USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce F. C., zastoupeného JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Březenská 2466/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 917 043 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 225/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2025, č. j. 8 Co 182/2025-180,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 917 043 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady škody představované ztrátou na výdělku, výsluhovém příspěvku a odchodném, jež mu měla být způsobena nezákonným trestním stíháním pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) zákona č. 140/1960 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, resp. porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, které bylo proti němu vedeno u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 24 T 222/2014 a v jehož závěru byl žalobce pravomocně zproštěn obžaloby.
2. Okresní soud v Litoměřicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 12. 2024, č. j. 15 C 225/2023-151, žalobu zcela zamítl (výroky I a II) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok III), přičemž současně rozhodl o nákladech řízení, které platil stát (výrok IV).
3. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu, a to ve všech jeho částech, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti jako nepřípustné a zčásti pro jeho vady.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jakož i proti jeho výroku I, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích III a IV, tedy proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není dovolání objektivně přípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
8. V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
9. Dovolací soud předně připomíná, že je obsahovým vymezením a právní konstrukcí dovolacího důvodu, který byl v dovolání uplatněn, striktně vázán (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř., podle kterého rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání). Dovolatel je přitom
ze zákona povinen v dovolání uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností dovolacího soudu. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o.
s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.
10. Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II.
ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2.
2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o.
s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23).
11. Údaj o tom, že by dovolací soud měl věc právně posoudit jinak, než jak ji posoudily soudy nižších instancí, pak rovněž způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nepředstavuje. Je-li dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Jak již bylo uvedeno výše, má-li dovolání vycházející z tohoto důvodu přípustnosti vyhovovat požadavkům § 241a odst. 2 o. s. ř., musí z něj být zřejmé i to, od kterého svého dříve přijatého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud konkrétně odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
12. Uvedeným zákonným požadavkům však žalobcovo dovolání ve zbývající části (tedy v části týkající se výroku I napadeného rozsudku v rozsahu potvrzení meritorních výroků I a II rozsudku prvostupňového soudu) nevyhovělo. Žalobce totiž v souvislosti s vymezením přípustnosti podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. v jeho úvodu pouze předeslal, že právní otázky hmotného práva, jejichž výčet vzápětí následoval, a) dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, b) případně jsou rozhodovány nejednotně, nebo c) mají být dovolacím soudem posouzeny jinak.
Jaký z uvedených alternativně označených důvodů přípustnosti dovolání se měl vztahovat k jaké z celkem šesti následně vymezených právních otázek (z nichž některé jsou nadto otázkami procesněprávními), však již žalobce nespecifikoval, přičemž tak neučinil nejen v citované úvodní části dovolání, ale ani v jeho dalších pasážích. Za situace, kdy z dovolání neplyne žádný údaj o tom, jaká konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu měla některou z předložených právních otázek v minulosti vyřešit rozdílně, ani od jaké své dříve vydané judikatury by se měl Nejvyšší soud při řešení některé z těchto otázek nyní odchýlit a posoudit ji nadále jinak, což dovolání činí ve vztahu k těmto důvodům jeho přípustnosti vadným, nelze za výše popsaného vymezení této přípustnosti považovat za postačující ani zbývající variantu spočívající v otázce dovolacím soudem dosud neřešené, není-li z dovolání zřejmé, jaké z vícero formulovaných právních otázek se má tato varianta přípustnosti dovolání konkrétně týkat.
13. Popsaný nedostatek podaného dovolání žalobce neodstranil ani prostřednictvím svého podání ze dne 13. 9. 2025, kterým toto dovolání doplnil. Přestože lze na podkladě tohoto podání dospět k závěru, že žalobce důvod přípustnosti dovolání ve vztahu k právní otázce týkající se vztahu příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a jeho trestním stíháním dodatečně omezil toliko na situaci, že v dosavadní judikatuře existují rozdílná řešení této otázky, žádnou takovou rozdílnou judikaturu Nejvyššího soudu ani zde neoznačil.
Namísto toho poukázal pouze na dosud nepravomocné rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2, jež se mělo týkat obdobné věci a bylo vydáno dne 28. 8. 2025, tedy na rozhodnutí, které nejenže judikaturou dovolacího soudu není, ale nadto představuje skutečnost uplatněnou v rozporu s § 241a odst. 6 o. s. ř., podle kterého v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy, přičemž pro rozhodnutí Nejvyššího soudu je v souladu s § 243f odst. 1 o. s. ř. určující stav, který zde byl v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
14. Dovolání tedy ve zbývající části nelze za popsané situace věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
15. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti se dvěma úkony spočívajícími ve vyjádření k dovolání a k jeho následnému doplnění. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 600 Kč (tj. 2 x 300 Kč), a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 11. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu