30 Cdo 619/2024

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce T. V., zastoupeného Mgr. Josefem Spolkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Březinova 524/31, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 586 590 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 219/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2023, č. j. 91 Co 384/2022-278, takto:

I. Dovolání se zamítá v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2023, č. j. 91 Co 384/2022-278, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o zamítnutí žaloby do částky 525 500 Kč. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

1. Žalobce se domáhal zaplacení částky 627 050 Kč představující náhradu nemajetkové újmy za omezení osobní svobody vazbou ve výši 205 500 Kč, náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání pro pokus zvlášť závažného zločinu vraždy ve výši 100 000 Kč, náhradu ušlého výdělku v důsledku vazby ve výši 220 000 Kč a náhradu nákladů na obhajobu ve výši 101 550 Kč, to vše v souvislosti s jeho trestním stíháním zahájeným dne 8. 8. 2017 pro podezření ze spáchání přečinu výtržnictví, pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví (později překvalifikovaného na pokus zvlášť závažného zločinu vraždy) a přečinu porušování domovní svobody, které skončilo částečným odsouzením a částečným zastavením. Co do částky 40 460 Kč vzal žalobce žalobu částečně zpět, neboť uvedená částka byla žalobci vyplacena na základě rozhodnutí o nároku na bezplatnou obhajobu v trestním řízení.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 5. 2022, č. j. 12 C 219/2019-245, řízení co do částky 40 460 Kč zastavil (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 586 590 Kč (výrok II), a uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení ve výši 2 400 Kč (výrok III).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že usnesením Policie ČR ze dne 8. 8. 2017, č. j. KRPA-203839-56/TČ-2017-001171-7-PKP, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro podezření ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 trestního zákoníku, kterých se měl dopustit tím, že dne 3.

6. 2017 napadl na ulici poškozené J. Š. a P. P., ačkoliv si byl vědom, že byl pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 10 T 1/2014 podmíněně odsouzen pro trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku k odnětí svobody s dohledem v délce trvání 18 měsíců se zkušební dobou do 21. 5. 2017, a tím, že se dne 7. 8. 2017 neoprávněně zdržoval v bytové jednotce přes výslovný nesouhlas její nájemkyně – poškozené babičky žalobce, a to se svým psem bojového plemene a se svou přítelkyní, a poškozenou, která byla v pokročilém seniorském věku se zřetelnými zraněními, fyzicky napadl.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 8. 2017 byl žalobce vzat do vazby z důvodů podle § 67 písm. a), b), c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Dne 25. 9. 2017 došlo k překvalifikování skutku, který byl původně kvalifikován jako pokus těžkého ublížení na zdraví, na pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 trestního zákoníku. Ve spise je založen záznam o nepřípustnosti trestního stíhání ze dne 27. 10. 2017, v němž je mimo jiné uvedeno, že dne 10.

10. 2017 podala poškozená babička žalobce prostřednictvím svého zmocněnce prohlášení o zpětvzetí souhlasu poškozené s trestním stíháním podle § 163 odst. 2 trestního řádu. Na základě tohoto úkonu bylo rozhodnuto, že se trestní stíhání žalobce vede nadále již jen pro pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 trestního zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, neboť u přečinu porušování domovní svobody podle § 178 trestního zákoníku nelze ve vztahu k poškozené v trestním stíhání pokračovat.

Přípisem ze dne 18. 10. 2017 sdělila Policie ČR obhájci žalobce, že dne 25. 9. 2017 došlo ke změně právní kvalifikace, přičemž stíhání je kvalifikováno jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy a s ohledem na tuto změnu je zpětvzetí souhlasu poškozené s trestním stíháním bezpředmětné. Dne 22. 3. 2018 byla na žalobce podána obžaloba pro spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 trestního zákoníku.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 2 T 3/2018, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 7 To 93/2018, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 2 let a 6 měsíců.

Žalobci byl na základě uvedených rozhodnutí nařízen výkon trestu s tím, že se do něj započítává vazba od 8. 8. 2017 v 7:15 hod. do 30. 7. 2018 (tento den bylo Městským soudem v Praze rozhodnuto o propuštění žalobce na svobodu). Soud prvního stupně dále vyšel ze zjištění, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 2 T 3/2018, bylo rozhodnuto, že se trestní věc žalobce pro skutek, kterého se měl dopustit tím, že dne 7. 8. 2017 napadl svou babičku, čímž měl spáchat pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 trestního zákoníku, postupuje Úřadu městské části Praha 1, neboť soud shledal, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 11. 2018, sp. zn. 7 To 94/2018, zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018 a znovu rozhodl tak, že trestní stíhání žalobce pro skutek napadení jeho babičky se z důvodu podle § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. l) trestního řádu zastavuje. Vrchní soud v Praze v odůvodnění uvedl, že v jednání žalobce spatřuje dva přečiny, a to jednak dokonaný přečin porušování domovní svobody a jednak pokus přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 trestního zákoníku.

Vrchní soud dále odkázal na to, že podle § 163 odst. 1 trestního řádu je trestní stíhání mimo jiné pro trestný čin ublížení na zdraví a porušování domovní svobody možné pouze se souhlasem poškozeného, poškozená však svůj souhlas s trestním stíháním vzala zpět. Z uvedeného důvodu bylo trestní stíhání zastaveno. Žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u žalované dne 3. 5. 2019, ta jeho žádosti nevyhověla.

5. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že žaloba není důvodná, trestní stíhání žalobce pro zvlášť závažný zločin vraždy ve stádiu pokusu (a přečin omezování osobní svobody) bylo zastaveno proto, že nebylo možné pokračovat z důvodu zpětvzetí souhlasu poškozené a je tak splněna podmínka § 12 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“, vylučující vznik nároku žalobce na náhradu újmy způsobené trestním stíháním, včetně výkonu vazby.

Pro úplnost soud prvního stupně uvedl, že žalobce byl vzat do vazby mimo jiné z toho důvodu, že se trestné činnosti spojené s fyzickým násilím dopouští opakovaně, a navíc byl žalobci na základě odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 2 T 3/2018, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2018, kterým byl žalobce odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 2 let a 6 měsíců, nařízen výkon trestu s tím, že se na něj započítává vazba od 8. 8. 2017 do 30.

7. 2018. Výkon trestu žalobce se tak zkrátil o dobu strávenou ve vazbě. I kdyby tedy byl dán odpovědnostní titul, respektive nebyla splněna podmínka vylučující vznik nároku na náhradu újmy, pak by podle soudu prvního stupně stejně nebylo možné přiznat žalobci náhradu škody (ušlý zisk) a odškodnění nemajetkové újmy za výkon vazby. Podle soudu prvního stupně není totiž zřejmé, jaká újma by mohla žalobci vzniknout vazebním stíháním za situace, kdy byla vazba započítána na výkon trestu. Soud prvního stupně dále konstatoval, že žalobce požadoval náhradu nemajetkové újmy za vazbu až do 30.

7. 2018, přestože již dne 29. 5. 2018 bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že žalobce vykoná trest odnětí svobody v délce 18 měsíců, který byl původně uložen jako trest podmíněně odložený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2014, sp. zn. 10 T 1/2014. Byť byl žalobce vazebně omezen na svobodě až do 30. 7. 2018, kdy byl propuštěn z důvodu výkonu trestu odnětí svobody, žalobci již nemohla vznikat nemajetková újma. Soud prvního stupně dále uvedl, že žalobce nedostatečně tvrdil ani neprokázal, jaká nemajetková újma mu vznikla vazebním stíháním pro trestný čin těžkého ublížení na zdraví (resp. pokus vraždy) a přečin porušování domovní svobody, když byl rovněž stíhán (a pravomocně odsouzen) za trestný čin výtržnictví; nadto byl trestně stíhán a pravomocně odsouzen rovněž v jiném trestním řízení též pro násilnou trestnou činnost.

Žalobce v dostatečném rozsahu netvrdil, respektive nepodařilo se mu prokázat (ač byl soudem prvního stupně vyzván podle § 118a o. s. ř.), že by tvrzená újma vznikla v příčinné souvislosti právě se skutky, pro něž bylo trestní stíhání pravomocně zastaveno. Žalobce tedy neprokázal, že tvrzená újma mu nevznikla vedením trestního stíhání pro jiný skutek a rovněž vedením zcela jiných trestních stíhání, kde byl odsouzen.

Podle soudu prvního stupně není dále možné odhlížet od skutečnosti, že žalobce je opakovaným pachatelem násilných trestných činů, což výrazně snižuje tvrzenou újmu. Soud prvního stupně uzavřel, že i kdyby nebyla dána výluka ze vzniku nároku na náhradu újmy, nebylo by možné přiznat odškodnění za vazbu a trestní stíhání z uvedených důvodů.

6. Odvolací soud vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně. K důkazu zopakoval usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2018, sp. zn. 7 To 94/2018, kterým bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 2 T 3/2018, a znovu bylo rozhodnuto tak, že se trestní stíhání žalobce pro skutek napadení jeho babičky zastavuje z důvodu podle § 223 odst. 1 trestního řádu a § 11 odst. 1 písm. l) trestního řádu, a zjistil, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2018 obsahuje poučení mimo jiné o tom, že obviněný může prohlásit do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá (§ 11 odst. 4 trestního řádu).

7. Co se týče právního posouzení, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že usnesení Policie ČR ze dne 8. 8. 2017, č. j. KRPA-203839-56/TČ-2017-001171-7-PKP, kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro podezření ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví (následně překvalifikováno na pokus zvlášť závažného zločinu vraždy) a přečinu porušování domovní svobody, je třeba s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu považovat za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, na případ žalobce však zároveň dopadá § 12 odst. 2 písm. a) OdpŠk, tzn. že nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (i rozhodnutím o vazbě) je vyloučen. Trestní stíhání žalobce bylo zastaveno, aniž by byl učiněn jakýkoli závěr o jeho vině či nevině, neboť poškozená vzala zpět svůj souhlas s trestním stíháním. Právě pro takový případ je dle odvolacího soudu dána výjimka z odpovědnosti státu ve smyslu § 12 odst. 2 písm. a) OdpŠk. Odvolací soud přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013, uveřejněný pod č. 77/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle kterého nepřiznáním odškodnění podle citovaného ustanovení není zpochybněn princip presumpce neviny za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace (v prvé řadě zprošťujícího rozsudku) a na tomto základě posléze i náhrady újmy. Jestliže tedy žalobce nevyužil možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, nemůže se nyní dle odvolacího soudu úspěšně domáhat náhrady újmy z nezákonného rozhodnutí, včetně rozhodnutí o vazbě. V opačném případě by mohlo dojít k odškodnění skutečného pachatele trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti. Odvolací soud tak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o věci samé jako věcně správný potvrdil.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I včasným dovoláním. V dovolání uplatnil následující dovolací důvody.

9. Dle žalobce nebylo předmětné trestní stíhání zastaveno z důvodů spočívajících v samotném zpětvzetí souhlasu poškozené s trestním stíháním. Aby vůbec mohlo z tohoto důvodu trestní stíhání dospět k zastavení, bylo nejprve třeba, aby se jako nesprávná ukázala počáteční kvalifikace skutku popsaného v obžalobě. K tomu došlo dle žalobce účelnou obhajobou žalobce. Orgány činné v trestním řízení nedokázaly skutek správně právně kvalifikovat, čímž došlo k nesprávnému úřednímu postupu.

10. Přípustnost dovolání spatřuje žalobce v dosud dovolacím soudem neřešené otázce, a sice zda stát odpovídá za újmu (majetkovou i nemajetkovou), pokud orgány činné v trestním řízení nepropustily žalobce z vazby po uplynutí celkové doby trvání vazby připadající na přípravné řízení, ačkoli následně shledaly, že skutek, pro který byl žalobce vzat do vazby, je nanejvýše přečinem, přičemž na posouzení nároku na náhradu újmy nemá vliv okolnost, že trestní řízení bylo pro tento skutek zastaveno z důvodu zpětvzetí souhlasu poškozeného s trestním stíháním žalobce. Dle žalobce existuje příčinná souvislost mezi pochybením orgánů činných v trestním řízení spočívajícím v nesprávné právní kvalifikaci a újmou vzniklou žalobci.

11. Na skutečnosti, že nejvyšší přípustná doba trvání vazby by při kvalifikaci skutku jako přečinu nemohla v přípravném řízení trvat déle než 4 měsíce, nic dle žalobce nemění ani okolnost, že nevyužil svého práva podle § 11 odst. 4 trestního řádu, neboť obviněný obecně nemůže být nucen absolvovat soudní řízení pod sankcí ztráty nároku na náhradu újmy způsobené trestním stíháním. Shodně je podle žalobce bez významu zpětvzetí souhlasu poškozené s trestním stíháním žalobce, neboť takové jednání nemá žádný dopad na právní kvalifikaci skutku. Odvolací soud se v dovoláním napadeném rozsudku dle žalobce dopustil nesprávného právního posouzení, pokud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s odkazem na ustanovení § 11 odst. 4 trestního řádu.

12. Žalobce navrhuje, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadaném dovoláním zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

13. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

15. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., s výjimkou uvedenou níže pod bodem 19 tohoto

16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

18. Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, Nejvyšší soud je proto v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

19. Ačkoli žalobce ve svém dovolání nevymezuje výslovně přípustnost dovolání a dovolací důvod pro jednotlivé jím uplatněné nároky (tedy pro náhradu nemajetkové újmy za omezení osobní svobody vazbou, náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání pro pokus zvlášť závažného zločinu vraždy, náhradu ušlého výdělku v důsledku vazby a náhradu nákladů na obhajobu), z obsahu dovolání, kdy žalobce svou újmu (a to výslovně majetkovou i nemajetkovou) odvozuje od údajně nezákonné délky vazby způsobené nesprávnou právní kvalifikací skutku, Nejvyšší soud dovodil, že žalobce dovolací důvod vztahuje k nároku na náhradu nemajetkové újmy za omezení osobní svobody vazbou, na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání pro pokus zvlášť závažného zločinu vraždy a na náhradu ušlého výdělku v důsledku vazby. Ohledně nároku na náhradu nákladů na obhajobu však žalobce nevymezil žádný dovolací důvod, v rámci kterého by uvedl právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyložil by, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.). V tomto rozsahu tak dovolání žalobce nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Z toho důvodu v daném rozsahu Nejvyšší soud dovolání rovněž odmítl.

20. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda zastavení trestního stíhání z důvodu zpětvzetí souhlasu poškozeného s trestním stíháním podle § 11 odst. 1 písm. l) trestního řádu vylučuje právo na náhradu újmy dle § 12 OdpŠk za situace, kdy v průběhu řízení došlo ke změně právní kvalifikace spáchaného skutku, neboť tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

IV. Důvodnost dovolání

21. Dovolání není důvodné.

22. Dle § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

23. Odpovědnost státu za škodu je sice objektivní s deklarovanou absencí liberačních důvodů (§ 2 OdpŠk), nelze však přehlédnout, že v určitých případech je odpovědnost státu omezena i při splnění jinak všech podmínek odpovědnosti. Tak je tomu v případě ustanovení § 12 OdpŠk, podle jehož odst. 2 písm. a) nevznikne právo na náhradu škody, pokud v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu. Zákonnou poznámku je nutno vztáhnout k § 163 a § 163a trestního řádu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1780/2017, uveřejněný pod č. 21/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dle nějž u tam vyjmenovaných trestných činů lze trestní stíhání zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného tehdy, je-li obviněný vůči poškozenému příbuzným, osvojitelem, manželem, partnerem nebo druhem anebo jinou osobou, jejíž újmu by poškozený pociťoval právem jako újmu vlastní. Trvá-li však obviněný svým prohlášením na pokračování trestního stíhání (viz § 11 odst. 4 trestního řádu) a dosáhne-li pro sebe příznivého výsledku trestního řízení mimo výluky uvedené v citovaném ustanovení, právo na náhradu škody či nemajetkové újmy vznikne.

24. Z uvedeného současně vyplývá, že je povinností soudu, a to i bez námitky žalované, zabývat se otázkou, zda jsou naplněny základní předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání i z hlediska negativních předpokladů uvedených v ustanovení § 12 OdpŠk.

25. V obdobné právní otázce, zda zákon č. 82/1998 Sb. přiznává odškodnění i tomu, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchal, či nikoli, dospěla judikatura Nejvyššího soudu k závěru, že při striktní aplikaci principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) by taková osoba měla mít na odškodnění nárok; takový výklad by však v některých případech vedl k „odškodnění“ skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012). Nepřiznáním odškodnění v těchto případech není princip presumpce neviny zpochybněn za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace, a to v prvé řadě zprošťujícím rozsudkem (viz § 11 odst. 4 trestního řádu), a na tomto základě posléze i náhrady škody (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2458/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3713/2016). Právě uvedený závěr byl jako ústavně konformní aprobován i Ústavním soudem v nálezu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15, dle kterého požadavek soudů v kompenzačním řízení na vyčerpání prostředku nápravy v podobě využití možnosti obviněného v trestním řízení pokračovat a domoci se tak pravomocného zprošťujícího rozsudku a tím i kompenzace za nezákonné trestní stíhání, za předpokladu, že (pro promlčení) zastavené trestní řízení nebylo zahájeno, respektive vedeno svévolně, nelze pokládat za rozporný s ústavně garantovaným právem na náhradu škody (či nemajetkové újmy) způsobené veřejnou mocí v rozporu se zákonem (čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Posouzení oné svévole při zahájení nebo vedení trestního řízení je pak dle citovaného nálezu Ústavního soudu úkolem soudu rozhodujícího v kompenzačním řízení.

26. Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu uvedl, že povinnost stěžovatele strpět trestní stíhání, v jehož rámci je teprve složitým a rozsáhlým skutkovým dokazováním zjištěno promlčení trestnosti stíhaného jednání, nelze dle Ústavního soudu považovat za protiústavní, a to včetně peněžních nákladů, které v této souvislosti vznikají. Je tomu tak především proto, že každé trestní stíhání je vedeno pro určité jednání fyzické či právnické osoby, a přestože je trestněprávní kvalifikace takového jednání zákonem vyžadovaným požadavkem pro oprávněnost každého stíhání, je tento požadavek především formalitou, která má dát fázi vyšetřování určitý směr a formální podobu.

27. Za podstatnou je v tomto směru třeba dle Ústavního soudu považovat skutečnost, že takováto formální kvalifikace není pro další fáze trestního řízení nijak závazná (srov. např. ustanovení § 220 odst. 3 trestního řádu), a naopak jsou všechny orgány vázány skutkovým vymezením postihovaného jednání (srov. např. ustanovení § 220 odst. 1 trestního řádu). Nepotvrzení původní právní kvalifikace daného jednání neznamená nezákonnost trestního stíhání, neboť pachatel může být zásadně odsouzen pro totéž trestné jednání, subsumované však pod jiné ustanovení trestního zákoníku. Právě ve světle uvedených závěrů je třeba interpretovat ustálený závěr Ústavního soudu, dle nějž je třeba z povinnosti jednotlivce podrobit se úkonům trestního řízení dovodit povinnost nahrazení tím způsobené újmy, „pokud se prokáže, že trestnou činnost nespáchal (...) Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možno trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet. (...) Proto je spravedlivé, za situace, kdy je možno prokazatelně dovodit, že orgán činný v trestním řízení zjevně vybočil z intencí zakládajících důvodnost trestního stíhání, aby náklady, upínající se k realizaci ústavního práva hájit se prostřednictvím obhájce (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), byly trestně stíhané osobě přiznány jakožto náhrada materiální újmy způsobené opatřením státu“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3026/07). Skutečnost, že pachatele již z nejrůznějších důvodů odsoudit nelze, nečiní rovněž, s výjimkou vědomě svévolného postupu, celé trestní stíhání nezákonným. Skutečným původcem celého trestního řízení je totiž v takovém případě stále pachatel jinak trestného jednání, jehož aspekty mohou však být v důsledku nejrůznějších okolností (plynutím času, procesní aktivitou účastníků, zničenými důkazy apod.) zastřeny až do fáze trestního řízení před soudem. V takovém případě nelze vedení trestního stíhání považovat za neoprávněný výkon státní moci, neboť orgány činné v trestním řízení mají ústavně konformní povinnost stíhat veškeré jednání, které je s určitou mírou pravděpodobnosti trestné a jehož stíhání může vést k odsouzení pachatele (srov. ustanovení § 2 odst. 3 trestního řádu).

28. Neskončilo-li trestní řízení odsouzením obviněného, je třeba posuzovat případné nároky na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod s přihlédnutím k požadavku, aby to byl demokratický právní stát, kdo má povinnost stíhat trestnou činnost, a aby to byl ten, proti kterému je stíhání zaměřeno (podezřelý, obviněný, obžalovaný), kdo je povinen jeho úkony v trestním stíhání strpět. Ustanovení § 12 OdpŠk nelze proto aplikovat formalisticky, toliko podle výsledku trestního stíhání. Je třeba vždy zkoumat, zda stěžovatelem tvrzená újma není důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, ve kterém nebyly respektovány požadavky čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (viz výše uvedený nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn.III. ÚS 1391/15).

29. Citované závěry Ústavního soudu lze přitom vztáhnout i na případ vyloučení odpovědnosti státu podle § 12 odst. 2 písm. a) OdpŠk, tedy pokud v řízení nebylo možno pokračovat z důvodu zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním poškozenou. Je tedy relevantní pro zodpovězení otázky, pro kterou je dovolání přípustné.

30. Pokud jsou v průběhu trestního řízení na základě dokazování objasněny skutkové aspekty páchané trestné činnosti, které teprve musí vést k závěru orgánů činných v trestním řízení, že je třeba věc posoudit podle pro žalobce (obviněného) příznivější kvalifikace trestného jednání, a tudíž s tím důsledkem, že jeho trestní stíhání bude nadále nepřípustné z důvodu kratší promlčecí lhůty (či pro zpětvzetí souhlasu poškozené s jeho zahájením, příp. pokračováním, jako v této věci), nejedná se o svévolný postup orgánů činných v trestním řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 6/2022).

31. Žalobce v průběhu kompenzačního řízení netvrdil, že by kvalifikace jeho jednání orgány činnými v trestním řízení, ať již jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví, nebo pokus zvlášť závažného zločinu vraždy, byla způsobena svévolným postupem orgánů činných v trestním řízení, tedy například že by orgány činné v trestním řízení trestné jednání kvalifikovaly pro takový trestný čin pouze z toho důvodu, aby bylo trestní stíhání přípustné i bez souhlasu poškozené s trestním stíháním žalobce jako vnuka poškozené. Z toho, že žalobce namítá obecně pochybení orgánů činných v trestním řízení při právní kvalifikaci trestného jednání, svévolné jednání těchto orgánů nelze dovozovat. Nepotvrzení původní právní kvalifikace daného jednání přitom neznamená bez dalšího nezákonnost trestního stíhání (viz výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15).

32. Naopak ze samotného tvrzení žalobce v průběhu kompenzačního řízení vyplývá, že změny právní kvalifikace skutku na trestný čin ublížení na zdraví bylo dosaženo v průběhu trestního řízení před soudem díky jeho účinné obhajobě [právní zástupce žalobce na jednání před soudem prvního stupně ze dne 3. 5. 2022 uvádí: „Následně proběhlo dokazování, prokazování, všechno možný, byla nějaká argumentace ze strany obžalovaného, byla tam předložená aktuální relevantní judikatura Ústavního soudu, načež městský soud dospěl k tomu, že o pokus vraždy se nejedná.“] Ostatně i na str. 4 dovolání žalobce uvádí, že počáteční kvalifikace skutku v obžalobě se ukázala jako nesprávná především „účelnou obhajobou žalobce“ (shodně již ve vyjádření žalobce ze dne 13. 5. 2022 nebo v odvolání žalobce ze dne 8. 8. 2022).

33. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně pak vyplývá, že ke změně právní kvalifikace skutku na pokus zvlášť závažného zločinu vraždy došlo vzhledem k osobám pachatele a poškozené, způsobu a intenzitě útoku.

34. Pokud tedy žalobce v kompenzačním řízení netvrdil, že by právní kvalifikace skutku byla důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, přičemž tuto skutečnost nelze dovodit ani z průběhu trestního řízení, jak byl zjištěn soudy v kompenzačním řízení, je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, kterým byla zamítnuta žaloba na náhradu újmy v rozsahu nároků za omezení osobní svobody vazbou, za nezákonné trestní stíhání pro pokus zvlášť závažného zločinu vraždy, a na náhradu ušlého výdělku v důsledku vazby, věcně správné.

35. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však vady v řízení neshledal.

36. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolateli se prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu v napadeném rozsahu, a proto Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 o. s. ř. dovolání zamítl v rozsahu, v němž jej shledal přípustným; v části, v níž je dovolání dílem nepřípustné a dílem vadné, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.

37. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť povinnost k jejich náhradě by měl mít žalobce, jehož dovolání bylo částečně odmítnuto a částečně zamítnuto, žalované však dle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 4. 2024

JUDr. Pavel Simon předseda senátu

Soud: Nejvyšší soud

Spisová značka: 30 Cdo 619/2024

Datum rozhodnutí: 29.04.2024

Typ rozhodnutí: ROZSUDEK

Heslo: Odpovědnost státu za újmu, Odškodnění nezákonné vazby, Nezákonné trestní stíhání, Zastavení řízení

Dotčené předpisy: § 12 odst. 2 písm. a) předpisu č. 82/1998 Sb., § 9 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb., § 163 odst. 1 předpisu č. 141/1961 Sb., § 11 odst. 1 písm. l) předpisu č. 141/1961 Sb., § 11 odst. 4 předpisu č. 141/1961 Sb.

Kategorie rozhodnutí: B

30 Cdo 619/2024-389

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce T. V., zastoupeného Mgr. Josefem Spolkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Březinova 524/31, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 586 590 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 219/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2023, č. j. 91 Co 384/2022-278, takto:

I. Dovolání se zamítá v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2023, č. j. 91 Co 384/2022-278, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o zamítnutí žaloby do částky 525 500 Kč. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se domáhal zaplacení částky 627 050 Kč představující náhradu nemajetkové újmy za omezení osobní svobody vazbou ve výši 205 500 Kč, náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání pro pokus zvlášť závažného zločinu vraždy ve výši 100 000 Kč, náhradu ušlého výdělku v důsledku vazby ve výši 220 000 Kč a náhradu nákladů na obhajobu ve výši 101 550 Kč, to vše v souvislosti s jeho trestním stíháním zahájeným dne 8. 8. 2017 pro podezření ze spáchání přečinu výtržnictví, pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví (později překvalifikovaného na pokus zvlášť závažného zločinu vraždy) a přečinu porušování domovní svobody, které skončilo částečným odsouzením a částečným zastavením. Co do částky 40 460 Kč vzal žalobce žalobu částečně zpět, neboť uvedená částka byla žalobci vyplacena na základě rozhodnutí o nároku na bezplatnou obhajobu v trestním řízení.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 5. 2022, č. j. 12 C 219/2019-245, řízení co do částky 40 460 Kč zastavil (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 586 590 Kč (výrok II), a uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení ve výši 2 400 Kč (výrok III).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že usnesením Policie ČR ze dne 8. 8. 2017, č. j. KRPA-203839-56/TČ-2017-001171-7-PKP, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro podezření ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 trestního zákoníku, kterých se měl dopustit tím, že dne 3.

6. 2017 napadl na ulici poškozené J. Š. a P. P., ačkoliv si byl vědom, že byl pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 10 T 1/2014 podmíněně odsouzen pro trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku k odnětí svobody s dohledem v délce trvání 18 měsíců se zkušební dobou do 21. 5. 2017, a tím, že se dne 7. 8. 2017 neoprávněně zdržoval v bytové jednotce přes výslovný nesouhlas její nájemkyně – poškozené babičky žalobce, a to se svým psem bojového plemene a se svou přítelkyní, a poškozenou, která byla v pokročilém seniorském věku se zřetelnými zraněními, fyzicky napadl.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 8. 2017 byl žalobce vzat do vazby z důvodů podle § 67 písm. a), b), c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Dne 25. 9. 2017 došlo k překvalifikování skutku, který byl původně kvalifikován jako pokus těžkého ublížení na zdraví, na pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 trestního zákoníku. Ve spise je založen záznam o nepřípustnosti trestního stíhání ze dne 27. 10. 2017, v němž je mimo jiné uvedeno, že dne 10.

10. 2017 podala poškozená babička žalobce prostřednictvím svého zmocněnce prohlášení o zpětvzetí souhlasu poškozené s trestním stíháním podle § 163 odst. 2 trestního řádu. Na základě tohoto úkonu bylo rozhodnuto, že se trestní stíhání žalobce vede nadále již jen pro pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 trestního zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, neboť u přečinu porušování domovní svobody podle § 178 trestního zákoníku nelze ve vztahu k poškozené v trestním stíhání pokračovat.

Přípisem ze dne 18. 10. 2017 sdělila Policie ČR obhájci žalobce, že dne 25. 9. 2017 došlo ke změně právní kvalifikace, přičemž stíhání je kvalifikováno jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy a s ohledem na tuto změnu je zpětvzetí souhlasu poškozené s trestním stíháním bezpředmětné. Dne 22. 3. 2018 byla na žalobce podána obžaloba pro spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 trestního zákoníku.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 2 T 3/2018, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 7 To 93/2018, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 2 let a 6 měsíců.

Žalobci byl na základě uvedených rozhodnutí nařízen výkon trestu s tím, že se do něj započítává vazba od 8. 8. 2017 v 7:15 hod. do 30. 7. 2018 (tento den bylo Městským soudem v Praze rozhodnuto o propuštění žalobce na svobodu). Soud prvního stupně dále vyšel ze zjištění, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 2 T 3/2018, bylo rozhodnuto, že se trestní věc žalobce pro skutek, kterého se měl dopustit tím, že dne 7. 8. 2017 napadl svou babičku, čímž měl spáchat pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 trestního zákoníku, postupuje Úřadu městské části Praha 1, neboť soud shledal, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 11. 2018, sp. zn. 7 To 94/2018, zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018 a znovu rozhodl tak, že trestní stíhání žalobce pro skutek napadení jeho babičky se z důvodu podle § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. l) trestního řádu zastavuje. Vrchní soud v Praze v odůvodnění uvedl, že v jednání žalobce spatřuje dva přečiny, a to jednak dokonaný přečin porušování domovní svobody a jednak pokus přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 trestního zákoníku.

Vrchní soud dále odkázal na to, že podle § 163 odst. 1 trestního řádu je trestní stíhání mimo jiné pro trestný čin ublížení na zdraví a porušování domovní svobody možné pouze se souhlasem poškozeného, poškozená však svůj souhlas s trestním stíháním vzala zpět. Z uvedeného důvodu bylo trestní stíhání zastaveno. Žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u žalované dne 3. 5. 2019, ta jeho žádosti nevyhověla.

5. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že žaloba není důvodná, trestní stíhání žalobce pro zvlášť závažný zločin vraždy ve stádiu pokusu (a přečin omezování osobní svobody) bylo zastaveno proto, že nebylo možné pokračovat z důvodu zpětvzetí souhlasu poškozené a je tak splněna podmínka § 12 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“, vylučující vznik nároku žalobce na náhradu újmy způsobené trestním stíháním, včetně výkonu vazby.

Pro úplnost soud prvního stupně uvedl, že žalobce byl vzat do vazby mimo jiné z toho důvodu, že se trestné činnosti spojené s fyzickým násilím dopouští opakovaně, a navíc byl žalobci na základě odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 2 T 3/2018, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2018, kterým byl žalobce odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 2 let a 6 měsíců, nařízen výkon trestu s tím, že se na něj započítává vazba od 8. 8. 2017 do 30.

7. 2018. Výkon trestu žalobce se tak zkrátil o dobu strávenou ve vazbě. I kdyby tedy byl dán odpovědnostní titul, respektive nebyla splněna podmínka vylučující vznik nároku na náhradu újmy, pak by podle soudu prvního stupně stejně nebylo možné přiznat žalobci náhradu škody (ušlý zisk) a odškodnění nemajetkové újmy za výkon vazby. Podle soudu prvního stupně není totiž zřejmé, jaká újma by mohla žalobci vzniknout vazebním stíháním za situace, kdy byla vazba započítána na výkon trestu. Soud prvního stupně dále konstatoval, že žalobce požadoval náhradu nemajetkové újmy za vazbu až do 30.

7. 2018, přestože již dne 29. 5. 2018 bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že žalobce vykoná trest odnětí svobody v délce 18 měsíců, který byl původně uložen jako trest podmíněně odložený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2014, sp. zn. 10 T 1/2014. Byť byl žalobce vazebně omezen na svobodě až do 30. 7. 2018, kdy byl propuštěn z důvodu výkonu trestu odnětí svobody, žalobci již nemohla vznikat nemajetková újma. Soud prvního stupně dále uvedl, že žalobce nedostatečně tvrdil ani neprokázal, jaká nemajetková újma mu vznikla vazebním stíháním pro trestný čin těžkého ublížení na zdraví (resp. pokus vraždy) a přečin porušování domovní svobody, když byl rovněž stíhán (a pravomocně odsouzen) za trestný čin výtržnictví; nadto byl trestně stíhán a pravomocně odsouzen rovněž v jiném trestním řízení též pro násilnou trestnou činnost.

Žalobce v dostatečném rozsahu netvrdil, respektive nepodařilo se mu prokázat (ač byl soudem prvního stupně vyzván podle § 118a o. s. ř.), že by tvrzená újma vznikla v příčinné souvislosti právě se skutky, pro něž bylo trestní stíhání pravomocně zastaveno. Žalobce tedy neprokázal, že tvrzená újma mu nevznikla vedením trestního stíhání pro jiný skutek a rovněž vedením zcela jiných trestních stíhání, kde byl odsouzen.

Podle soudu prvního stupně není dále možné odhlížet od skutečnosti, že žalobce je opakovaným pachatelem násilných trestných činů, což výrazně snižuje tvrzenou újmu. Soud prvního stupně uzavřel, že i kdyby nebyla dána výluka ze vzniku nároku na náhradu újmy, nebylo by možné přiznat odškodnění za vazbu a trestní stíhání z uvedených důvodů.

6. Odvolací soud vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně. K důkazu zopakoval usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2018, sp. zn. 7 To 94/2018, kterým bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 2 T 3/2018, a znovu bylo rozhodnuto tak, že se trestní stíhání žalobce pro skutek napadení jeho babičky zastavuje z důvodu podle § 223 odst. 1 trestního řádu a § 11 odst. 1 písm. l) trestního řádu, a zjistil, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2018 obsahuje poučení mimo jiné o tom, že obviněný může prohlásit do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá (§ 11 odst. 4 trestního řádu).

7. Co se týče právního posouzení, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že usnesení Policie ČR ze dne 8. 8. 2017, č. j. KRPA-203839-56/TČ-2017-001171-7-PKP, kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro podezření ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví (následně překvalifikováno na pokus zvlášť závažného zločinu vraždy) a přečinu porušování domovní svobody, je třeba s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu považovat za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, na případ žalobce však zároveň dopadá § 12 odst. 2 písm. a) OdpŠk, tzn. že nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (i rozhodnutím o vazbě) je vyloučen. Trestní stíhání žalobce bylo zastaveno, aniž by byl učiněn jakýkoli závěr o jeho vině či nevině, neboť poškozená vzala zpět svůj souhlas s trestním stíháním. Právě pro takový případ je dle odvolacího soudu dána výjimka z odpovědnosti státu ve smyslu § 12 odst. 2 písm. a) OdpŠk. Odvolací soud přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013, uveřejněný pod č. 77/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle kterého nepřiznáním odškodnění podle citovaného ustanovení není zpochybněn princip presumpce neviny za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace (v prvé řadě zprošťujícího rozsudku) a na tomto základě posléze i náhrady újmy. Jestliže tedy žalobce nevyužil možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, nemůže se nyní dle odvolacího soudu úspěšně domáhat náhrady újmy z nezákonného rozhodnutí, včetně rozhodnutí o vazbě. V opačném případě by mohlo dojít k odškodnění skutečného pachatele trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti. Odvolací soud tak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o věci samé jako věcně správný potvrdil.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I včasným dovoláním. V dovolání uplatnil následující dovolací důvody.

9. Dle žalobce nebylo předmětné trestní stíhání zastaveno z důvodů spočívajících v samotném zpětvzetí souhlasu poškozené s trestním stíháním. Aby vůbec mohlo z tohoto důvodu trestní stíhání dospět k zastavení, bylo nejprve třeba, aby se jako nesprávná ukázala počáteční kvalifikace skutku popsaného v obžalobě. K tomu došlo dle žalobce účelnou obhajobou žalobce. Orgány činné v trestním řízení nedokázaly skutek správně právně kvalifikovat, čímž došlo k nesprávnému úřednímu postupu.

10. Přípustnost dovolání spatřuje žalobce v dosud dovolacím soudem neřešené otázce, a sice zda stát odpovídá za újmu (majetkovou i nemajetkovou), pokud orgány činné v trestním řízení nepropustily žalobce z vazby po uplynutí celkové doby trvání vazby připadající na přípravné řízení, ačkoli následně shledaly, že skutek, pro který byl žalobce vzat do vazby, je nanejvýše přečinem, přičemž na posouzení nároku na náhradu újmy nemá vliv okolnost, že trestní řízení bylo pro tento skutek zastaveno z důvodu zpětvzetí souhlasu poškozeného s trestním stíháním žalobce. Dle žalobce existuje příčinná souvislost mezi pochybením orgánů činných v trestním řízení spočívajícím v nesprávné právní kvalifikaci a újmou vzniklou žalobci.

11. Na skutečnosti, že nejvyšší přípustná doba trvání vazby by při kvalifikaci skutku jako přečinu nemohla v přípravném řízení trvat déle než 4 měsíce, nic dle žalobce nemění ani okolnost, že nevyužil svého práva podle § 11 odst. 4 trestního řádu, neboť obviněný obecně nemůže být nucen absolvovat soudní řízení pod sankcí ztráty nároku na náhradu újmy způsobené trestním stíháním. Shodně je podle žalobce bez významu zpětvzetí souhlasu poškozené s trestním stíháním žalobce, neboť takové jednání nemá žádný dopad na právní kvalifikaci skutku. Odvolací soud se v dovoláním napadeném rozsudku dle žalobce dopustil nesprávného právního posouzení, pokud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s odkazem na ustanovení § 11 odst. 4 trestního řádu.

12. Žalobce navrhuje, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadaném dovoláním zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

13. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

15. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., s výjimkou uvedenou níže pod bodem 19 tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

18. Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, Nejvyšší soud je proto v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

19. Ačkoli žalobce ve svém dovolání nevymezuje výslovně přípustnost dovolání a dovolací důvod pro jednotlivé jím uplatněné nároky (tedy pro náhradu nemajetkové újmy za omezení osobní svobody vazbou, náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání pro pokus zvlášť závažného zločinu vraždy, náhradu ušlého výdělku v důsledku vazby a náhradu nákladů na obhajobu), z obsahu dovolání, kdy žalobce svou újmu (a to výslovně majetkovou i nemajetkovou) odvozuje od údajně nezákonné délky vazby způsobené nesprávnou právní kvalifikací skutku, Nejvyšší soud dovodil, že žalobce dovolací důvod vztahuje k nároku na náhradu nemajetkové újmy za omezení osobní svobody vazbou, na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání pro pokus zvlášť závažného zločinu vraždy a na náhradu ušlého výdělku v důsledku vazby. Ohledně nároku na náhradu nákladů na obhajobu však žalobce nevymezil žádný dovolací důvod, v rámci kterého by uvedl právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyložil by, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.). V tomto rozsahu tak dovolání žalobce nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Z toho důvodu v daném rozsahu Nejvyšší soud dovolání rovněž odmítl.

20. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda zastavení trestního stíhání z důvodu zpětvzetí souhlasu poškozeného s trestním stíháním podle § 11 odst. 1 písm. l) trestního řádu vylučuje právo na náhradu újmy dle § 12 OdpŠk za situace, kdy v průběhu řízení došlo ke změně právní kvalifikace spáchaného skutku, neboť tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

IV. Důvodnost dovolání

21. Dovolání není důvodné.

22. Dle § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

23. Odpovědnost státu za škodu je sice objektivní s deklarovanou absencí liberačních důvodů (§ 2 OdpŠk), nelze však přehlédnout, že v určitých případech je odpovědnost státu omezena i při splnění jinak všech podmínek odpovědnosti. Tak je tomu v případě ustanovení § 12 OdpŠk, podle jehož odst. 2 písm. a) nevznikne právo na náhradu škody, pokud v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu. Zákonnou poznámku je nutno vztáhnout k § 163 a § 163a trestního řádu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1780/2017, uveřejněný pod č. 21/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dle nějž u tam vyjmenovaných trestných činů lze trestní stíhání zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného tehdy, je-li obviněný vůči poškozenému příbuzným, osvojitelem, manželem, partnerem nebo druhem anebo jinou osobou, jejíž újmu by poškozený pociťoval právem jako újmu vlastní. Trvá-li však obviněný svým prohlášením na pokračování trestního stíhání (viz § 11 odst. 4 trestního řádu) a dosáhne-li pro sebe příznivého výsledku trestního řízení mimo výluky uvedené v citovaném ustanovení, právo na náhradu škody či nemajetkové újmy vznikne.

24. Z uvedeného současně vyplývá, že je povinností soudu, a to i bez námitky žalované, zabývat se otázkou, zda jsou naplněny základní předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání i z hlediska negativních předpokladů uvedených v ustanovení § 12 OdpŠk.

25. V obdobné právní otázce, zda zákon č. 82/1998 Sb. přiznává odškodnění i tomu, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchal, či nikoli, dospěla judikatura Nejvyššího soudu k závěru, že při striktní aplikaci principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) by taková osoba měla mít na odškodnění nárok; takový výklad by však v některých případech vedl k „odškodnění“ skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012). Nepřiznáním odškodnění v těchto případech není princip presumpce neviny zpochybněn za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace, a to v prvé řadě zprošťujícím rozsudkem (viz § 11 odst. 4 trestního řádu), a na tomto základě posléze i náhrady škody (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2458/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3713/2016). Právě uvedený závěr byl jako ústavně konformní aprobován i Ústavním soudem v nálezu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15, dle kterého požadavek soudů v kompenzačním řízení na vyčerpání prostředku nápravy v podobě využití možnosti obviněného v trestním řízení pokračovat a domoci se tak pravomocného zprošťujícího rozsudku a tím i kompenzace za nezákonné trestní stíhání, za předpokladu, že (pro promlčení) zastavené trestní řízení nebylo zahájeno, respektive vedeno svévolně, nelze pokládat za rozporný s ústavně garantovaným právem na náhradu škody (či nemajetkové újmy) způsobené veřejnou mocí v rozporu se zákonem (čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Posouzení oné svévole při zahájení nebo vedení trestního řízení je pak dle citovaného nálezu Ústavního soudu úkolem soudu rozhodujícího v kompenzačním řízení.

26. Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu uvedl, že povinnost stěžovatele strpět trestní stíhání, v jehož rámci je teprve složitým a rozsáhlým skutkovým dokazováním zjištěno promlčení trestnosti stíhaného jednání, nelze dle Ústavního soudu považovat za protiústavní, a to včetně peněžních nákladů, které v této souvislosti vznikají. Je tomu tak především proto, že každé trestní stíhání je vedeno pro určité jednání fyzické či právnické osoby, a přestože je trestněprávní kvalifikace takového jednání zákonem vyžadovaným požadavkem pro oprávněnost každého stíhání, je tento požadavek především formalitou, která má dát fázi vyšetřování určitý směr a formální podobu.

27. Za podstatnou je v tomto směru třeba dle Ústavního soudu považovat skutečnost, že takováto formální kvalifikace není pro další fáze trestního řízení nijak závazná (srov. např. ustanovení § 220 odst. 3 trestního řádu), a naopak jsou všechny orgány vázány skutkovým vymezením postihovaného jednání (srov. např. ustanovení § 220 odst. 1 trestního řádu). Nepotvrzení původní právní kvalifikace daného jednání neznamená nezákonnost trestního stíhání, neboť pachatel může být zásadně odsouzen pro totéž trestné jednání, subsumované však pod jiné ustanovení trestního zákoníku. Právě ve světle uvedených závěrů je třeba interpretovat ustálený závěr Ústavního soudu, dle nějž je třeba z povinnosti jednotlivce podrobit se úkonům trestního řízení dovodit povinnost nahrazení tím způsobené újmy, „pokud se prokáže, že trestnou činnost nespáchal (...) Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možno trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet. (...) Proto je spravedlivé, za situace, kdy je možno prokazatelně dovodit, že orgán činný v trestním řízení zjevně vybočil z intencí zakládajících důvodnost trestního stíhání, aby náklady, upínající se k realizaci ústavního práva hájit se prostřednictvím obhájce (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), byly trestně stíhané osobě přiznány jakožto náhrada materiální újmy způsobené opatřením státu“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3026/07). Skutečnost, že pachatele již z nejrůznějších důvodů odsoudit nelze, nečiní rovněž, s výjimkou vědomě svévolného postupu, celé trestní stíhání nezákonným. Skutečným původcem celého trestního řízení je totiž v takovém případě stále pachatel jinak trestného jednání, jehož aspekty mohou však být v důsledku nejrůznějších okolností (plynutím času, procesní aktivitou účastníků, zničenými důkazy apod.) zastřeny až do fáze trestního řízení před soudem. V takovém případě nelze vedení trestního stíhání považovat za neoprávněný výkon státní moci, neboť orgány činné v trestním řízení mají ústavně konformní povinnost stíhat veškeré jednání, které je s určitou mírou pravděpodobnosti trestné a jehož stíhání může vést k odsouzení pachatele (srov. ustanovení § 2 odst. 3 trestního řádu).

28. Neskončilo-li trestní řízení odsouzením obviněného, je třeba posuzovat případné nároky na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod s přihlédnutím k požadavku, aby to byl demokratický právní stát, kdo má povinnost stíhat trestnou činnost, a aby to byl ten, proti kterému je stíhání zaměřeno (podezřelý, obviněný, obžalovaný), kdo je povinen jeho úkony v trestním stíhání strpět. Ustanovení § 12 OdpŠk nelze proto aplikovat formalisticky, toliko podle výsledku trestního stíhání. Je třeba vždy zkoumat, zda stěžovatelem tvrzená újma není důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, ve kterém nebyly respektovány požadavky čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (viz výše uvedený nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn.III. ÚS 1391/15).

29. Citované závěry Ústavního soudu lze přitom vztáhnout i na případ vyloučení odpovědnosti státu podle § 12 odst. 2 písm. a) OdpŠk, tedy pokud v řízení nebylo možno pokračovat z důvodu zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním poškozenou. Je tedy relevantní pro zodpovězení otázky, pro kterou je dovolání přípustné.

30. Pokud jsou v průběhu trestního řízení na základě dokazování objasněny skutkové aspekty páchané trestné činnosti, které teprve musí vést k závěru orgánů činných v trestním řízení, že je třeba věc posoudit podle pro žalobce (obviněného) příznivější kvalifikace trestného jednání, a tudíž s tím důsledkem, že jeho trestní stíhání bude nadále nepřípustné z důvodu kratší promlčecí lhůty (či pro zpětvzetí souhlasu poškozené s jeho zahájením, příp. pokračováním, jako v této věci), nejedná se o svévolný postup orgánů činných v trestním řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 6/2022).

31. Žalobce v průběhu kompenzačního řízení netvrdil, že by kvalifikace jeho jednání orgány činnými v trestním řízení, ať již jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví, nebo pokus zvlášť závažného zločinu vraždy, byla způsobena svévolným postupem orgánů činných v trestním řízení, tedy například že by orgány činné v trestním řízení trestné jednání kvalifikovaly pro takový trestný čin pouze z toho důvodu, aby bylo trestní stíhání přípustné i bez souhlasu poškozené s trestním stíháním žalobce jako vnuka poškozené. Z toho, že žalobce namítá obecně pochybení orgánů činných v trestním řízení při právní kvalifikaci trestného jednání, svévolné jednání těchto orgánů nelze dovozovat. Nepotvrzení původní právní kvalifikace daného jednání přitom neznamená bez dalšího nezákonnost trestního stíhání (viz výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15).

32. Naopak ze samotného tvrzení žalobce v průběhu kompenzačního řízení vyplývá, že změny právní kvalifikace skutku na trestný čin ublížení na zdraví bylo dosaženo v průběhu trestního řízení před soudem díky jeho účinné obhajobě [právní zástupce žalobce na jednání před soudem prvního stupně ze dne 3. 5. 2022 uvádí: „Následně proběhlo dokazování, prokazování, všechno možný, byla nějaká argumentace ze strany obžalovaného, byla tam předložená aktuální relevantní judikatura Ústavního soudu, načež městský soud dospěl k tomu, že o pokus vraždy se nejedná.“] Ostatně i na str. 4 dovolání žalobce uvádí, že počáteční kvalifikace skutku v obžalobě se ukázala jako nesprávná především „účelnou obhajobou žalobce“ (shodně již ve vyjádření žalobce ze dne 13. 5. 2022 nebo v odvolání žalobce ze dne 8. 8. 2022).

33. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně pak vyplývá, že ke změně právní kvalifikace skutku na pokus zvlášť závažného zločinu vraždy došlo vzhledem k osobám pachatele a poškozené, způsobu a intenzitě útoku.

34. Pokud tedy žalobce v kompenzačním řízení netvrdil, že by právní kvalifikace skutku byla důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, přičemž tuto skutečnost nelze dovodit ani z průběhu trestního řízení, jak byl zjištěn soudy v kompenzačním řízení, je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, kterým byla zamítnuta žaloba na náhradu újmy v rozsahu nároků za omezení osobní svobody vazbou, za nezákonné trestní stíhání pro pokus zvlášť závažného zločinu vraždy, a na náhradu ušlého výdělku v důsledku vazby, věcně správné.

35. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však vady v řízení neshledal.

36. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolateli se prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu v napadeném rozsahu, a proto Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 o. s. ř. dovolání zamítl v rozsahu, v němž jej shledal přípustným; v části, v níž je dovolání dílem nepřípustné a dílem vadné, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.

37. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť povinnost k jejich náhradě by měl mít žalobce, jehož dovolání bylo částečně odmítnuto a částečně zamítnuto, žalované však dle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 4. 2024

JUDr. Pavel Simon předseda senátu