30 Cdo 2754/2017-136
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně L. M., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 50/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, č. j. 70 Co 183/2016-87, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 366 720 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného před Okresním soudem v České Lípě pod sp. zn. 4 T 380/2007. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 2. 2016, č. j. 16 C 50/2014-69, žalobu zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil zaplatit žalované 300 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem
prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém jeho rozsahu žalobkyně, která prokázala své právnické vzdělání, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Na žalobkyní vymezené otázce (zda došlo k promlčení nároku žalobkyně) rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Žalobkyni se přitom nepodařilo zpochybnit další důvod (zda došlo k odškodnění způsobené újmy jiným způsobem), pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně rovněž nevyhověl. Žádný další dovolací důvod proto nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí její dovolání v tomto rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobkyně v dovolání dále nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ohledně otázky, zda amnestie prezidenta republiky představuje dostatečné zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí byla způsobena nepřiměřenou délkou trestního stíhání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu nebo Evropského soudu pro lidská práva, od jejichž řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobce blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli. Dovolání tak v dané části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2017
JUDr. František Ištvánek předseda senátu