U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně
PRYVAL PRAHA, s. r. o., se sídlem v Praze 3, Chelčického 584, identifikační
číslo osoby 251 42 241, zastoupené Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem se
sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, proti žalovaným 1) T. K., a 2) L. K.,
zastoupeným JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská
87/95, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn.
18 C 144/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 23. července 2015, č. j. 25 Co 201/2015-228, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení k rukám Mgr. et Mgr. Marka Čechovského, advokáta se sídlem v
Praze 1, Opletalova 1417/25.
2. Soud prvního stupně (ve stručnosti shrnuto z odůvodnění jeho
písemného vyhotovení rozsudku) po provedeném dokazování dospěl k závěru, že
kupní smlouva ze dne 30. března 2012, na jejímž základě mělo dojít k převodu
vlastnického práva k předmětné bytové jednotce z vlastnictví žalobkyně do
vlastnictví žalovaných je podle § 39 obč. zák. absolutně neplatná, neboť ji za
žalobkyni podepsala osoba, která nebyla oprávněna za tuto společnost jednat a
kupní smlouvu uzavírat.
3. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 23. července 2015, č. j. 25 Co 201/2015-228, potvrdil (jako
věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil právnímu závěru soudu
prvního stupně o absolutní neplatnosti předmětné převodní smlouvy. K odvolací
námitce žalovaných - vztahující se k jejich tvrzené dobré víře – se odvolací
soud ztotožnil „s vyjádřením žalobce, že v době, kdy uzavírali žalovaní smlouvu
se žalobcem, v obchodním rejstříku nebyl jako jednatel společnosti uveden,
neboť k tomu došlo až následně, dne 5. 4. 2012. V dané věci se tedy nejedná o
střet ochrany vlastnického práva a ochrany jeho nabytí v dobré víře, neboť tuto
nelze žádným způsobem z provedeného dokazování dovodit. Odvolací soud zkoumal,
zda princip ochrany dobré víry nových vlastníků nepřevažuje nad principem
ochrany vlastnického práva původního vlastníka a vycházel z nálezu Ústavního
soudu ČR ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11. Vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně, která nebyla ani žalovanými zpochybněna. S
ohledem na časovou posloupnost průběhu odvolání jednatelky žalobce a jmenování
nového jednatele v týž den, kdy byla uzavřena předmětná smlouva, a formální
náležitosti, tedy ověřování podpisů zajišťoval právní zástupce žalovaných,
nelze dovodit dobrou víru žalovaných v nabytí svého vlastnického práva, když
ten den v obchodním rejstříku byla stále zapsána jako jednatelka V. R.. Tomuto
stavu tedy neodpovídá jejich obrana, že jednali (stejně jako ostatní orgány ČR)
v důvěře v zápis v obchodním rejstříku jako veřejné listiny.“
4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též
„dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které Nejvyšší
soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) usnesením
ze dne 13. dubna 2016, sp. zn. 30 Cdo 1381/2016 (všechna zde označená
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových
stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu
jsou veřejnosti přístupná na jeho internetových stránkách http://nalus.usoud.cz
), odmítl, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
5. Dovolací soud přistoupil k odmítnutí dovolání z důvodu, že v něm
dovolatelé nevymezili předpoklady jeho přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř.,
pro které se dovolací soud nemohl zabývat jeho přípustností a dovolání věcně
projednat. Nad rozsah odůvodnění dovolací soud ve svém usnesení vyložil:
1. „Kromě toho – jak lze vyvodit z odůvodnění písemného vyhotovení
dovoláním napadeného rozsudku – odvolací soud při posuzování uvedené otázky se
otázkou dobré víry dovolatelů zabýval, přičemž na podkladě skutkových zjištění
dospěl k negativnímu závěru. Vzhledem k tomu, že pro absenci předpokladů
přípustnosti dovolání nebylo možné se vůbec zabývat jeho přípustností a nebyl
zde procesní podklad pro případný věcný přezkum napadeného rozhodnutí, dovolací
soud se pouze omezuje na konstatování, že k ochraně v dobré víře nabytých práv
lze přistoupit vždy až u dalšího nabyvatele (C, D atd.) po nevlastníkovi (B), u
nějž přichází pouze možnost vydržení vlastnického práva (k tomu srov. nález
Ústavního soudu České republiky ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012,
který je veřejnosti přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu
http://nalus.usoud.cz).“
6. Proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu podali žalovaní ústavní
stížnost, jíž Ústavní soud České republiky (dále již „Ústavní soud“) přisvědčil
a napadené usnesení dovolacího soudu nálezem ze dne 3. května 2017, sp. zn. I.
ÚS 2135/16, zrušil.
7. Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu konstatoval, že dovolání
žalovaných splňuje zákonem stanovené náležitosti a na jeho základě se dovolací
soud měl zabývat jeho přípustností. Žalovaní na první straně dovolání totiž
konstatují, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž v další části svého dovolání se
zabývají svou dobrou vírou, přičemž na straně 2 dovolání vysvětlují, že
odvolací soud vycházel při vyvažování principu dobré víry a principu ochrany
vlastnického práva z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I.
ÚS 3061/11, který byl ale údajně překonán nálezem ze dne 17. dubna 2014, sp.
zn. I. ÚS 2219/2012, podle něhož je nutno dát přednost dobré víře. Z tohoto
důvodu se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Ústavní soud konstatoval, že takové vymezení předpokladů přípustnosti
dovolání je dostačující, byť jej zdaleka nelze považovat za „učebnicové“ (a
naopak spíše za určité minimum).
8. Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu – nad rozsah problematiky
týkající se náležitostí dovolání, respektive předpokladů jeho přípustnosti –
mimo jiné dodal, že: „nepřehlédl, že Nejvyšší soud nad rámec odmítnutí dovolání
pro vady v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že stěžovateli citovaná judikatura
Ústavního soudu není pro řešení věci relevantní, neboť dopadá na jiné situace.
Uvedení tohoto obiter dicta samozřejmě není samo o sobě protiústavní, naopak
může sloužit neúspěšným dovolatelům jako jistý podklad při zvažování dalšího
procesního postupu (např. zda skutečně má význam podávat proti procesnímu
rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížnost, pokud by to vedlo jen k
prodloužení řízení bez reálné šance na konečný úspěch ve věci). Avšak pokud se
stěžovatelé rozhodnou ústavní stížnost podat a touto ústavní stížností –
petitem i argumentačně – míří jen proti závěru Nejvyššího soudu, že dovolání
bylo vadné, nebude obvykle mít Ústavní soud jinou možnost, než se zabývat právě
touto otázkou.“
9. Nejvyšší soud je tedy vázán právním názorem obsaženým v nálezu
Ústavního soudu o tom, že podané dovolání žalovaných splňuje všechny zákonem
stanovené náležitosti, a že předpoklady přípustnosti dovolání jsou řádně
vymezeny, kdy dovolatelé namítají, že odvolací soud při řešení právní otázky
nabytí vlastnického práva k nemovitému majetku na základě dobré víry nabyvatelů
(v tomto případě dovolateli) se odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu
prezentované nálezem ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012.
10. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k dovolání žalovaných odmítla
uplatněnou dovolací argumentaci. S odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp.
zn. I. ÚS 2219/2012 zdůraznila, že v tomto případě nejde o nabytí nemovitosti
od nevlastníka, nýbrž od počátku o neplatný převod vlastnického práva k
nemovitostem, a to z důvodu, že kupní smlouva byla (za žalobkyni) podepsána –
uzavřena osobou, která k tomu nebyla oprávněna. Kromě toho žalovaní v žádném
případě nemohli být při uzavření této kupní smlouvy v dobré víře, a to již
vzhledem k tomu, že podnikají v oblasti realit a tedy museli mít dostatečné
vědomosti a zkušenosti týkající se mechanismu uzavření převodní smlouvy atd. V
další části svého podání se pak žalobkyně velmi podrobně vyjadřuje k dalším
okolnostem případu, a ačkoliv závěrem neuvádí, jak by měl dovolací soud o
podaném dovolání rozhodnout, je z obsahu jejího vyjádření zřejmé, že by o něm
mělo být rozhodnuto negativně (ať již s výsledkem vedoucím k odmítnutí či k
zamítnutí dovolání).
11. Jak již vyplývá z výše zreferovaného nálezu Ústavního soudu,
dovolání žalovaných proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu splňuje
zákonem stanovené náležitosti, tj. obsahuje i právně relevantní vymezení
předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., když obsahuje
argumentaci, že odvolací soud se při řešení právní otázky nabytí vlastnického
práva v dobré víře odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu,
prezentované nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS
2219/2012.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. a. ř.) konstatuje, že
dovolání žalovaných – jak bude dále vyloženo – není ve smyslu § 237 o. s. ř.
přípustné.
13. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29.
září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony.
14. Nejvyšší soud předně předesílá, že podle hlavy II. – ustanovení
přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 –
všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho
účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i
právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik,
jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
15. Protože podle zjištění soudů k uzavření předmětné darovací smlouvy
došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku
podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále
jen „obč. zák.“).
16. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že žalovaní nezpochybňují
závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně) o absolutní neplatnosti kupní
smlouvy ze dne 30. března 2012, nýbrž namítají, že k jejímu uzavření
přistupovali v dobré víře, a proto se považují za dobrověrné nabyvatele
předmětné bytové jednotky. Odvolacímu soudu pak vytýkají, že při rozhodování
vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11,
který však byl již překonán další rozhodovací praxí Ústavního soudu, konkrétně
nálezem ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012.
17. Ústavní soud v nálezu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11,
vyložil, že v žádném případě nehodlá absolutizovat zásadu „nemo plus iuris ad
alium transfere potest, quam ipse habet“ (nikdo nemůže na druhého převést více
práv než sám má), avšak – na druhé straně – z hlediska ochrany vlastnického
práva nepovažuje za žádoucí její prolomení; proto akcentuje nezbytnost
náležitého a přísného hodnocení dobré víry nabyvatele v každém jednotlivém
případě. V tomto nálezu tak Ústavní soud s ohledem na svou předchozí judikaturu
zaujal právní názor, že nemovitost lze nabýt i od nevlastníka, byl-li nabyvatel
s přihlédnutím ke všem okolnostem věci v dobré víře, a že soudy v takovém
případě musejí vlastnickému právu nabyvatele poskytnout ochranu.
18. Nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 22. června
2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, vyložil, že skutková podstata (originárního)
nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě
dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem
precizována v jeho nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012.
19. Podle tohoto nálezu fundamentální podmínkou pro takové originární
nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele. Soudy musejí při posuzování
dobré víry nabyvatele a poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii
dodržet následující tři kroky:
19.1 Zaprvé je nezbytné identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v
řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu
majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, a dále
vlastnického práva původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod. 19.2 Zadruhé, při existenci takové kolize práv, je zapotřebí vyvinout
úsilí o zachování maxima z obou dotčených práv, což bude vždy záležet na
okolnostech jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se
poskytne ochrana dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva
původního vlastníka nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného
nabyvatele na ochranu majetku mu bude muset ustoupit. Lze si však představit i
takové případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva
(například nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty;
řešení takového kroku bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného
případu. 19.3 Zatřetí, střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele
bude ve většině případů řešen až v posledním kroku, tj. v souladu s obecnou
ideou spravedlnosti, respektive obecným principem. V rámci třetího kroku bude
potřeba v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti, dopadající na
všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), tak i individuální okolnosti
konkrétního rozhodovaného případu. 19.3.1 Obecné skutečnosti – zde je nezbytné vážit, že na straně
dobrověrného nabyvatele stojí širší zájem na zachování a nesnížení důvěry
jednotlivců v akty veřejné moci (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení
vkladu vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch dobrověrného nabyvatele a z
toho pramenící princip presumpce správnosti aktů veřejné moci, smysl vedení
katastru nemovitostí, nedostatečnost a polovičatost právní úpravy zásady
materiální pravdy versus principy právní jistoty a ochrany nabytých práv,
konstitutivnost charakteru zápisů práv k nemovitostem, nepřípustnost, aby v
demokratickém právním státě nesl jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu
zásadní riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu, zájem na
zachování důvěry jednotlivců v akty veřejné moci);
19.3.2 Individuální souvislosti – zde bude nezbytné vzít v potaz
příkladmo délku doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí
(tj.
učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu),
okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému
zápisu do katastru nemovitostí došlo (zejména zda při tom byl spáchán trestný
čin a zda se původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního
řízení, nebo investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost
vynaložil; pokud však dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou
osobu, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný
nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici, neboť v
převážné většině takových případů bude z hlediska obecné idey spravedlnosti
prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav
předcházejícího podvodnému jednání); dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat
existenci dobré víry nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny
okolnosti nabytí předmětných nemovitostí další nabyvatelem. Přitom je nezbytné,
aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající
možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho
nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z
dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli
mohla svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení
naplnění dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na
spravedlivý proces potencionálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod). 19.4 Ústavní soud zdůraznil, že v průběhu doby došlo k odůvodněnému
prohloubení závěrů vyslovených v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a
požadujících ochranu dobré víry nabyvatele v omezenější míře, než je požadováno
nyní. Jedná se však vskutku o prohloubení předchozí judikatury a navázání na
ni, nikoliv o její negaci a založení rozporu s ní; uvedené se přitom vztahuje i
k plenárnímu nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 75/04. 19.5 Ústavní soud konečně v uvedeném nálezu vyložil, že dobrověrné
nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního
nabytí vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž
se ale v obou případech nachází oprávněná držba. Přitom opodstatněnost a
souběžnou existenci jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak
institutu vydržení lze ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k
ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit až u dalšího nabyvatele (po
nevlastníkovi), možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka (tzn. toho, kdo měl vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s
ohledem na neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo).
20. K tomu Nejvyšší soud dodává, že při řešení právní otázky nabytí
nemovitosti od nevlastníka si nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat
(určovat) kritéria či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku
odpovědět kladně, nýbrž musejí důsledně vycházet z judikatury Ústavního soudu,
především z jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012.
21. Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel
vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí (není tedy možné, aby např. u
katastrálního vlastníka C soud bez dalšího dovodil existenci jeho dobré víry
již tím, že při nabývání vlastnictví k nemovitosti vycházel ze stavu zápisů v
katastru nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti,
které Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012).
22. Ústavní soud v usnesení ze dne 30. srpna 2016, sp. zn. IV. ÚS
775/16, vyložil, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré
víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v
mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení
veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru
nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád
v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval.
Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí
ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním
vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost
při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby,
která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto
případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z
nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat. K tomu Nejvyšší
soud dodává, že o takový případ může jít tehdy, pokud „katastrální“ vlastník
odvozuje dobrověrné nabytí s ohledem na předchozí (právně dosud nezpochybněné)
převody, kdy k uzavření předmětné převodní smlouvy přistupoval za zcela
standardních podmínek, tedy za stavu, který nevykazoval žádné defekty, jež by
měly vést nabyvatele k patřičné právní obezřetnosti (např. z hlediska zkoumání
platnosti předchozích nabývacích titulů či podmínek, za nichž byl uplatněn
restituční nárok, resp. za nichž byl vydán příslušný restituční titul či
uzavřena příslušná restituční majetková dohoda atd.).
23. S ohledem na nález sp. zn. I. ÚS 2219/2012, je také překonán právní
názor Nejvyššího soudu obsažený např. v jeho rozsudku ze dne 29. května 2013,
sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, v němž dovolací soud vyložil, že jde o
nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění svého písemného
vyhotovení - v rámci právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález
Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační
úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu
bylo na zjištěný skutkový stav použito. Překonán je z toho důvodu, že v nálezu
sp. zn. I. ÚS 2219/2012 byla vymezena shora již popsaná skutková podstata
nabytí nemovitosti od nevlastníka, takže právě zmíněný nález se stává primárním
zdrojem, z nějž soudy musejí při rozhodování uvedených sporů vycházet a na
který – v případě, že znaky oné skutkové podstaty budou naplněny – budou muset
v odůvodnění svého rozsudku odkazovat.
24. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v
rozsudku ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, publikovaném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 16/2015, s ohledem na
dosavadní praxi Ústavního soudu v řešení právní otázky „nemo plus iuris“,
zaujal právní názor, že podle právního řádu platného a účinného do 31. 12 2013
(resp. do 31. 12. 2014, viz § 3064 o. z.) nemohlo (nemůže) - vyjma zákonem
stanovených způsobů - dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé
dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti
zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka.
25. Jestliže Ústavní soud v jím (do českého právního řádu) zavedeném
právním institutu nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry
nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (v době účinnosti občanského
zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění) vyložil, respektive stanovil
příslušné znaky jeho skutkové podstaty, jak bylo připomenuto shora, je
povinností soudu v řízení, v němž je řešena taková právní otázka, důsledně
verifikovat, zda skutkové okolnosti případu jsou podřaditelné pod popsané znaky
skutkové podstaty zmíněného institutu či nikoliv, aniž by břemeno tvrzení a
břemeno důkazní mělo spočívat na původním vlastníku, který se domáhá ochrany
svého vlastnického práva.
26. S přihlédnutím k odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním
napadeného rozsudku nutno konstatovat, že v daném případě je rozhodné, že se
odvolací soud – byť na podkladě právních závěrů plynoucích z nálezu sp. zn. I.
ÚS 3061/11 - k odvolací námitce žalovaných zabýval právní otázkou nabytí
vlastnického práva žalovanými na základě jimi tvrzené dobré víry (jak již shora
bylo zrekapitulováno), byť primárně nevycházel ze stěžejního nálezu Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, v němž je rozvedena skutková podstata nabytí
vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry (jako
souběžně existující právní institut nabytí vlastnictví vedle právního institutu
vydržení).
27. Z hlediska výsledku ovšem odvolací soud nijak nepochybil, dospěl-li
k závěru, že na základě tvrzené dobré víry nemohli žalovaní předmětnou bytovou
jednotku (po právu) nabýt do svého vlastnictví. Je tomu tak z toho důvodu, že
Ústavní soud v opakovaně zmiňovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, zcela jasně
vyložil (ještě jednou pro závažnost právního dosahu takového závěru citováno z
tohoto nálezu), že: „...dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení
představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené
celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází
oprávněná držba. Přitom opodstatněnost a souběžnou existenci jak institutu
nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu vydržení lze
ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré víře
nabytých práv lze přistoupit až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi),
možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka (tzn. toho, kdo měl
vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s ohledem na
neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo).“
28. V daném případě ovšem žalovaní nevystupovali jako další nabyvatelé v
pořadí druhého, třetího, čtvrtého atd. převodu, nýbrž jako údajní nabyvatelé
vlastnického práva se ocitli jako účastníci – „nabyvatelé“ prvně zrealizovaného
převodu vlastnického práva, který byl ovšem postižen absolutní neplatností ve
smyslu § 39 obč. zák.. Ve smyslu právních závěrů plynoucích z nálezu Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, však v takové situaci žalovaní nemohli nabýt
vlastnické právo k tomuto nemovitému majetku na základě skutkové podstaty
nabytí vlastnictví na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí a akt
státu (vklad vlastnického práva ve prospěch žalovaných), nýbrž pouze na základě
právního institutu vydržení ve smyslu § 134 obč. zák., pro který ovšem podmínky
zjevně splněny nebyly a žalovaní se ostatně tohoto originárního způsobu nabytí
vlastnického práva ani nedomáhali.
29. Z toho ovšem vyplývá, že odvolací soud napadeným rozhodnutím, dospěl-
li v něm k právnímu závěru, že na straně žalovaných nebyly splněny podmínky pro
nabytí vlastnického práva k předmětné bytové jednotce, nepochybil a v tomto
směru (z hlediska konečného meritorního výsledku, byť se explicitně nezabýval
předmětnými znaky nabytí vlastnictví ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn.
I. ÚS 2219/2012), dospěl k závěru, který jako jediný za daných skutkových
okolností, které v dovolacím řízení nelze nijak revidovat (srov. § 241a odst. 1
o. s. ř.), přicházel v úvahu.
30. Z toho dále vyplývá, že napadeným rozhodnutím odvolací soud při
řešení právní otázky nabytí vlastnického práva na základě dobré víry se
neodchýlil ani od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ale ani od
nálezové judikatury Ústavního soudu. A právě z těchto důvodů se dovolací soud v
rámci svého obiter dicta ve shora označeném usnesení, jímž bylo původně
dovolání žalovaných odmítnuto, snažil informovat dovolatele o relevantní
judikatuře Ústavního soudu, která za daných skutkových okolností případu dávala
zcela zřetelně najevo, zda může první „nabyvatel“ absolutně neplatné převodní
smlouvy na základě pouhé dobré víry nabýt vlastnické právo k předmětnému
nemovitému majetku, či nikoliv.
31. Z vyložených důvodů tedy Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání
žalovaných proti uvedenému rozsudku dovolacího soudu pro jeho nepřípustnost
odmítnout (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
32. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávněné podat návrh soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. února 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu