30 Cdo 2714/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobců a) F. K., zastoupeného advokátem, b) M. T., c) M. B., d) P.
P., e) K. B., f) K. B., a g) P. B., proti žalované S. G. a.s., o odměnu za
využití zlepšovacího návrhu a vynálezu, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod
sp. zn. 5C 591/86, o dovolání prvního žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 7. října 2005, č.j. 25 Co 390/2005-977, t a k t o :
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 9.
března 2005, č.j. 5 C 591/86-919, a proti výroku I. Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 7. října 2005, č.j. 25 Co 390/2005-977, se zastavuje.
II. Dovolání prvního žalobce proti výrokům rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 7. října 2005, č.j. 25 Co 390/2005-977, označeným jako
II.
až IV. a VI. se odmítá; ve zbývající části se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
První žalobce F. K. a právní předchůdci druhého až sedmého žalobce J. T., J.
P.n a O. B. podali jako spoluautoři přihlášku zlepšovacího návrhu s názvem
„Návrh nového zařízení a technologického postupu na výrobu ostří nožů žací
lišty“ u právního předchůdce žalované. Přihláška byla zaregistrována pod č.
290b/82. Současně přihlásili k ochraně vynález s názvem „Rychloupínací zařízení
pro obrábění nožů žací lišty“, který byl na Úřadu pro vynálezy a objevy v P.
zapsán do seznamu přihlášek vynálezů pod č. 6334-82 a na vynález bylo uděleno
autorské osvědčení č. AO 231845 s právem přednosti od 31.8.1982. Doba počátku
využívání zlepšovacího návrhu a vynálezu byla vymezena od 1. dubna 1984, kdy
byl zlepšovací návrh využíván u žalované v provozovně ve věznici V. při výrobě
rýhovacích nožů kos, které se do této doby u žalované nevyráběly. První rok
užívání zlepšovacího návrhu ZN č. 290b/82 a vynálezu AO 231845 skončil
31.3.1985. Při výpočtu odměny nebylo možno vycházet z předchozího stavu před
zavedením zlepšovacího návrhu. Jeho spoluautoři také nebyli nikdy u žalované
zaměstnáni. Za využití zlepšovacího návrhu zaplatil právní předchůdce žalované
dne 5.6.1986 každému ze spoluautorů 5.326,- Kč, tj. celkem 21.304,- Kč. Žalobci
s výší odměny nesouhlasili, obrátili se proto na soud a žádali pro každého
zlepšovatele zaplacení odměny za tříleté využívání zlepšovacího návrhu (po
připuštění změny návrhu soudem) v konečné výši 54.667,- Kč s příslušenstvím a
odměny za pětileté využívání vynálezu ve výši 127.390,- Kč s příslušenstvím.
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 16. prosince 1994, č.j. 5C 591/86-425,
pravomocně přiznal každému ze spoluautorů odměnu ve výši 6.065,- Kč, tj. celkem
24.260,- Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobu zamítl. V části, ve které byla
žaloba zamítnuta byla věc zrušena usnesením odvolacího soudu ze dne 16. října
1995, č.j.
17 Co 506/95-441. O žalobě rozhodl soud prvního stupně opětovně rozsudkem ze
dne 13. února 1996, č.j. 5C 591/86-483, a znovu ji zamítl. Usnesením Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 27. června 1997, č.j. 19 Co 394/96-510, byl
rozsudek zrušen
a věc vrácena k dalšímu řízení s pokynem, aby revizním znaleckým posudkem byly
odstraněny rozpory závěrů předchozích znaleckých posudků.
V průběhu řízení zemřeli žalobci J. T. a O. B. Do řízení vstoupili jako právní
nástupci jejich dědici. M. T. (právní nástupce J. T.) vzal podáním ze dne 11.
ledna 2005 žalobu zpět. Právním nástupcem původního žalovaného A., k. p. J., se
stala obchodní společnost S. G. a.s.
Po doplnění řízení Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 9. března 2005, č.j.
5 C 591/86-919, výroky I. a II. zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo
zaplatit žalobcům F. K. a J. P., každému částku 54.667,- Kč s příslušenstvím a
částku 127.390,- Kč s příslušenstvím, výroky III. a IV. zamítl žalobu, aby
žalované bylo uloženo zaplatit žalobcům K. B., K. B. a P. B., každému z nich
jednu třetinu z částky 54.667,- Kč s příslušenstvím a z částky 127.390,- Kč s
příslušenstvím, výrokem V. zastavil řízení vůči žalobci M. T. a výroky VI. a
VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů státu.
Soud vyšel ze zjištění, že spoluautoři předmětného zlepšovacího návrhu
a vynálezu mají v souladu se zákonem č. 84/1972 Sb. o objevech, vynálezech,
zlepšovacích návrzích a průmyslových vzorech (dále jen „zákon“) a s vyhláškou
č. 106/1972 Sb. o odměňování objevů, vynálezů zlepšovacích návrhů a
průmyslových vzorů (dále jen „vyhláška“) ve znění platném ke dni 1.4.1984 proti
žalované právo
na odměnu za jejich využití, jejíž výše závisí na společenském prospěchu,
kterého tak bylo dosaženo v národním hospodářství, nikoliv tedy jen na
prospěchu u využívající organizace (§ 4 vyhlášky). Za účelem zjištění způsobu
výpočtu výše odměny soud v průběhu řízení provedl důkaz znaleckými posudky V.
K., promovaného právníka, M. M. a posléze podle pokynu odvolacího soudu
ustanovil k vypracování revizního znaleckého posudku znalecký ústav –
Patentovou a známkovou kancelář P. P., a.s. Z revizního znaleckého posudku
vyplynulo, že spoluautorům lze přiznat pouze právo na odměnu za využití
předmětu vynálezu, které v sobě ze zákona zahrnuje i právo na odměnu za využití
předmětu zlepšovacího návrhu ve smyslu § 63 odst. 4 a § 73 zákona. Ocenění
společenského prospěchu pak přichází v úvahu pouze postupem podle § 7 odst. 2
vyhlášky, tj. ekonomickým rozborem, na základě kterého byla stanovena výsledná
autorská odměna částkou 43.984,81 Kč. Do této částky bylo nutno započíst
částky, které spoluautoři vynálezu a shodného zlepšovacího návrhu již obdrželi,
a to nejen od žalované, ale i od jiných využivatelů, a to od doby, kdy bylo
kladně rozhodnuto o přihlášce vynálezu, tj. od 5.10.1984. Spoluautoři
prokazatelně obdrželi od žalované před podáním žaloby každý 5.326,- Kč, tj.
celkem 21.304 Kč. Dále prokazatelně obdrželi od žalované každý 6.065,- Kč, tj.
celkem 24.260,- Kč s příslušenstvím na základě rozsudku Okresního soudu v
Jičíně ze dne 16.12.1994. Celkem získali 45.564,- Kč, tj. víc než jim podle
revizního znaleckého posudku náleží.
Krajský soud v Hradci Králové poté rozsudkem ze dne 7. října 2005, č.j.
25 Co 390/2005-977, ve znění opravného usnesení ze dne 7. října 2005, č.j.
25 Co 390/2005-987, výrokem I. vyslovil, že soudkyně Okresního soudu v Jičíně
J. V. není vyloučena z projednávání a rozhodnutí této věci, výrokem II.
nepřipustil změnu žaloby, učiněnou podáním odvolatelů z 8.7.2005, výrokem III.
odmítl odvolání žalobců proti výrokům rozsudku okresního soudu označeným III. a
IV., výrokem IV. potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích označených I.,
II., VI. a VII., výrokem V. nepřipustil přistoupení S. K. do řízení a výrokem
VI. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně. Konstatoval, že soud prvního stupně posoudil věc správně podle zákona
č. 84/1972 Sb., o objevech, vynálezech, zlepšovacích návrzích a průmyslových
vzorech, ve znění účinném do 31.12.1988 (kdy došlo k jeho změně zákonem č.
194/1988 Sb.). Aplikace tohoto právního předpisu vyplynula z ustanovení § 86
odst. 1 zákona
č. 527/1990 Sb. Na posuzování nároku žalobců se vztahuje vyhláška č. 106/1972
Sb.,
o odměňování objevů vynálezů, zlepšovacích návrhů a průmyslových vzorů, která
byla účinná do 30.6.1986 (kdy byla zrušena vyhláškou č. 27/1986 Sb.). Vyslovil,
že okresní soud nijak nepochybil při hodnocení důkazu podaného v podobě
revizního znaleckého posudku (jehož vypracování mu bylo uloženo kasačním
usnesením odvolacího soudu). Připomněl, že důkaz znaleckým posudkem se od
jiných důkazních prostředků liší potud, že hodnocení nepodléhají znalecké
závěry ve smyslu jejich odborné správnosti; soud posuzuje přesvědčivost posudku
co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a
jeho soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu provedeného soudem
prvního stupně v podobě znaleckého posudku všem těmto kritériím vyhovuje.
Závěry zmíněného posudku odpovídají zadání znaleckého úkolu, znalecký nález je
logicky odůvodněn a je rovněž v souladu s ostatními provedenými důkazy, zejména
s předchozím znaleckým posudkem, k jehož revizi byl nařízen. K námitce žalobců
týkající se posuzování společenského prospěchu uvedl, že nelze souhlasit s
tvrzením, že v důsledku zlepšovateli (vynálezci) navržených řešení došlo ke
společenskému prospěchu i u spotřebitelů. Jestliže by spotřebitel získal
prospěch používáním výrobku, ve kterém byly namontovány nože vyrobené na
zařízení navrženém žalobci, pak nelze pro neexistenci příčinné souvislosti
přihlížet k ekonomickým výsledkům, které tento spotřebitel získal používáním
konečného výrobku. Předmětem jak vynálezu, tak i zlepšovacího návrhu byl způsob
výroby nožů žací lišty, nikoliv tento nůž sám. Proto nelze při zjišťování
společenského prospěchu vycházet i z prospěchu konečných uživatelů nožů žací
lišty.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové byl doručen prvnímu žalobci dne 5.
listopadu 2005, avšak právní moci nabyl až dne 11. dubna 2007.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalobce dne 21. prosince 2005
včasné dovolání (doplněné podáním jeho zástupce ze dne 26. dubna 2006), které
výslovně směřuje proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu a současně proti
výrokům I. II. III. IV. VI. a VII. rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel se
domnívá, že oba rozsudky jsou postiženy vadami, které měly za následek
nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu - dále jen „o.s.ř.“),
že spočívají na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř.) a že vycházejí ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolání uvádí skutečnosti, které jsou podle dovolatele rozhodné pro správné
posouzení věci. Podrobně je tak popsán způsob zjištění společenského prospěchu
z využití vynálezu a zlepšovacího návrhu v A. J. (právního předchůdce
žalované), zjištění společenského prospěchu na l kus nože u spotřebitelů,
určení podílu vynálezu a zlepšovacího návrhu na zjištěném společenském
prospěchu a určení autorské odměny za využívání zlepšovacího návrhu č.
290b/1982 pro každého vynálezce ve výši 73.619,- Kč a za využívání vynálezu č.
231845 pro každého z vynálezců ve výši 180.531,- Kč. Dovolání proto poukazuje
na nedodržení příslušných ustanovení zákona č. 84/1972 Sb. a vyhlášky č.
106/1972 Sb. ze strany soudů a soudních znalců. Dovolatel proto navrhl, aby
rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Při posuzování dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II.
bodu 2 a 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle
něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti
tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj.
podle občanského soudního řádu (dále opět již jen „o.s.ř.“) ve znění účinném do
31. března 2005.
Především je třeba poukázat na skutečnost, že (jak již bylo uvedeno) první
žalobce „dovoláním“ výslovně napadl i konkrétně označené výroky rozsudku soudu
prvního stupně.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. K možnému přezkoumání
rozhodnutí soudu prvního stupně tak není vyhrazen tento mimořádný opravný
prostředek (ale v zákonem stanovených případech odvolání). Občanský soudní řád
proto ani neupravuje funkční příslušnost určitého soudu k projednání
„dovolání“, směřuje-li přesto proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Jestliže tedy první žalobce v označené věci napadl „dovoláním“ též rozhodnutí
soudu prvního stupně, pominul tak uvedenou podmínku dovolacího řízení. Za
tohoto stavu nedostatek funkční příslušnosti představuje neodstranitelný
nedostatek podmínky řízení.
Obdobně je třeba hodnotit procesní situaci, pokud dovolání výslovně napadá
i výrok I. rozsudku krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto, že soudkyně
Okresního soudu v Jičíně J. V. není vyloučena z projednávání a rozhodnutí této
věci.
O tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě
(§ 16 odst. 1 věta první o.s.ř.). Jak bylo uvedeno, dovoláním lze ve smyslu
ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. napadnout pouze pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Pojem „nadřízený soud“, je-li použit občanským soudním řádem k určení věcné
příslušnosti soudu, vychází z organizačních vztahů uvnitř soustavy soudů,
nikoliv
ze vztahů instančních (obdobně srovnej rozhodnutí uveřejněné pod č. 48/96 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhoduje-li tudíž krajský soud o vyloučení soudce okresního soudu, není toto
jeho rozhodnutí rozhodnutím odvolacího soudu. Skutečnost, že tento nadřízený
soud je shodou okolností i odvolacím soudem vůči soudu, o jehož soudci
rozhoduje, zde není rozhodná (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. září 2001, sp. zn.
29 Odo 641/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2001,
pod číslem 129). Ani funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti
rozhodnutí nadřízeného soudu občanský soudní řád neupravuje.
Proto nezbylo, než řízení o „dovolání“ (směřujícímu proti rozhodnutí soudu
prvního stupně a proti výroku rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové,
pokud rozhodoval jako soud nadřízený), které trpí touto vadou, podle ustanovení
§ 104 odst. 1 o.s.ř. zastavit. Ač – jak již bylo uvedeno – není procesním
předpisem upravena funkční příslušnost k projednání dovolání proti rozhodnutí
soudu prvního stupně, ani proti rozhodnutí nadřízeného soudu, o zastavení
tohoto „dovolacího“ řízení rozhodl Nejvyšší soud ČR, neboť je vrcholným článkem
soustavy obecných soudů, který je jinak nadán pravomocí k rozhodování o
dovolání proti rozhodnutím odvolacích soudů (obdobně srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2001, sp.zn. 20 Cdo 1535/99).
Pokud první žalobce dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II.
až VI., pak dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě vymezené
ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními
znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou
přípustnosti tohoto dovolání s diferencovaným závěrem.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud
dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
a b) o.s.ř., když především rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnutí soudu
prvního stupně potvrzeno. Rozsudku soudu prvního stupně pak sice předcházely
jiné
a odvolacím soudem později zrušené rozsudky téhož soudu, avšak vesměs jimi byla
žaloba též zamítnuta (resp. zrušení se týkalo výroku, jímž byla žaloba
zamítnuta).
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je,
se příkladmo uvádí
v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní
otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta
první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat
jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání. To v souzené věci výslovně zmiňuje
dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř.
Proto je nutno připomenout, že podmínky přípustnosti dovolání uvedené v
ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně
odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona,
pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen
když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel
napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3
o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad
řízení
a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a)
a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v
případě, že
v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které
odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.,
není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak
je tomu i v souzené věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst.
1 písm. c) o.s.ř.
ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek
právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Neuplatní se proto ani
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., pokud je užit.
Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je třeba
vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně
použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej
vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem
jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde
především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
O tento případ však v souzené věci nejde.
Jak vyplývá z obsahu spisu (a jak bylo již konstatováno), odvolací soud věc
posoudil podle zákona č. 84/1972 Sb., o objevech, vynálezech, zlepšovacích
návrzích
a průmyslových vzorech, ve znění účinném do 31.12.1988 (kdy došlo k jeho změně
zákonem č. 194/1988 Sb.) a podle vyhlášky č. 106/1972 Sb., o odměňování objevů
vynálezů, zlepšovacích návrhů a průmyslových vzorů, která byla účinná do
30.6.1986 (kdy byla zrušena vyhláškou č. 27/1986 Sb.). Při svém rozhodování
vycházel především z výsledků znaleckého dokazování. Dovolání je pak zbudováno
především
na prezentování skutkových okolností případu, čímž akcentuje především dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. (případně též podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. a/ téhož zákona). Výtky dovolání tak nejsou významné pro
posouzení napadeného rozsudku ve výroku ve věci samé (výrok IV.) jako
rozhodnutí po právní stránce zásadného významu, jak to má na mysli ustanovení §
237 odst. 1 písm. c)
a odst. 3 o.s.ř., proti němuž by z tohoto důvodu bylo dovolání přípustné (§ 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání dále směřuje proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu,
kterými byla nepřipuštěna změna žaloby a bylo též odmítnuto odvolání proti
výrokům rozsudku soudu prvního stupně označeným III. a VI. Úprava předpokladů
přípustnosti dovolání obsažená v ustanoveních § 237 až § 239 o.s.ř. však na
rozhodnutí tohoto charakteru nedopadá. S přihlédnutím k ustanovení § 236 o.s.ř.
je proto třeba konstatovat, že ani proti těmto výrokům není dovolání přípustné.
Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání pokud směřuje proti
výrokům II. až IV. a proti souvisejícímu výroku VI. rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), dovolání, jako
nepřípustné v této části odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm.
c/ téhož zákona).
Výrokem V. napadeného rozhodnutí odvolacího soudu bylo rozhodnuto
o nepřipuštění S. K. do řízení. Dovolání proti tomuto výroku je přípustné podle
ustanovení § 239 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Podané dovolání však neobsahuje takové
výtky, které by správnost tohoto rozhodnutí zpochybnily. S ohledem na vázanost
dovolacího soudu podaným dovoláním proto bylo dovolání v této části zamítnuto
(§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151, § 146 odst. 3 a § 142
odst. 1 o.s.ř., když dovolání prvního žalobce bylo odmítnuto (resp. zčásti
zamítnuto), avšak ostatním účastníkům v něm žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2007
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu