30 Cdo 2808/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy ve věci
žalobkyně M. K., proti žalovanému O. K., právně zastoupenému JUDr. Danem
Holubkovem, advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 16, o osvobození od soudních
poplatků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 109/2007, o
dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. července
2013, č.j. 51 Co 229/2013 – 413, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“)
usnesením ze dne 22. února 2013, č.j. 14 C 109/2007 – 407, nepřiznal žalovanému
osvobození od soudních poplatků. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nejsou
dány podmínky pro to, aby mohl konstatovat, že jsou na straně žadatele dány
zvlášť závažné důvody pro přiznání osvobození tak, jak to předpokládá
ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. Zároveň soud prvního stupně konstatoval, že
řízení je od soudních poplatků osvobozeno, proto by nemělo zatížit žadatele
soudními poplatky.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze
dne 15. července 2013, č.j. 51 Co 229/2013 – 413, potvrdil usnesení soudu
prvního stupně. Odvolací soud ve svém usnesení uvedl, že žalovaný nijak
nedoložil, z jakých prostředků fakticky hradí své nutné životní náhrady, když
měl soud za to, že přiznaná podpora v nezaměstnanosti je k hrazení osobních
nákladů nedostatečná. Odvolací soud má za to, že tvrzení žalovaného o jeho
nezaměstnatelnosti je pouze subjektivní a pro osvobození od soudních poplatků
není významná ani jeho zadluženost či případná exekuce. Za nepodstatné odvolací
soud uvedl to, že řízení je ze zákona osvobozeno od soudních poplatků, neboť to
lze přiznat účastníku i v takovémto typu řízení.
Proti výše uvedenému usnesení podal žalovaný (dále jen
„dovolatel“) včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolacímu soudu“). Dovolatel uvedl, že není správné, aby soud bagatelizoval a popíral špatný
zdravotní stav účastníka, protože zdravotní stav nemusí být nutně provázen
invaliditou, resp. jejím úředním uznáním. Dále namítá, že soudy měly
přihlédnout i k nemajetnosti účastníka, tj. k jeho dluhům a exekucím. Dovolatel
zároveň nesouhlasí s tím, že má soudu dokládat příjmy pro nutné životní
náklady, jelikož takový požadavek by vedl k absurdnímu závěru, že žadatel s
nízkým příjmem by podmínky pro osvobození od soudních poplatků splnil, kdežto
žadatel, který by nedoložil vůbec žádné prostředky, protože žádné nemá, by
podmínky pro osvobození od soudních poplatků prokázat nemohl vůbec. S ohledem
na výše uvedené, dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání nebylo podáno vyjádření. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno 15. července 2013, Nejvyšší soud České
republiky jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm
postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) – dále též jen „o. s. ř.“. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - nejprve
zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností
právního posouzení věci odvolacím soudem. Pro posouzení daného případu je nejprve nutné se zabývat otázkou, zda je možné
žalobce osvobodit od soudních poplatků v řízení, které je již samo o sobě
osvobozeno od soudního poplatku, a to ex lege podle zákona č. 549/1991 Sb.,
zákona o soudních poplatcích. Taková otázka nebyla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud řešena, a proto je dovolání přípustné podle ustanovení §
237 o. s. ř. Podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat
účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry
účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění
práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze
výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody a toto rozhodnutí musí být
odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé
řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o
osvobození se však nevracejí. Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zák. č.
549/1991 Sb., zákona o soudních
poplatcích, se od poplatku osvobozuje řízení ve věcech vzájemné vyživovací
povinnosti rodičů a dětí. Skutečnost, že účastník (vedlejší účastník) je již od soudních poplatků
osvobozen podle výše uvedených právních předpisů, sama o sobě nevylučuje, aby
mu bylo přiznáno rovněž osvobození od soudních poplatků rozhodnutím soudu podle
§ 138 o. s. ř. Osvobození od soudních poplatků podle tohoto ustanovení má totiž
do právní sféry účastníka (vedlejšího účastníka) zpravidla širší dopad než
osvobození poskytovaná přímo právními předpisy; při poskytnutí tohoto
osvobození účastník (vedlejší účastník) není povinen platit nejen soudní
poplatky, ale nelze mu uložit ani povinnost složit zálohu na náklady důkazu (§
141 odst. 1 o. s. ř.) a ani povinnost nahradit státu náklady, které platil (§
148 odst. 1 o. s. ř.), a má právo, aby mu byl podle ustanovení § 30 o. s. ř. ustanoven zástupce (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.Občanský soudní řád I, II
Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 953). Uvedený komentářový
názor vychází z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 11 Co
379/2000, uveřejněného v časopise Soudní rozhledy, ročník 2001, č. 1, str. 9. Zde Krajský soud v Ústí nad Labem doplnil, že samotné usnesení o osvobození
podle § 138 o. s. ř. však soud nevydává, když předpoklady pro takovéto
osvobození soud zvažuje toliko v rámci rozhodování podle § 141 odst. 1 o. s. ř. V době rozhodování odvolacího soudu (15. července 2013) však ustanovení § 141
odst. 1 o. s. ř. znělo tak, že lze-li očekávat náklady důkazu, který účastník
navrhl nebo který nařídil soud o skutečnostech jím uvedených anebo v jeho
zájmu, uloží předseda senátu tomuto účastníku, není-li osvobozen od soudních
poplatků, aby před jeho provedením složil zálohu podle předpokládané výše
nákladů, jinak nelze důkaz navrhovaný účastníkem provést, o tom musí být
účastník poučen. Ze znění ustanovení § 141 odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném
od 1.9.2012) tak plyne, že se při rozhodování podle § 141 odst. 1 o. s. ř. předpoklady pro osvobození od soudních poplatků předběžně nezvažují, neboť
povinnost složit zálohu nelze uložit jen účastníku, který byl od soudních
poplatků osvobozen. Jinak je tomu u ustanovení zástupce (z řad advokátů) podle ustanovení § 30 o. s. ř. a náhradě nákladů placených státem ( § 148 o.s.ř.), neboť v obou
uvedených případech soud posuzuje, zda jsou u učastníka splněny předpoklady pro
osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že i v řízení, které je ze
zákona osvobozeno od soudních poplatků, lze na základě žádosti účastníkovi
přiznat osvobození od soudních poplatků, ovšem za předpokladu, že takové
individuální osvobození od soudních poplatků je současně spojeno s žádostí
účastníka o ustanovení zástupce podle ustanovení § 30 o. s. ř., neboť podle
obsahu spisu lze očekávat, že budou hrazeny náklady řízení placené státem podle
§ 148 o. s. ř.
Jinak řečeno, pouhá žádost o osvobození od soudního poplatku v řízení, které je
už ze zákona osvobozeno od soudních poplatků, aniž by účastník žádal o
ustanovení zástupce, by vedla k nepřiměřenému prodlužování řízení a
nehospodárnosti; avšak v případě, že účastník bude současně žádat i o
ustanovení zástupce podle ustanovení § 30 o. s. ř., pak je v tomto řízení
osvobození od soudního poplatku možné, neboť posouzení majetkových a
výdělkových poměrů účastníka bude mít za následek i rozhodnutí o (ne)ustanovení
zástupce a případné následné hrazení jeho odměny státem. Obdobná situace
nastává i tehdy, jestliže stát platil náklady řízení, které by podle podmínek
stanovených v § 148 odst. 1 o. s. ř. (tj. podle výsledku řízení) bylo možné
požadovat na účastníku, u něhož jsou splněny podmínky pro osvobození od placení
poplatků. Tuto úvahu však soud činí až v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§
151 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.). V případě dovolatele vyplývá ze spisu, že žalovaný na začátku soudního sporu v
roce 2007 zažádal o ustanovení zástupce (viz. č. l. 21 spisu), nicméně následně
zmocnil ke svému zastupování advokáta. Soud prvního stupně zamítl žádost
žalovaného o ustanovení zástupce a následně byl tento postup potvrzen usnesením
odvolacího soudu ze dne 2. července 2008, č.j. 51 Co 277/2008 – 57. Následně
žalovaný si dále zvolil a zmocnil ke svému zastupování advokáta JUDr. Holubkova, jehož plná moc je založena ve spise na č.l. 80, a který od té doby
do současnosti žalovaného zastupuje. Dne 23. 7. 2012 podal žalovaný odvolání
proti rozsudku soudu prvního stupně a současně požádal o osvobození od soudních
poplatků. Je tedy zřejmé, že dovolatel žádal pouze o osvobození od soudních
poplatků a již nežádal o ustanovení zástupce. Navíc je třeba i zdůraznit, že
dovolatel je prakticky po celou dobu řízení právně zastoupen a nijak neuvedl,
při tvrzení jeho nemajetnosti a praktického bezdomovectví, z jakých zdrojů si
hradí svého právního zástupce. S ohledem na posuzování poměrů účastníka pro osvobození od soudních poplatků,
Nejvyšší soud nicméně upozorňuje na svá aktuálním rozhodnutí – usnesení ze dne
17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, či usnesení ze dne 18. 9. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, kdy s odkazem na komentářovou literaturu (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, s. 953) vyložil, že účastníku nesmí být jen
pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své
právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od
počátku řízení. Zdůraznil, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků
soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku,
k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného
nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také
jejich sociální poměry, zdravotní stav apod.
Přihlédne nejen k výši příjmů
žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho
možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho
poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v
příslušném řízení předpokládaných). Celkové zhodnocení všech okolností, které
vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník
(vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky
a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím
právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud
povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném
rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je
přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou
rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti. Nezbytnost verifikace
majetkových a osobních poměrů (z hlediska zdravotního stavu, věku či sociálního
postavení) účastníka řízení (fyzické osoby) při rozhodování o jeho návrhu na
přiznání osvobození od soudních poplatků, byla Nejvyšším soudem zdůrazněna i v
jeho předchozí judikatuře (srov. např. usnesení ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 234/2002, nebo v usnesení ze dne 19. června 2008, sp. zn. 21 Cdo
3676/2007). V posuzovaném případě odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že pro
osvobození od soudních poplatků není významná zadluženost účastníka či jeho
exekuce. Odvolací soud při posuzování podmínek pro aplikaci § 138 odst. 1 o. s. ř. tak neposoudil řádně všechna kritéria, jelikož nepřihlédl k tvrzeným dluhům
dovolatele, ke kterým jsou soudy povinny přihlížet (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013). Dovolací soud nicméně konstatuje, že ačkoli odvolací soud nezohlednil všechna
kritéria tak, jak vyžaduje aktuální judikatura dovolacího soudu, tak tato vada
v konečném výsledku nevedla k nesprávnému rozhodnutí ve věci, neboť nežádal-li
dovolatel o ustanovení zástupce podle § 30 o. s. ř. bylo toto zkoumání
předčasné a rovněž se nejednalo o usnesení odvolacího soudu, jímž se řízení u
něho končí ve smyslu ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou
uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §
243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek
dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyni v dovolacím
řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2014
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu