30 Cdo 2729/2024-115
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřenou členkou senátu JUDr. Hanou Poláškovou Wincorovou v právní věci žalobce P. B., zastoupeného opatrovníkem Mgr. Janem Kvapilem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sakařova 1631, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 12 546 000 Kč a umožnění euthanasie, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 110/2022, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2022, č. j. 57 Co 160/2022-28,
Dovolání se odmítá.
1. Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně usnesením ze dne 5. 5. 2022, č. j. 54 C 110/2022-11, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I) a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Opavě (výrok II).
2. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 7. 2022, č. j. 57 Co 160/2022-28, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
3. Částky ve výši 12 546 000 Kč se žalobce domáhal jako náhrady škody a zadostiučinění za zdravotní a psychickou újmu a namítal, že byl „křivě“ trestně stíhán u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 159/2011, což označil za „justiční vraždu“, a následně byl připraven o veškerý majetek, má mnohamilionové exekuce a nízký příjem. Dále žalobce namítal, že „zákony v Opavě neplatí pro každého“ a k důkazu mimo jiné označil spis Okresního soudu v Opavě sp. zn. 17 C 286/2021. Umožnění euthanasie pak žalobce požadoval z důvodu, že již v takovém státě nechtěl žít. Jako žalovanou v žalobě uvedl Českou republiku – Ministerstvo spravedlnosti – Okresní soud v Opavě – JUDr. Terezu Kravalovou.
4. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to nejprve bez právního zastoupení. Na základě výzvy soudu prvního stupně požádal žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení, tuto žádost sice soud prvního stupně usnesením ze dne 7. 5. 2024, č. j. 54 C 110/2022-112, zamítl, nicméně již usnesením ze dne 28. 2. 2023, č. j. 54 C 110/2022-54, mu ustanovil ze zdravotních důvodů, pro něž není nikoliv jen po přechodnou dobu schopen aktivně se účastnit řízení, opatrovníkem advokáta, který k výzvě soudu prvního stupně dovolání sepsané žalobcem doplnil tak, že usnesení odvolacího soudu napadl v celém rozsahu, a podané dovolání rovněž odůvodnil. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly odstraněny v zákonné lhůtě, jež uplynula dne 1. 8. 2024, tedy 2 měsíce po právní moci usnesení, jímž bylo rozhodnuto o žádosti žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
5. Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. se podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci (právní otázku), které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Z platné právní úpravy dovolání se tedy podává, že dovolatel je povinen formulovat relevantní právní otázku a posléze ji podřadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu pak plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), což akceptuje i judikatura Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
6. Podané dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, poněvadž v částech II a III dovolání pouze obecně uvedl, že dovolání je přípustné, neboť při jeho vydání se odvolací soud odchýlil od blíže nijak nespecifikované judikatury dovolacího soudu. Podané dovolání je tak pouhým pokračováním prosté (v dovolacím řízení nepřípustné) polemiky s právními závěry soudů obou stupňů a nevystihuje formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku.
Je z něj jen patrné, že žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu (jenž se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně), že není dána místní příslušnost soudu prvního stupně a věc je třeba postoupit Okresnímu soudu v Opavě jako soudu místně příslušnému, a žalobce v něm poukazuje na dle něj vnitřně nekonzistentní závěry soudů (posuzování místní příslušnosti u žaloby, kterou soud považuje neurčitou či nesrozumitelnou) a dostatečně nevyřešené otázky (z jakého důvodu byla dovozena místní příslušnost Okresního soudu v Opavě, nikoliv Obvodního soudu pro Prahu 2, pokud žalobce jako primárního žalovaného označil Českou republiku – Ministerstvo spravedlnosti).
7. Přípustnost dovolání pak není řádně vymezena ani poukazem na to, že dle žalobce bylo postupem odvolacího soudu porušeno jeho základní právo domáhat se ochrany u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť ačkoliv dle judikatury Ústavního soudu může zásah do základních práv dovolatele představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), i u něj je vždy třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti dovolání nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o. s. ř. Toto však žalobce v dovolání rovněž neučinil a žádné z předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k argumentaci v odstavci IV dovolání neuvedl.
8. K obsahu podání žalobce ze dne 27. 9. 2022, sepsaného bez právního zastoupení pak Nejvyšší soud v souladu s § 241a odst. 5 o. s. ř. nepřihlížel. Navíc toto podání vymezení žádných dovolacích důvodů, ani předpokladů přípustnosti dovolání neobsahuje.
9. Jelikož napadeným usnesením odvolacího soudu se řízení ve věci samé nekončí, ani nebylo řízení ve věci samé skončeno již předtím, nerozhodoval Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O nákladech řízení včetně tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se bude řízení u něho končit (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 10. 2024
JUDr. Hana Polášková Wincorová pověřená členka senátu