30 Cdo 2722/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46, adresa pro doručování:
Územní pracoviště Střední Čechy, se sídlem v Praze 1, nám. Republiky 3, proti
žalovaným 1) P. K., 2) K. D., a 3) V. M., žalovaní 2) a 3) zastoupeni JUDr.
Vladimírem Lamaczem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 21, o určení
vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 79/2000, o
dovolání žalovaných 2) a 3) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20.
září 2007, č.j. 24 Co 301/2007-205, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. září 2007, č.j. 24
Co 301/2007-205, jakož i rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 1.
prosince 2006, č.j. 9 C 79/2000-180, se ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými
2) a 3) zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Kutné Hoře k
dalšímu řízení.
Navazujícími výroky dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti
žalovaných zaplatit soudní poplatek. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že
kupní smlouva mezi žalobkyní a žalovaným 1) vůbec nevznikla a že žalobkyně
nadále zůstala vlastnicí předmětného pozemku. Pokud žalovaní 2) a 3) uzavřeli
kupní smlouvu s žalovaným 1) „na tento pozemek a zaplatili za něj“, koupili
pozemek od nevlastníka.
K odvolání žalovaných 2) a 3) Krajský soud v Praze (dále již
„odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem ve smyslu § 219 o. s. ř.
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správné rozhodnutí. Podle
odvolacího soudu z provedeného dokazování bylo zjištěno, že žalobkyně učinila
návrh na uzavření uvedené kupní smlouvy tím, že jej dne 12. března 1996
podepsala a dne 14. března 1996 ho prostřednictvím pošty odeslala žalovanému
1). Žalovaný 1) učinil první krok směřující k přijetí této smlouvy (roz. návrhu
smlouvy) tím, že dne 6. dubna 1998 tuto smlouvu před Městským úřadem v Kutné
Hoře podepsal. S ohledem na povahu kupní smlouvy, jakož i zvolený způsob její
přepravy, měl odvolací soud za to, že do doby, kdy žalovaný 1) smlouvu
podepsal, již uplynula přiměřená doba, kdy bylo možno ve smyslu § 43b odst. 1
písm. b) obč. zák. po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby svým návrhem na
uzavření této smlouvy byla vázána. Uplynutím této doby proto její návrh na
uzavření uvedené kupní smlouvy zanikl. K obligačně právním ani k věcně právním
účinkům této smlouvy tedy nemohlo dojít. Žalovaný 1) se tak vlastníkem
předmětného pozemku z titulu zmíněné smlouvy nestal. Pokud pak jako nevlastník
tento pozemek převáděl kupní smlouvou na žalované 2) a 3), jednalo se o smlouvu
absolutně neplatnou ve smyslu § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, přičemž ani
dobrá víra žalovaných 2) a 3) v řádnost předmětu koupě nemohla tento právní
závěr zvrátit. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku odvolatelů stran
promlčení nároku žalobkyně s ohledem na nepromlčitelnost vlastnického práva.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 2) a 3)
(dále již „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož
přípustnost odvozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. a
uplatňují v něm všechny zákonem předvídané dovolací důvody, tj. podle § 241a
odst. 1 písm. a) (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci), dále podle písm. b) téhož paragrafu (rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a konečně i podle třetího
odstavce téhož zákonného ustanovení (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Zpochybňují závěr soudu prvního stupně ohledně neplatnosti kupní smlouvy z
důvodu nepřijetí návrhu bez zbytečného dokladu, neboť pro takový závěr soud
neměl dostatečnou oporu ve zjištěných skutečnostech. Pokud žalobkyně jako důkaz
předložila kupní smlouvu ze dne 12. března 1996, kterou uzavřela s žalovaným
1), tak podle dovolatelů ze spisového materiálu se nepodává a žalobkyně tuto
skutečnost nijak nedoložila, kdy návrh předmětné smlouvy byl dán na vědomí
žalovanému 1), popřípadě kdy se dostal vůbec do jeho dispozice. Odvolací soud
se pak zcela opomenul v odůvodnění svého rozsudku zaobírat skutečnostmi, na
jejichž zjištění původně trval při zrušení (prvně vydaného) rozhodnutí soudu
prvního stupně a tomuto je vytýkal. Dále se soudy nezabývaly právním režimem
převodu státního majetku, k němuž měl Okresní úřad v Kutné Hoře právo
hospodaření ve smyslu vyhlášky Federálního ministerstva financí č. 119/1988
Sb., o hospodaření s národním majetkem, ve znění pozdějších předpisů, který se
měl vztahovat k převodu státního majetku a práva hospodaření se státním
majetkem a věc podřadil občanskému zákoníku. Z vyložených důvodů dovolatelé
navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo
„dovolací soud“) rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k dovolání dovolatelů pouze
uvedla, že mezi ní a žalovaným 1) nedošlo k platnému uzavření kupní smlouvy o
prodeji předmětného pozemku, dále že žalovaný 1) se nestal vlastníkem uvedeného
pozemku, nemohl s ním tudíž disponovat, a proto je i kupní smlouva uzavřená
mezi žalovaným 1) a žalovanými 2) a 3) o následném prodeji téhož pozemku
neplatná. Žalobkyně dále uvedla, že nadále zůstává vlastnicí předmětného
pozemku. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu
„ponechal beze změny.“
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení
části první Čl. II, bodu 12, věty první, zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn
občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů,
tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými
osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243c
odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Dovolatelé podali dovolání proti rozsudku odvolacího soudu mimo
jiné z důvodu, že rozhodnutí (odvolacího) soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav,
tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než
který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní
předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky
obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval
vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30
Cdo 677/2010 (in www.nsoud.cz), judikoval, že nelze-li z odůvodnění rozsudku
zjistit skutková zjištění (ať již pro jejich absenci, nebo neurčitost či
nesrozumitelnost jejich vyložení v odůvodnění rozsudku), anebo pro rozpornost
dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu věci)
předvídaná v hypotéze právní normy, kterou soud v daném případě aplikoval,
případně skutková zjištění, jež nakonec soud pod předmětnou právní normu
neaplikoval, maje za to, že podmínky pro takovou aplikaci splněny nebyly, pak
je třeba přijmout závěr, že na základě takto zjištěného skutkového stavu soud
posoudil věc po právní stránce nesprávně. V posuzované věci – jak vyplývá z obsahu spisu – odvolací soud ve
svém předchozím (kasačním) rozhodnutí – usnesení ze dne 30. dubna 2004, č.j. 24
Co 149/2004-67, jímž zrušil (v pořadí první) rozsudek soudu prvního stupně ze
dne 12. listopadu 1002, č.j. 9 C 79/2000-48, vytkl soudu prvnímu stupně, že v
rozsudku „chybí dílčí skutkový závěr soudu I. stupně, zda a kdy prvnímu
žalovanému návrh této smlouvy došel“, když „Tato otázka je pak zároveň významná
pro případné posouzení, zda a kdy se tento návrh stal ve vztahu k prvnímu
žalovanému vůbec účinným (§ 43a odst. 2 OZ).“ V tomto směru odvolací soud v
odůvodnění písemného vyhotovení cit. kasačního usnesení také zdůraznil, že „pro
tento závěr není dosud ani opora v žalobních tvrzeních a v provedeném
dokazování za situace, kdy jediným důkazem k tomu je fotokopie přípisu
žalobkyně prvnímu žalovanému ze dne 14.3. 1996, aniž by byla zároveň připojena
příslušná poštovní doručenka, či jiný doklad o tom, že se návrh na uzavření
této smlouvy dostal do sféry prvního žalovaného.“
Odvolací soud se v daném případě ztotožnil s právní kvalifikací
zjištěného skutku učiněnou soudem prvního stupně, který přistoupil k aplikaci
ustanovení § 43b odst. 1 písm. b) obč. zák., jež stanoví, že návrh, i když je
neodvolatelný, zaniká uplynutím přiměřené doby s přihlédnutím k povaze
navrhované smlouvy a k rychlosti prostředků, které navrhovatel použil pro
zaslání návrhu. Poněvadž ve smyslu § 43a odst. 2, věty první, obč. zák. návrh
(smlouvy) působí od doby, kdy dojde osobě, které je určen (oblát) a z hlediska
jeho přijetí (mezi nepřítomnými účastníky) dále platí, že projev vůle působí
vůči nepřítomné osobě (až) od okamžiku, kdy jí dojde (§ 45 odst. 1 obč. zák.),
je pro užití ustanovení § 43b odst. 1 písm. b) obč. zák.
nezbytné zjištění, zda
vůbec, a pokud ano, kdy (k jakému okamžiku) takový projev vůle příjemce návrhu
(obláta) došel (zpět) navrhovateli (oferentovi). Bez zjištění, kdy návrh
smlouvy došel osobě, které byl určen, nelze pochopitelně činit závěr o zániku
tohoto návrhu ve smyslu § 43b odst. 1 písm. b) obč. zák., neboť znalost
zmíněného okamžiku je nezbytná k posouzení, zda (oblátem) došlo k včasnému
přijetí návrhu, anebo zda v důsledku uplynutí přiměřené doby mezi okamžikem,
kdy návrh došel oblátovi, a okamžikem, kdy prohlášení obláta o akceptaci návrhu
došlo navrhovateli (oferentovi), návrh zanikl. Učinil-li oblát akceptační projev s návrhem smlouvy vůle vůči
navrhovateli (oferentovi), pak je třeba se zabývat též otázkou včasnosti jeho
prohlášení, a to z hlediska posouzení přijetí (akceptace) návrhu smlouvy. Pokud
oblát takový projev vůle vůči navrhovateli (vůbec) neučinil, a jednalo se o
smlouvu o převodu nemovitosti, u které občanský zákoník obligatorně stanoví
písemnou formu, pak je třeba uzavřít, že k jejímu uzavření nedošlo (§ 46 odst. 1, 2 obč. zák.). Jinými slovy vyjádřeno, k tomu, aby byl splněn jeden z
obligatorních předpokladů pro povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti
do katastru nemovitostí katastrálním úřadem (neboť v posuzovaném případě
předmětem převodu měl být shora specifikovaný pozemek zapsaný v katastru
nemovitostí), je nezbytné, aby kupní smlouva byla uzavřena dříve, než byl podán
návrh na vklad podle této smlouvy. Kupní smlouva ovšem nemůže být uzavřena,
pokud není účinná, a účinná zase být nemůže, jestliže nedošlo k včasnému
přijetí jejího návrhu, přičemž včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti (až)
okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli (viz §
43c a násl. obč. zák.). Byl-li by katastrálním úřadem povolen vklad
vlastnického práva k nemovitosti podle listiny označené jako kupní (převodní)
smlouva, ačkoliv ve skutečnosti taková kupní smlouva mezi účastníky uzavřena
nebyla (např. proto, že nedošlo k včasnému přijetí návrhu, resp. kdy včasné
přijetí návrhu nenabylo účinnosti, neboť vyjádření souhlasu obláta s návrhem
smlouvy nedošlo navrhovateli, případně kdy k takovému vyjádření došlo až poté,
co katastrální úřad vklad podle této „smlouvy“ svým rozhodnutím povolil),
nedošlo by po právu k převodu vlastnického práva, a vznikl by tak rozpor mezi
stavem zápisů v katastru nemovitostí a právním stavem [(právní realitou) srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo
4817/2008, in www.nsoud.cz]. Přitom pochopitelně platí také závěry obsažené
např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn.
25 Cdo 368/99
(publikovaného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu
České republiky pod číslem C 201, a dále in www.nsoud.cz), a to, že k tomu,
aby mezi účastníky došlo k uzavření písemné kupní smlouvy, je zapotřebí nejen
písemného prohlášení prodávajícího, jemuž byl návrh určen, nebo jiného jeho
včasného jednání (písemného), z něhož by bylo možno dovodit jeho přijetí
návrhu, ale ještě je třeba, aby toto přijetí návrhu jako vyjádření souhlasu s
jeho obsahem došlo kupujícímu a aby (což již bylo zdůrazněno shora) akceptace
návrhu, nebyla-li v něm lhůta pro jeho přijetí, byla učiněna včas. Jak je zřejmé, odvolací soud od popsaných právně významných
skutečností, zásadně významných pro právní posouzení v této věci, v odůvodnění
písemného vyhotovení svého rozsudku zcela abstrahoval, ačkoliv původně - pokud
se jednalo o otázku, zda a kdy návrh kupní smlouvy došel žalovanému 1) (od níž
se pak odvíjí posouzení otázky včasnosti přijetí návrhu smlouvy mezi
nepřítomnými účastníky) - v cit. kasačním usnesení uložil soudu prvního stupně
tyto skutečnosti verifikovat.
Z uvedeného důvodu vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že tudíž dovolací důvod ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. b) byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto tento
rozsudek ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3) zrušil. Protože důvod,
pro který byl v uvedeném rozsahu zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu i
rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
o. s. ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně (odvolací soud) vázán
právním názorem dovolacího soudu (§ 243d ost. 1, věta za středníkem, o. s. ř.),
přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a
dovolacího (§ 243d ost. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. listopadu 2010
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu