30 Cdo 2713/2022-68
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně
Artia s. r. o., identifikační číslo osoby 06011721, se sídlem v Praze 1,
Opletalova 1417/25, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, se sídlem v
Praze 2, Vinohradská 1215/32, proti žalované České republice – Ministerstvu
financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 100 608 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 318/2021,
o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2022,
č. j. 20 Co 200/2022-43, takto:
Dovolání se zamítá.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 100 608 Kč s příslušenstvím
jako náhrady škody způsobené v příčinné souvislosti s mimořádnými opatřeními
Ministerstva zdravotnictví ze dne 10. 4. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-2/MIN/KAN,
ze dne 23. 4. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-6/MIN/KAN, a ze dne 29. 4. 2021, č.
j. MZDR 14601/2021-7/MIN/KAN, v jejichž důsledku jí bylo znemožněno v době od
12. 4. 2021 do 9. 5. 2021 podnikat ve svých třech provozovnách, přesto však
byla povinna nést náklady spojené s jejich užíváním (nájemné, fixní služby,
připojení k internetu). Uvedená mimořádná opatření byla následně zrušena
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2021, č. j. 6 Ao 11/2021-48,
ze dne 22. 6. 2021, č. j. 8 Ao 6/2021-91, a ze dne 29. 6. 2021, č. j. 8 Ao
7/2021-44.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením
ze dne 7. 2. 2022, č. j. 14 C 318/2021-23, vyslovil svou místní nepříslušnost
(výrok I) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu
pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému (výrok II).
3. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně podle § 6 odst. 1, 2
písm. b) a § 14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a
uzavřel, že není místně příslušný.
4. Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyní označená mimořádná opatření
byla soudem prohlášena za rozporná se zákonem (tedy nezákonná) buď v celém
rozsahu, nebo v rozsahu jednotlivých ustanovení, což vede k závěru, že
žalobkyně uplatňuje nárok na náhradu majetkové újmy způsobené nesprávným
postupem podle zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii
onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon
č. 94/2021 Sb.“), avšak správně měla postupovat podle zákona č. 82/1998 Sb.,
který je v tomto případě vůči zákonu č. 94/2021 Sb. zákonem speciálním. V
řešené věci je tedy orgánem příslušným jednat za stát ve smyslu výše citovaných
ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. Ministerstvo zdravotnictví, u nějž měl být
taktéž uplatněn nárok na náhradu škody, nikoli Ministerstvo financí.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně
změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se místní nepříslušnost Obvodního
soudu pro Prahu 1 nevyslovuje.
6. Podle odvolacího soudu dovozuje žalobkyně svůj nárok s odkazem na § 9
zákona č. 94/2021 Sb. z obecně závazných opatření správního úřadu. Základem
žaloby tak nejsou, jak žalobkyně přiléhavě namítla, rozhodnutí o individuálních
právech a povinnostech, vydaná v rámci soudního nebo správního řízení, jehož by
mohla být žalobkyně účastnicí ve smyslu § 5 a § 7 OdpŠk. Podstata nároku
žalobkyně podle § 9 zákona č. 94/2021 Sb. spočívá v tvrzeném vzniku škody z
opatření obecné povahy, aniž by bylo rozhodné, že byla následně zrušena či
prohlášena za nezákonná. Zákon č. 82/1998 Sb. proto na nárok žalobkyně nedopadá
a organizační složkou, příslušnou ve věci za stát jednat, je podle § 9 odst. 3
zákona č. 94/2021 Sb. Ministerstvo financí, které má své sídlo v obvodu Prahy 1.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná (dále jen „dovolatelka“)
dovoláním.
8. Dovolatelka považuje dovolání za přípustné pro řešení otázky
vzájemného vztahu zákona č. 94/2021 Sb. a zákona č. 82/1998 Sb., která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
9. Podle dovolatelky se odvolací soud nevypořádal s jí předestřenou
judikaturou v obdobných (nikoli však výslovně k zákonu č. 94/2021 Sb. se
vztahujících) věcech a bez ohledu na její argumentaci vyšel při posouzení
vztahu zákona č. 94/2021 Sb. a zákona č. 82/1998 Sb. pouze z neexistence
rozhodnutí o individuálních právech a povinnostech a neexistence řízení, jehož
by žalobkyně mohla být účastnicí, a zkonstatoval, že podstata nároku žalobkyně
podle § 9 zákona č. 94/2021 Sb. spočívá v tvrzeném vzniku škody z opatření
obecné povahy, aniž by bylo rozhodné, že byla následně zrušena či prohlášena za
nezákonná. To vedlo odvolací soud k závěru, že zákon č. 82/1998 Sb. na nárok
žalobkyně nedopadá.
10. Uvedený závěr však nemá dle dovolatelky žádnou právní oporu, neboť
ani jiné obecné právní úpravy, k nimž dovolatelka řadí též zákon č. 94/2021
Sb., neobsahují ustanovení výslovně vylučující jejich aplikaci v případech, kdy
je dána přednost speciálnímu zákonu, zde např. vymezení, že by se zákon č.
94/2021 Sb. neměl vztahovat na náhradu škody tam, kde je škoda právně opřena o
nezákonná rozhodnutí či nesprávný úřední postup. Z absence takové výslovné
úpravy, z níž odvolací soud zřejmě dovozuje, že není rozhodné, zda mimořádné
opatření bylo zrušeno pro nezákonnost nebo byla jeho nezákonnost konstatována
soudem, pak nelze dovodit výlučnou aplikovatelnost obecné právní normy a
současně vyloučit aplikovatelnost speciální právní úpravy, kterou zákon č.
82/1998 Sb. zcela jednoznačně je. Argumentace absencí individuálních rozhodnutí
či řízení vedoucího k takovému rozhodnutí je také zcela lichá a nereflektuje
rozsah právní úpravy zákona č. 82/1998 Sb., která je širší než odpovědnost za
nezákonné rozhodnutí. V tomto směru považuje dovolatelka závěry odvolacího
soudu za nepřezkoumatelné a neodpovídající řádnému zdůvodnění vzájemného vztahu
mezi zákonem č. 82/1998 Sb. a zákonem č. 94/2021 Sb. a jejich aplikovatelnosti
na daný případ. Odvolací soud se nijak nevypořádal s tím, zda vydávání
mimořádných opatření je výkonem veřejné moci a jaký je vzájemný vztah zákona č.
82/1998 Sb. a zákona č. 94/2021 Sb., přičemž skutečnost, že předmětná mimořádná
opatření byla pro nezákonnost zrušena, byla v řízení prokázána a je
jednoznačná. Dovolatelka má za to, že samotná nezákonnost mimořádného opatření
je důvodem pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. jako zákona speciálního.
11. Podle dovolatelky je při posuzování vztahu zákona č. 94/2021 Sb. k
zákonu č. 82/1998 Sb. třeba vycházet z právního názoru, že pokud je činnost
orgánů státu v souladu se zákonem, posuzují se případné nároky na náhradu škody
dle zákona č. 94/2021 Sb., pokud je namítán nesprávný úřední postup nebo
nezákonnost mimořádných opatření, pak je nárok na náhradu škody posuzován ve
smyslu zákona č. 82/1998 Sb., který je zákonem speciálním a dopadá na případy,
kdy stát jedná nesprávně či nezákonně. Dovolatelka považuje za stěžejní
stanovení vzájemného vztahu zákona č. 82/1998 Sb. a zákona č. 94/2021 Sb.,
nikoliv potencionální úspěšnost žalobkyně podle jednoho či druhého právního
předpisu. Tato otázka již byla řešena v případě vztahu restitučních předpisů a
tzv. Benešových dekretů mimo jiné i v případech, kdy žadateli o náhradu dle
tzv. Benešových dekretů (soudy považovaných za obecné předpisy) nesvědčily
právní tituly či postavení oprávněné osoby pro náhradu dle restitučních
předpisů (soudy považovaných za předpisy speciální vůči tzv. Benešovým
dekretům). V této souvislosti dovolatelka poukázala na rozsudek ze dne 8. 12.
2005, sp. zn. 25 Cdo 1994/2004, v němž Nejvyšší soud uvedl, že pro vztahy
osobně a věcně vymezené zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,
ve znění pozdějších předpisů, platí jeho zvláštní režim a v těchto případech se
nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků, než těch, které
tento speciální zákon upravuje, a to bez ohledu na to, zda, popř. s jakým
výsledkem byl restituční nárok oprávněnou osobou uplatněn. Uvedený názor
opakovaně potvrdil i Ústavní soud. Domněnka žalobkyně, že v případě žaloby
podle zákona č. 82/1998 Sb. nemá aktivní legitimaci či jí nesvědčí právní titul
pro přiznání náhrady, tedy není pro posouzení případu právně relevantní.
12. Dovolatelka považuje zákon č. 82/1998 Sb. za zákon speciální vůči
zákonu č. 94/2021 Sb. pro případy, kdy došlo k nesprávnému či nezákonnému
jednání státu při výkonu veřejné moci, což je v tomto případě již jednoznačně a
pravomocně konstatováno soudy, neboť předmětná mimořádná opatření byla zrušena
pro jejich nezákonnost. Dovolatelka odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3034/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005, z nichž vyplývá, že ustanovení Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“) nezakládají přímý nárok na
náhradu škody. Ustanovení čl. 36 Listiny nestanoví přímé hmotněprávní nároky
poškozeného proti odpovědnému subjektu a v tomto směru odst. 4 výslovně
odkazuje na zákonnou úpravu, která ve zvláštním zákoně, jímž je v daném případě
zákon č. 82/1998 Sb., stanoví předpoklady, za nichž má každý právo na náhradu
škody. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, nelze nad rámec tohoto zvláštního
zákona odškodnění přiznat. Ostatně i v usnesení ze dne 24. 8. 2005, sp. zn.
III. ÚS 152/05, Ústavní soud vyslovil, že kromě nároků upravených ve zvláštním
zákoně (tehdy zákon č. 58/1969 Sb.) soud nemůže nějaké další nároky
konstituovat. Z uvedené judikatury dle dovolatelky vyplývá, že nárok žalobkyně
spojený s nezákonnými mimořádnými opatřeními nelze účelově podřadit pod režim
zákona č. 94/2021 Sb., a je třeba postupovat podle speciálního zákona č.
82/1998 Sb., zvláště pokud se žalobkyně na nezákonnost mimořádných opatření
výslovně odvolává.
13. Pro úplnost dovolatelka uvedla, že v případě pochybení rozhodujícího
orgánu spočívajícího v aplikaci nesprávného právního předpisu, nastalé
konsekvence ovlivní práva a povinnosti účastníků řízení, jakož i řízení
samotné, což může představovat vadu řízení, v jejímž důsledku bude rozhodnutí
nezákonné. Dovolatelka dále upozornila, že jednání soudu s nesprávnou
organizační složkou se považuje za vadu řízení, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 67/2004, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.
9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005. Pokud by v řízení vystupovalo Ministerstvo
financí, jakožto organizační složka, která není příslušná k jednání za stát v
dané věci, pak by došlo k porušování práva státu na spravedlivý proces.
Dovolatelka konečně namítá, že ani podle zákona č. 94/2021 Sb. by nebyl
vznesený nárok po právu, jak uvedla ve svém vyjádření ze dne 13. 1. 2022.
14. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení
odvolacího soudu zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a přiznal jí náhradu
nákladů dovolacího řízení.
15. Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry
odvolacího soudu, že zákon č. 82/1998 Sb. upravuje náhradu škody pouze v
případě, že škoda je způsobena rozhodnutím vydaným v občanském soudním řízení,
ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení
trestním nebo nesprávným úředním postupem. Žalobkyně však náhradu škody
uplatňuje z důvodu vydání mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví dle
zákona č. 94/2021 Sb., které nelze považovat za rozhodnutí, neboť neurčuje
práva a povinnosti v individuálních případech, ani za nesprávný úřední postup.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2021, č. j. 6 Ao 11/2021-48,
označuje opatření Ministerstva zdravotnictví jako opatření obecné povahy,
přičemž toto opatření bylo vydáno v souvislosti s pandemií COVID-19 dle § 2
odst. 2 písm. b) až e) a písm. i) zákona č. 94/2021 Sb. Jestliže je škoda
způsobena v příčinné souvislosti s mimořádným opatřením, a to v tomto případě
mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví, uplatňuje se tato škoda dle §
9 odst. 3 zákona č. 94/2021 Sb. u Ministerstva financí. Pro povahu uplatněného
nároku je tak zcela nepodstatné, že opatření bylo následně zrušeno jako
nezákonné. Zákon č. 82/1998 Sb. na tento případ vůbec nedopadá a již z tohoto
důvodu jej nelze považovat za lex specialis k zákonu č. 94/2021 Sb.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2.
2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
17. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky
vzájemného vztahu zákona č. 94/2021 Sb. a zákona č. 82/1998 Sb., která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
21. Dovolání není důvodné.
22. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto
zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.
23. Podle § 5 písm. a) OdpŠk Stát odpovídá za podmínek stanovených tímto
zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském
soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo
v řízení trestním.
24. Podle § 7 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož
jim vznikla škoda (odstavec 1). Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo
jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení
jednáno být mělo (odstavec 2).
25. Podle § 8 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud
pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán
(odstavec 1). Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu
škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený
využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon
poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný
opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu
řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je
spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na
zastavení exekuce (odstavec 3).
26. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 94/2021 Sb. tento zákon upravuje
opatření pro zvládání epidemie onemocnění COVID-19 způsobené novým koronavirem
označovaným jako SARS CoV-2 (dále jen „epidemie COVID-19“) a jejích dopadů na
území České republiky.
27. Podle § 9 zákona č. 94/2021 Sb. je stát povinen nahradit škodu
způsobenou právnickým a fyzickým osobám (dále jen „poškozený“) během stavu
pandemické pohotovosti v příčinné souvislosti s a) mimořádnými opatřeními podle
§ 2 odst. 2, nebo b) mimořádnými opatřeními podle zákona o ochraně veřejného
zdraví, jejichž účelem je zvládání epidemie COVID-19 (odstavec 1). Podle
odstavce 1 se hradí skutečná škoda. Za škodu se nepovažují náklady vzniklé v
souvislosti s pořízením nebo používáním ochranných, mycích, čisticích nebo
dezinfekčních prostředků. Škodu stát nehradí, prokáže-li, že si ji poškozený
způsobil sám (odstavec 2). Nárok na náhradu škody podle odstavce 1 může
poškozený uplatnit u Ministerstva financí, a to ve lhůtě do 12 měsíců od
okamžiku, kdy se o škodě dozvěděl, nejdéle do 3 let od vzniku škody, jinak
právo na náhradu škody zaniká. V žádosti se uvede totožnost poškozeného, důvody
vzniku nároku a jeho výše a důkazy, které prokazují vznik nároku, příčinnou
souvislost, výši nároku, včetně skutečností podle odstavce 4, a počátek plynutí
doby, ve které právo zaniká (odstavec 3). Škoda se hradí v rozsahu, v němž
poškozený prokáže, že jejímu vzniku nebylo možné předejít nebo zabránit. Výše
náhrady škody se dále snižuje o výši dotací a jiných podpor, poskytnutých ke
zmírnění dopadů epidemie COVID-19, nebo dopadů mimořádných opatření uvedených v
odstavci 1 (odstavec 4). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona
je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Domáhat se
náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do 6 měsíců ode dne
uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen (odstavec 5). Je-li pro posouzení
nároku na náhradu škody nezbytné zohlednit okolnosti, k nimž má v rámci své
činnosti přístup jiný orgán veřejné moci, poskytne tento orgán veřejné moci
Ministerstvu financí, popřípadě soudu nezbytnou součinnost (odstavec 6).
28. Ze srovnání právní úpravy odpovědnosti státu za škodu způsobenou
výkonem veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb. a právní úpravy odpovědnosti
státu za škodu podle zákona č. 94/2021 Sb. vyplývá, že oba předpisy se částečně
vztahují na stejný okruh právních vztahů. Zatímco ale zákon č. 82/1998 Sb. se
vztahuje na veškerou újmu (tj. náhradu skutečné škody, ušlého zisku i
nemajetkové újmy) způsobenou veškerými rozhodnutími, včetně opatření obecné
povahy, zákon č. 94/2021 Sb. se vztahuje pouze na mimořádná opatření (opatření
obecné povahy) uvedená v § 9 odst. 1 zákona a toliko na jimi způsobenou
skutečnou škodu, a to ještě ne veškerou a ne nutně v plném rozsahu (srov. § 9
odst. 2 větu druhou a odst. 4 zákona). Okruh právních vztahů upravený zákonem
č. 94/2021 Sb. je tedy užší. Naproti tomu ovšem zákon č. 94/2021 Sb. stanoví
výrazně mírnější předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou
opatřením obecné povahy, jestliže oproti zákonu č. 82/1998 Sb. nevyžaduje jeho
zrušení pro nezákonnost, účastenství poškozeného, ani využití opravných
prostředků (srov. § 7 a § 8 OdpŠk). Z tohoto srovnání zároveň vyplývá, že
nepřichází do úvahy, aby na stejné plnění měl poškozený nárok současně podle
obou právních předpisů. Není-li mimořádné opatření pro nezákonnost zrušeno,
nelze o vzniku nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. vůbec
uvažovat. Bude-li splněna tato základní podmínka a současně budou splněny i
zbývající předpoklady vzniku odpovědnostního vztahu (účastenství, využití
opravného prostředku), může poškozený podle zákona č. 82/1998 Sb. požadovat
náhradu těch újem, na které se zákon č. 94/2021 Sb. nevztahuje. Z toho ale
současně vyplývá, že pokud dojde k zániku nároku poškozeného na náhradu škody
podle zákona č. 94/2021 Sb., např. z toho důvodu, že poškozený svůj důvodný
nárok řádně neuplatnil v prekluzivní lhůtě u Ministerstva financí, nemůže se
stejného nároku domáhat podle zákona č. 82/1998 Sb., byť by jinak podmínky pro
jeho uplatnění podle tohoto zákona splňoval.
29. Z uvedeného srovnání je tak zřejmé, že institut odpovědnosti za
škodu vzniklou v příčinné souvislosti s mimořádným opatřením uvedeným v § 9
odst. 1 zákona č. 94/2021 Sb. je speciální normou obsahující zvláštní skutkovou
podstatu odpovědnosti státu za škodu, která se řídí právě tímto zákonem,
nikoliv zákonem č. 82/1998 Sb. či obecným předpisem. Protože na rozdíl od
zákona č. 82/1998 Sb. nevyžaduje, aby škoda byla vyvolána nezákonným
rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, je pro vznik nároku na náhradu
skutečné škody podle zákona č. 94/2021 Sb. otázka případné nezákonnosti
mimořádných opatření bez právního významu. Stát se může odpovědnosti zprostit
pouze tehdy, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že poškozený si škodu
způsobil sám.
30. Žalobkyně je adresátem právní úpravy odpovědnosti za škodu podle § 9
zákona č. 94/2021 Sb., byla-li adresátem mimořádného opatření uvedeného v § 9
odst. 1 zákona, což tvrdí a v řízení bude na ní, aby to prokázala. Okolnost, že
zákon č. 82/1998 Sb. stanoví širší odpovědnost státu za způsobené následky,
tedy i ve vztahu k ušlému zisku či nemajetkové újmě, je v daném případě
nerozhodná, neboť požaduje-li žalobkyně náhradu škody spočívající v nákladech
spojených s užíváním svých provozoven (nájemné, fixní služby, připojení k
internetu), domáhá se náhrady skutečné škody.
31. Pokud dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.
12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1994/2004, z nějž má vyplývat specialita zákona č.
82/1998 Sb., pak právě z něj je naopak zřejmé, že v případech, na které dopadá
restituční zákon, se nelze domáhat vydání věci obecnou reivindikační žalobou či
žalobou na náhradu škody, ale pouze za podmínek a způsoby, které tento zvláštní
předpis stanoví, a rovněž nelze nárok na peněžitou náhradu za věci, jež přešly
na stát některým ze způsobů v této normě uvedených, posuzovat podle obecné
právní úpravy občanského zákoníku, ani podle zákona č. 58/1969 Sb., neboť i ve
vztahu k tomuto předpisu je restituční zákon zákonem speciálním. Pro vztahy
osobně a věcně restitučním zákonem vymezené platí jeho zvláštní režim a v
těchto případech se nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších
nároků, než těch, které tento speciální zákon upravuje, a to bez ohledu na to,
zda, popř. s jakým výsledkem byl restituční nárok oprávněnou osobou uplatněn.
32. Aplikaci zákona č. 94/2021 Sb. nelze vyloučit ani poukazem na čl. 36
Listiny, jak se dovolatelka mylně domnívá, neboť odpovědnost státu za škodu
způsobenou nezákonným výkonem veřejné moci představuje ústavně zakotvený
institut a je s ní spojeno ústavně zaručené veřejné subjektivní právo podle čl.
36 odst. 3 Listiny, zatímco odpovědnost za škodu způsobenou v příčinné
souvislosti s mimořádným opatřením vydaným na základě zákona č. 94/2021 Sb.
nemá žádné výslovné zakotvení, a tedy se její ústavněprávní rozměr omezuje
toliko obecně na garance, které poskytuje stát jednotlivcům pod svou mocí,
vyplývající zejména z čl. 1 Listiny.
33. Odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným výkonem veřejné
moci je sice přirozeným, ale nežádoucím důsledkem lidské omylnosti, neboť jde o
odpovědnost za protiprávní jednání a nechtěný výsledek selhání jednotlivce
vykonávajícího veřejnou moc, jemuž stát usiluje předcházet a je povinen
kompenzovat jeho negativní dopady ve sféře konkrétních jednotlivců. Tuto
odlišnost reflektuje právě i odlišnost ústavněprávní odpovědnosti státu.
Zatímco v případě nezákonného výkonu veřejné moci je stát dle čl. 36 odst. 3
Listiny povinen škodu nahradit a této odpovědnosti se nemůže zprostit ani s
poukazem na mimořádné okolnosti, veřejné subjektivní právo na náhradu škody či
jiné újmy vzniklé v souvislosti s postupem secundum et intra constitutionem ac
legem při ochraně života, zdraví či jiných ústavně chráněných hodnot při
mimořádných událostech či déletrvajících krizových stavech ústavní pořádek
výslovně nezaručuje. Je tak zásadně věcí zákonodárce, jakým způsobem a
především jak velkoryse takové právo na kompenzaci upraví (viz nález Ústavního
soudu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 20/21).
34. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že na nárok žalobkyně nedopadá
zákon č. 82/1998 Sb., přičemž z ustanovení § 9 odst. 3 zákona č. 94/2021 Sb.
současně vyplývá, že organizační složkou příslušnou za stát ve věci jednat je
Ministerstvo financí, je jeho právní posouzení věci správné.
35. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
36. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu nevypořádání se s její
odvolací argumentací a předestřenou judikaturou, je třeba poukázat na usnesení
ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4714/2017, v němž Nejvyšší soud uvedl, že
soud má povinnost své rozhodnutí přesvědčivě a řádně zdůvodnit, tento závazek
však nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument
žalobce (k tomu např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci V. de
H. proti Nizozemí ze dne 19. 4. 1994). Soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře
uvádět důvody, na nichž jsou založena, rozsah této povinnosti se může měnit
podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého
případu. Závěr odvolacího soudu nepovažuje dovolací soud za nepřezkoumatelný,
neboť, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2543/2011, měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není
přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom,
aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I
když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho
odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky,
podle obsahu odvolání, nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí,
že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho
odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky
odůvodnění nebyly, podle obsahu dovolání, na újmu uplatnění práv dovolatele. V
poměrech projednávané věci je zřejmé, že odůvodnění napadeného usnesení
odvolacího soudu, jež bylo založeno na tom, že zákon č. 82/1998 Sb. na nárok
žalobkyně nedopadá a organizační složkou příslušnou ve věci za stát jednat je
podle § 9 odst. 3 zákona č. 94/2021 Sb. Ministerstvo financí, dovolatelce nijak
neznemožnilo uvést v dovolání dovolací důvody a předestřít svou argumentaci.
37. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci správné, a dovolání
žalované není důvodné, postupoval dovolací soud podle § 243d odst. 1 písm. a)
o. s. ř. a dovolání zamítl.
38. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o
věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím
řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího
(§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 11. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu