30 Cdo 2644/2024-138
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 222 196,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 275/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2024, č. j. 23 Co 97/2024-117, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2024, č. j. 23 Co 97/2024-117, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Žalobce se vůči žalované domáhal zaplacení částky 222 196,36 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout nezákonně vedeným trestním stíháním, představující jeho náklady na obhajobu. Trestní stíhání bylo zahájeno usnesením Policie České republiky ze dne 13. 1. 2017, č. j. KRPS-240386-213/TČ-2014-010073-BA, a následně bylo vedeno u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 T 135/2018 (dále též jen „trestní řízení“). V trestním řízení bylo poté rozhodnuto o postoupení věci dle § 222 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“).
Žalobce nejprve uplatnil neúspěšně svůj požadavek dne 27. 5. 2021 u žalované dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ či „zákon č. 82/1998 Sb.”), následně pak žalobou u soudu. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že k postoupení věci jinému orgánu došlo z důvodu změny trestněprávní úpravy po zahájení trestního stíhání žalobce, a proto nelze dovodit, že by usnesení o zahájení trestního stíhání bylo zrušeno pro svou nezákonnost ve smyslu OdpŠk, tudíž není dána odpovědnost státu.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 1. 2024, č. j. 12 C 275/2021-96, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 222 196,36 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z uvedené částky jdoucím od 29. 11. 2021 do zaplacení (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v projednávané věci není splněna již první podmínka zakládající odpovědnost žalované, a to existence žalobcem tvrzeného nezákonného rozhodnutí jakožto odpovědnostního titulu.
Soud prvního stupně konstatoval, že měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení a vedení trestního stíhání je pozdější výsledek trestního řízení, když obecně se dle judikatury Nejvyššího soudu za nezákonné trestní řízení považuje i takové trestní řízení, které skončilo postoupením věci jinému orgánu s tím, že skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek. Otázka, zda byl spáchán přestupek, nemůže mít vliv na posouzení nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť přestupkové řízení není pokračováním trestního stíhání.
V projednávané věci však Krajský soud v Praze jako odvolací trestní soud dospěl k závěru, že žalobce se k okamžiku rozhodování prvostupňového soudu (a tudíž i k okamžiku zahájení trestního stíhání) trestného činu dopustil a k postoupení věci jinému orgánu dochází jen proto, že v mezidobí (dva měsíce před vyhlášením usnesení odvolacího soudu o postoupení věci pro přestupek) nabyla účinnosti novela trestního zákoníku měnící jeho § 138 odst. 1 týkající se výše škod a odvozeně i výše majetkového prospěchu, hodnoty věcí apod., kdy právě z toho důvodu skutek, jehož se žalobce dle rozhodnutí trestních soudů dopustil [přečin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti dle § 217 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“)], přestal být trestným činem.
Takového trestného činu se lze dopustit pouze vůči věci větší hodnoty a za věc větší hodnoty se po shora zmíněné novelizaci považuje věc v hodnotě 100 000 Kč a výše, kdy je přitom zřejmé, že v dané věci činila hodnota jedné navigace 57 761 Kč. K nabytí účinnosti dané novely došlo (dne 1. 10. 2020) po vyhlášení prvostupňového odsuzujícího rozsudku (ze dne 8. 7. 2020), což bylo důvodem, proč odvolací soud prvostupňový rozsudek zrušil a věc postoupil k projednání přestupkové komisi (10. 12. 2020).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným rozsudkem uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná skutková zjištění a po právní stránce správně aplikoval příslušná ustanovení OdpŠk. Správně tak dospěl ke svému právnímu závěru, že nebyl naplněn předpoklad existence nezákonného rozhodnutí, neboť v daném případě je třeba analogicky aplikovat § 12 OdpŠk, kdy je především třeba zohlednit fakt (důvod), pro který došlo ke zrušení odsuzujícího trestního rozsudku a postoupení do správního řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že důvodem ke zrušení odsuzujícího rozsudku a k postoupení věci do správního řízení bylo pouze to, že po vyhlášení odsuzujícího rozsudku došlo k novelizaci trestního zákoníku, v důsledku čehož přestal být skutek s ohledem na výši škody, resp. hodnotu věci, trestným činem. V době vydání odsuzujícího rozsudku byl správný skutkový i právní závěr soudu prvního stupně, pokud jde o kvalifikaci jednání žalobce, a jediným důvodem pro jeho zrušení tak byla novelizace trestního zákoníku. Otázkou existence příčinné souvislost mezi tvrzenou škodou a tvrzeným nezákonným zahájením trestního stíhání se odvolací soud více nezabýval.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dne 28. 7. 2024 včasně podaným dovoláním, které směřuje proti všem jeho výrokům.
5. Dle žalobce odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) zatížil své rozhodnutí vadou, neboť se nezabýval a nevypořádal s jeho argumentací. Soudy v projednávané věci nerespektovaly ustálenou judikaturu Ústavního soudu, kdy uvedená vada dosahuje intenzity porušení ústavně zaručených práv a svobod žalobce. Žalobce je přesvědčen, že je nutné dospět k závěru, že z materiálního hlediska usnesení o zahájení trestního stíhání nezákonné je, neboť v trestním řízení nebylo prokázáno naplnění předpokladů jeho trestněprávní ani správněprávní odpovědnosti (jeho vina nebyla dosud vyslovena žádným pravomocným rozhodnutím), a tedy je v souladu se zásadou presumpce neviny nutné pohlížet na něj jako na bezúhonného. Nelze tak ani akceptovat spekulativní závěr, že nebýt novelizace trestního zákoníku, došlo by k odsouzení žalobce. Požadavek soudů nižších stupňů na existenci nezákonného rozhodnutí považuje žalobce za formalistický, když na jedné straně nedává právní úprava obžalovanému procesní prostředky, jak se domoci vyslovení nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání, na druhé straně však trvá na existenci nezákonného rozhodnutí jako předpokladu odpovědnosti státu.
6. Žalobce se táže, zda se jedná o nezákonné usnesení o zahájení jeho trestního stíhání v případě, bylo-li trestní stíhání žalobce ukončeno usnesením o postoupení věci pro přestupek podle § 257 odst. 1 písm. b) trestního řádu proto, že jednání, jež bylo žalobci (obviněnému) kladeno za vinu, nebylo na místě posoudit jako trestný čin, a to pro změnu trestního zákoníku, k níž došlo během jeho trestního stíhání, ale přicházelo v úvahu jeho posouzení jako přestupek.
7. Žalovaná ve vyjádření ze dne 2. 9. 2024 uvedla, že odvolací soud se nedopustil nesprávného právního posouzení a dovoláním napadené soudní rozhodnutí je bez vad. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1, 4 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích, tedy i v těch, jimiž bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení (což ovšem Nejvyššímu soudu nikterak nebrání v tom, aby uvedený výrok v důsledku jeho akcesority zrušil, shledá-li dovolání, byť jen zčásti, přípustným, srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3127/2022).
13. Právní otázka, zda je na místě pokládat usnesení o zahájení trestního stíhání za nezákonné, bylo-li trestní stíhání žalobce ukončeno usnesením o postoupení věci pro přestupek podle § 257 odst. 1 písm. b) trestního řádu proto, že jednání, jež bylo žalobci (obviněnému) kladeno za vinu, není pro změnu trestního zákona, k níž došlo během jeho trestního stíhání, na místě posoudit jako trestný čin, ale přichází v úvahu jeho posouzení jako přestupek, zakládá přípustnost dovolání, protože dosud nebyla dovolacím soudem ve všech souvislostech (pro případ, že dochází k ukončení trestního stíhání postoupením pro přestupek proto, že během trestního stíhání přestalo být jednání, které je žalobci kladeno za vinu, trestným činem) vyřešena; jejím zodpovězením budou vypořádány i ostatní související výhrady žalobce.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
14. Dovolání je důvodné.
15. V právní otázce, zda zákon č. 82/1998 Sb. přiznává odškodnění i tomu, jehož trestní stíhání bylo zastaveno, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchal, či nikoli, dospěla judikatura Nejvyššího soudu k závěru, že při striktní aplikaci principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) by taková osoba měla mít na odškodnění nárok; takový výklad by však v některých případech vedl k „odškodnění“ skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012). Nepřiznáním odškodnění v těchto případech není princip presumpce neviny zpochybněn, jestliže trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace, a to v prvé řadě zprošťujícím rozsudkem (viz § 11 odst. 4 trestního řádu), a na tomto základě posléze i náhrady škody (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2458/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3713/2016). Právě uvedený závěr byl jako ústavně konformní aprobován i Ústavním soudem v nálezu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15, dle kterého požadavek soudů v kompenzačním řízení na vyčerpání prostředku nápravy v podobě využití možnosti obviněného v trestním řízení pokračovat a domoci se tak pravomocného zprošťujícího rozsudku a tím i kompenzace za nezákonné trestní stíhání, za předpokladu, že (pro promlčení) zastavené trestní řízení nebylo zahájeno, respektive vedeno svévolně, nelze pokládat za rozporný s ústavně garantovaným právem na náhradu škody (či nemajetkové újmy) způsobené veřejnou mocí v rozporu se zákonem (čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Posouzení oné svévole při zahájení nebo vedení trestního řízení je pak dle citovaného nálezu Ústavního soudu úkolem soudu rozhodujícího v kompenzačním řízení (srov. odstavec 25 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 619/2024).
16. V posuzované trestní věci odvolací soud (Krajský soud v Praze) usnesením ze dne 10. 12. 2020, č. j. 11 To 341/2020-1850, podle § 257 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně (Okresního soudu v Nymburce) ze dne 8. 7. 2020, č. j. 4 T 135/2018-1775, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání nedbalostního trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 217 odst. 1 trestního zákona s tím, že věc postoupil k projednání přestupku, protože po novele trestního zákona č. 333/2020 Sb. skutek, jehož se žalobce dopustil, není na místě posoudit jako trestný čin, ale mohl by být shledán přestupkem. Podle § 265a odst. 2 písm. d) trestního řádu lze usnesení odvolacího soudu o postoupení věci jinému orgánu napadnout dovoláním; důvody, pro které je možné dovolání podat, vymezuje ustanovení § 265b trestního řádu. Žalobce tedy byl osobou oprávněnou k podání dovolání proti rozhodnutí o ukončení svého trestního stíhání postoupením věci pro přestupek. Za takových okolností se odvolací soud při zvažování důvodnosti požadavku žalobce měl zabývat i tím, jestli případné dovolání z jeho strany by mu v posuzovaném případě poskytlo možnost, jak se domoci plné rehabilitace, k níž dochází především skrze následné vydání zprošťujícího rozsudku v trestním řízení, když za takovou plnou rehabilitaci nelze pokládat případný pro žalobce pozitivní výsledek přestupkového řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015).
17. Zbývá dodat, že žalobce v posuzované věci není na místě pokládat za osobu, jejíž případné odškodnění by odporovalo dobrým mravům nebo obecnému chápání spravedlnosti (srov. s odstavcem 25 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 619/2024). Došlo-li k ukončení trestního stíhání žalobce postoupením věci orgánu příslušnému k projednání přestupku, neboť skutek, který je žalobci kladen za vinu, kvůli změně trestněprávní úpravy po zahájení trestního stíhání nelze posoudit jako trestný čin, ale mohl by být shledán přestupkem, nejedná se o situaci, kdy trestní stíhání není ukončeno odsuzujícím rozsudkem, i když žalobce (obviněný) je zjevným pachatelem trestného činu. Žalobci nelze klást k tíži dodatečnou změnu trestní politiky na straně žalované.
18. Lze tedy shrnout, že usnesení o zahájení trestního stíhání, bylo-li trestní stíhání žalobce ukončeno usnesením odvolacího soudu o postoupení věci pro přestupek podle § 257 odst. 1 písm. b) trestního řádu proto, že pro změnu trestního zákona, k níž došlo během trestního stíhání, jednání, jež bylo žalobci (obviněnému) kladeno za vinu, není na místě posoudit jako trestný čin, ale přichází v úvahu jeho posouzení jako přestupek, by mohlo být pokládáno za nezákonné, jestliže dovolání, jež má žalobce (obviněný) proti usnesení o postoupení věci podle § 265b odst. 2 písm. f) trestního řádu k dispozici, by v posuzovaném případě nepředstavovalo dostupný a účinný prostředek, jak by se žalobce posléze (ve spojení s postupem orgánů činných v trestním řízení po vyhovění dovolání) mohl domoci plné rehabilitace.
19. Protože se odvolací soud prozatím nezabýval tím, zda dovolání žalobce v posuzovaném případě takový dostupný a účinný prostředek, jak se domoci plné rehabilitace žalobce, představovalo, je jeho úsudek o nedůvodnosti žaloby předčasný. Proto Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
20. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.). V dalším řízení tento chybějící úsudek uskuteční i s přihlédnutím k již existující judikatuře (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 148/2014, uveřejněné pod číslem 33/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní) a v případě, že dospěje k závěru, že dovolání účinný prostředek, který žalobce mohl využít k dosažení své plné rehabilitace nepředstavoval, bude se zabývat i tím, zda je dána příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a tvrzeným nezákonným zahájením trestního stíhání a zda žalobci tato škoda vznikla.
21. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 6. 3. 2025
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu