
nemovitostí jsou však účastníci smlouvy svými smluvními projevy vázáni. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již
„dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Jeho přípustnost
odvozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci). Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem shledává
dovolatel ve vyřešení otázky absolutní neplatnosti kupní smlouvy. Dovolatel je
přesvědčen o tom, že podmínkou omezení dispozičních práv podle § 44 odst. 7 ex. ř. není předchozí doručení exekučního příkazu povinnému, když je nezbytné
odlišovat mezi základními instituty exekučního řízení, a to generálním
inhibitoriem podle § 44 odst. 7 ex. ř., které omezuje povinného v nakládání s
veškerým jeho majetkem (s výjimkou běžné obchodní činnosti, uspokojováním
základních životních potřeb a udržováním a správou majetku) a nastává na
základě usnesení soudu o nařízení exekuce, a speciálním inhibitoriem podle § 47
odst. 4 ex. ř., které omezuje povinného v dispozici vždy a pouze s konkrétně
určenými věcmi nebo právy a nastává na základě exekučního příkazu. Účinky
generálního inhibitoria jsou vázány na doručení usnesení o nařízení exekuce
povinnému. Odlišné je to však u speciálního inhibitoria. Vydání exekučního
příkazu však ještě není provedení exekuce, o kterém musí být povinný
informován, neboť exekuce se podle exekučního příkazu provádí až po právní moci
usnesení o nařízení exekuce. Podle dovolatele „Otázkou tedy je, kdy dochází k
postižení konkrétního majetku na základě exekučního příkazu. Podle Kasíkové
(viz Komentář k exekučnímu řádu, C.H. Beck, str. 152 až 154) k postižení
konkrétního majetku dochází již samotným vydáním exekučního příkazu. V
citovaném komentáři je tak např. uvedeno: »Je-li vydán exekuční příkaz k
prodeji určitých nemovitostí nebo podniku, provede katastrální úřad u
konkrétních nemovitostí zápis poznámkou dle § 9 odst. 1 písm. a) ZápPrNe jako
výraz existence speciálního inhibitoria.«“ Na podkladě uvedené argumentace
dovolatel zaujímá právní názor, že podmínkou vzniku a existence speciálního
inhibitoria není doručení exekučního příkazu, neboť pro takový závěr není v
exekučním řádu opora. Předmětné nemovitosti tak byly postiženy uvedeným zákazem
již vydáním exekučního příkazu. Byl-li by v praxi právní názor odvolacího soudu
aplikován, znamenalo by to, že zápis v katastru nemovitostí na základě
exekučního příkazu je bez právních důsledků a že povinný je oprávněn platně s
předmětnými nemovitostmi nakládat do okamžiku, než mu bude exekuční příkaz
doručen, bez ohledu na stav zápisu v katastru nemovitostí. A protože bude o
existenci exekučního příkazu z údajů z katastru povinný již vědět, bude moci
svým pasivním jednáním ovlivnit i včasné doručení exekučního příkazu, čímž si
dokáže vytvořit dostatek prostoru pro nakládání s dotčenými nemovitostmi. Takový výklad zhoršuje postavení oprávněného, což není účelem a v souladu s
principy exekučního řízení. Podle dovolatele je kupní smlouva ze dne 1. srpna
2006 absolutně neplatná, protože byla uzavřena v okamžiku, kdy byly
nemovitosti, jichž se týkala, postiženy exekučním příkazem a pro absolutní
neplatnost této smlouvy není tedy podstatné, zda povinný věděl či nevěděl o
zákazu dispozice. Vzhledem k uvedenému závěru má dovolatel za to, že žalovanému
nevznikly žádné právní účinky, aby nemovitosti užíval.
Dovolatel se proto
domnívá, že žalovaný užívá nemovitosti bez právního důvodu a neoprávněně. Navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“)
dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření se ztotožnil s právním závěrem
odvolacího soudu a dále uvedl, že „Nejsou tedy splněny podmínky o.s.ř. pro
podání dovolání proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem.“ Dovolatel i nadále používá argumentaci, kterou již použil při jednání
před soudem prvního stupně a která je i podle rozsudku odvolacího soudu
nesprávná. „Konstrukce důvodů, proč podle názoru žalobce je kupní smlouva
absolutně neplatná, když prodávajícím nebyl žalovaný ale žalobce, vede k
domněnce, že celé jednání žalobce při přípravě kupní smlouvy bylo vedeno již s
cílem, že kupní smlouva bude soudem prohlášena za neplatnou, což přinese výhody
žalobci a dopad na žalovaného. Žalovaný proto věří, že Nejvyšší soud...dovolání
žalobce odmítne nebo zamítne.“
Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že při posuzování tohoto dovolání
vycházel z ustanovení části první Čl. II, bodu 12, věty před středníkem, zákona
č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.),
podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným)
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění do
30. června 2009. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je ve smyslu § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle
§ 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. v rozsahu dovolatelem uplatněných námitek a poté
dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Dovolatel prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b) zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je přitom činnost soudu, která spočívá v podřazení
zjištěného skutkového stavu věci příslušné právní normě, jež vede soud k závěru
o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je pak nesprávné tehdy,
jestliže se soud dopustil při této činnosti omylu, tzn. kdy na správně zjištěný
skutkový stav aplikoval (použil) jinou právní normu, než kterou měl správně
použít, nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil,
anebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry. Dovolací soud však konstatuje, že odvolací soud – jak bude
rozvedeno níže – se žádného právně kvalifikačního pochybení nedopustil. Jak je již zřejmé z úvodní zreferované části průběhu řízení před
soudy obou stupňů, odvolací soud při řešení otázky, zda předmětná kupní smlouva
je či není platným právním úkonem, při výkladu § 44 odst. 7 a § 47 odst. 4 ex. ř., ve znění účinném do 31.
prosince 2007, – s ohledem na vydané usnesení o
nařízení exekuce - nijak nepochybil, dospěl-li (ve stručnosti shrnuto) k
závěru, že kupní smlouva, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k
předmětným nemovitostem ze žalobce na žalovaného, a která byla uzavřena dříve,
než usnesení o nařízení exekuce bylo doručeno žalovanému, není neplatným
právním úkonem. Tento právní názor odpovídá totiž i judikatuře Nejvyššího
soudu, který např. ve svých usneseních ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 20 Cdo
1624/2007 či ze dne 27. listopadu 2008, sp. zn. 20 Cdo 833/2007, opakovaně
vyložil, že zákaz nakládání s majetkem, jehož účelem je znemožnit povinnému
maření exekuce, se pojí (až) s okamžikem doručení usnesení o nařízení exekuce. Přitom od tohoto (opakovaně) judikovaného právního názoru Nejvyšší soud ani v
této věci nemá důvod se jakkoliv odchylovat a proto v podrobnostech na něj
zcela odkazuje. K další argumentaci dovolatele poukazující na stav zápisů v
katastru nemovitostí, či na smysl a účel exekučního řízení ve vztahu k možnému
účelovému chování povinného, nutno zdůraznit, že i v situaci, kdy převodní
smlouva byla uzavřena před doručením usnesení o nařízení exekuce povinnému
(vlastníku předmětných nemovitostí) a nelze ji z vyloženého důvodu považovat za
absolutně neplatný právní úkon, nelze dovozovat, že by byly splněny podmínky
pro nabytí vlastnického práva podle této smlouvy vkladem do katastru
nemovitostí. K tomu Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 19. dubna 2006, sp. zn. 30 Cdo 838/2006 (in www.nsoud.cz), zaujal právní názor, že byl-li
katastrálnímu úřadu podán návrh na povolení vkladu vlastnického práva do
katastru nemovitostí podle smlouvy uzavřené dříve, než bylo povinnému doručeno
usnesení o nařízení exekuce, nejde zde o to, že by uvedená smlouva byla
neplatná podle § 44 odst. 7 věty druhé ex. ř., nýbrž o to, že návrh na povolení
vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle této smlouvy byl podán
po doručení usnesení o nařízení exekuce v době, kdy účastník (povinný) již
nesměl nakládat s předmětnou nemovitostí, a nebyla tak splněna podmínka uvedená
v § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a
jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, stanovící, že
katastrální úřad v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím (mimo jiné)
zkoumá, zda účastník není omezen právními předpisy, rozhodnutím soudu nebo
rozhodnutím státního orgánu ve smluvní volnosti týkající se věci, která je
předmětem právního úkonu.
Vzhledem k tomu, co bylo shora již vyloženo, jakož i s přihlédnutím
ke skutkovému zjištění, že poté, co původní návrh na vklad do katastru
nemovitostí příslušný katastrální úřad zamítl, přičemž po skončení exekuce byl
(žalovaným) podán u téhož katastrálního úřadu (nový) návrh na vklad
vlastnického práva podle předmětné smlouvy, nelze ani dospět k závěru, že by
odvolací soud nesprávně právně posoudil řešení otázky vyklizení předmětných
nemovitostí, pokud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu, jíž se
dovolatel domáhal po žalovaném vyklizení předmětných nemovitostí, pro důvody,
které patřičně vyložil v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku,
zamítl. Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. správný. Protože vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední
povinnosti, nebyly tvrzeny a ani dovolacím soudem zjištěny, Nejvyšší soud
dovolání dovolatele podle § 243b odst. 2 části před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti,
že vzhledem k zamítnutí dovolání žalovanému vzniklo sice právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst.l a § 142 odst. 1
o.s.ř.), avšak jen nákladů účelně vynaložených. Takovým účelně vynaloženým
nákladem ovšem není odměna za zastoupení jeho advokátem v tomto dovolacím
řízení, neboť v podaném vyjádření k dovolání žalovaný pouze přisvědčil právnímu
závěru odvolacího soudu, aniž by se (byť stručně) věcně vyjádřil k dovolací
argumentaci dovolatele, a nadto kdy primárně navrhoval odmítnutí dovolání,
ačkoliv dovolání bylo přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.,
přičemž důvod k jeho odmítnutí (pro zjevnou bezdůvodnost) ve smyslu § 243b
odst. 1 o.s.ř. zde evidentně nepřicházel v úvahu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. června 2010
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu