30 Cdo 2820/2018-446
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Tomáše Mottla a JUDr. Bohumila Dvořáka ve věci žalobce
DIAG HUMAN SE, se sídlem ve Vaduzu, Landstrasse 33, 9490, Lichtenštejnské
knížectví, zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem, se sídlem v Praze 6,
Bělohorská 238/85, proti žalovaným 1) České republice – Kanceláři Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky, se sídlem v Praze 1, Sněmovní 176/4,
zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Bělehradská
643/77 a 2) Novo Nordisk, s. r. o., IČO 25097750, se sídlem v Praze 6, Evropská
2590/33c, zastoupené JUDr. Otakarem Švorčíkem, advokátem, se sídlem v Praze 2,
Hálkova 1406/2, o ochranu dobré pověsti, omluvu a zaplacení 600 000 Kč, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 229/2005, o dovolání první
žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, č. j. 20 Co
218/2017-315, takto:
Dovolání se zamítá.
1. Žalobce se domáhá po obou žalovaných zadostiučinění formou omluvy,
jakož i peněžní satisfakce z titulu ochrany proti neoprávněnému zásahu do dobré
pověsti právnické osoby podle § 19b odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník (dále jen „obč. zák.“), ve znění platném a účinném ke dni, kdy k
neoprávněnému zásahu mělo dojít. Za neoprávněný zásah ze strany první žalované
do své dobré pověsti považuje žalobce veřejné přednesení závěrečné zprávy
vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (zřízené
usnesením sněmovny ze dne 10. 6. 2003) na řádné schůzi Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky konané dne 31. 3. 2005. Závěrečná zpráva údajně
obsahovala nepravdivé výroky, jež zasáhly do dobré pověsti žalobce. Vůči druhé
žalované se pak domáhá žalobce uvedených nároků z důvodu, že se dopustila ústy
svého tehdejšího jednatele nepravdivých výroků a tvrzení při jednání
vyšetřovací komise, jež poškozovaly dobrou pověst a jméno žalobkyně, přičemž si
musela být vědoma, že budou zveřejněny v rámci závěrečné zprávy o výsledcích
šetření komise.
2. Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně usnesením ze dne
26. 1. 2017, č. j. 7 C 229/2005-275, zastavil řízení mezi žalobcem a první
žalovanou (výrok I usnesení soudu prvního stupně), dále rozhodl o postoupení
věci v části týkající se vztahu mezi žalobcem a první žalovanou předsedovi
Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (výrok III usnesení soudu
prvního stupně) a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a první
žalovanou tak, že žalobce je povinen zaplatit první žalované na jejich náhradě
45 254 Kč v zákonné pariční lhůtě a platebním místě (výrok II usnesení soudu
prvního stupně).
3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v rozsahu zastavení řízení
není v pravomoci soudu projednání a rozhodnutí věci, neboť „činnost vyšetřovací
komise souvisí s realizací kontrolní pravomoci Poslanecké sněmovny Parlamentu
České republiky, která je tvořena výlučně poslanci Sněmovnou volenými a plní
úkoly směřující k vyšetření věcí veřejného zájmu na základě vymezení usnesení
Sněmovny, kterým byla zřízena. Pokud vyšetřovací komise přednesla závěrečnou
zprávu na řádné schůzi Poslanecké sněmovny, jedná se o vnitřní záležitost
Poslanecké sněmovny a k posouzení výroků vyšetřovací komise není založena
pravomoc soudů“. Soud prvního stupně uzavřel, že „předmět sporu ve vztahu mezi
žalobcem a první žalovanou spadá do oblasti veřejného práva, a proto jde ve
smyslu §104 odst. 1 o. s. ř. o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze
odstranit.“ Soud prvního stupně z toho důvodu řízení zastavil a věc postoupil k
projednání a rozhodnutí předsedovi Poslanecké sněmovny, který „je v souladu s
jednacím řádem Poslanecké sněmovny příslušným k řešení této problematiky“.
4. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 15. 6. 2017,
č. j. 20 Co 218/2017-315, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se
řízení ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou nezastavuje (výrok I usnesení
odvolacího soudu). Dále rozhodl, že se návrh žalobce na přikázání věci jinému
soudci zamítá (výrok II usnesení odvolacího soudu).
5. Odvolací soud vyslovil následující právní závěry. Veřejnoprávní
povaha vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ani
účel její činnosti nejsou pro posouzení žalobního nároku rozhodné. Tvrdí-li
žalobce, že veřejně přednesená závěrečná zpráva této komise obsahovala
nepravdy, které poškodily jeho dobrou pověst ve smyslu § 19b odst. 2 obč. zák.,
pak „nárok žalobce vychází z odpovědnostního občanskoprávního vztahu mezi
žalobcem a první žalovanou, který nemá co do činění samotnou kontrolní povahou
činnosti vyšetřovací komise“. Odvolací soud uzavřel, že jelikož žalobce tvrdí,
že jej stát svou politickou proklamací (zjednodušeně řečeno) poškodil, tento
jeho nárok má zcela zřejmě soukromoprávní povahu a k jeho projednání je dle § 7
odst. l o. s. ř. dána pravomoc soudu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Usnesení odvolacího soudu napadla první žalovaná ve výroku I včasným
dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázky pravomoci soudu k
projednání a rozhodnutí této právní věci vzhledem k hmotněprávní povaze vztahu
žalobce a první žalované, z něhož žalobní nárok vzešel, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. První žalovaná formuluje dovolací
otázku, zda „jde v tomto případě mezi žalobcem a první žalovanou o spor či
jinou právní věc, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a
obchodních vztahů (z poměrů soukromého práva), pokud je podle zákona
neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány, a které jsou oprávněny
projednávat a rozhodovat soudy v občanském soudním řízení, či nikoliv.“ První
žalovaná považuje vztah žalobce a první žalované za veřejnoprávní ve světle
všech doktrinálních teorií rozlišování právních vztahů na soukromoprávní a
veřejnoprávní (teorie mocenské, zájmové a organické), přičemž akcentuje, že
veřejnoprávnost vztahu plyne z povahy orgánu vyšetřovací komise Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky, která je veřejnoprávním orgánem, zřízeným
na základě Ústavy, nadaným pravomocemi odvozenými od Ústavy a dalších předpisů
nižší právní síly veřejnoprávní povahy, jakož i ze samotné povahy vztahu, jehož
předmětem byla realizace kontrolní pravomoci vyšetřovací komise Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky k vyšetření věci veřejného zájmu. První
žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobní nárok nemá co do
činění s kontrolní povahou činnosti parlamentní vyšetřovací komise, když tato
komise v dané věci právě v souladu se zákonem jí svěřenou pravomocí kontrolní
činnost k ochraně veřejného zájmu vykonávala. První žalovaná zdůraznila, že
rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení a postoupení věci předsedovi
Poslanecké sněmovny bylo správné, když důvod k postoupení vychází z
disciplinární pravomoci Poslanecké sněmovny a jejího předsedy vůči jejím
členům, zakotvené v čl. 27 odst. 2 Ústavy a § 13 a následujících zákona č.
90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Dále první žalovaná namítala
nepřezkoumatelnost napadeného usnesení s tím, že odvolací soud nedostál řádně
své povinnosti odůvodnit své rozhodnutí, nevypořádal se s námitkami první
žalované obsaženými v jejím vyjádření k odvolání k odvolání žalobce ze dne 29.
3. 2017, není z jeho rozhodnutí zřejmé, z jakého důvodu považuje vztah mezi
žalobcem a první žalovanou za soukromoprávní a nikoliv veřejnoprávní. V
odůvodnění napadeného usnesení zcela absentují jakékoliv právně kvalifikační
úvahy, odkazy na zákonné předpisy či judikaturu, podle kterých by měl být vztah
žalobce a první žalované posuzován jako soukromoprávní.
7. Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že v otázce nepřezkoumatelnosti
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu není uplatněn dovolací důvod a vymezeno
hledisko přípustnosti dovolání, nýbrž jde o námitku vady řízení; v otázce
pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí věci ve vztahu k právní povaze vztahu
mezi účastníky nejde o otázku neřešenou, přičemž žalobce odkázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu, v nichž byla dovozena pravomoc soudu v občanském soudním
řízení k projednání a rozhodnutí různorodých věcí týkajících se rozhodnutí či
postupů státních orgánů, jejichž následky zasáhly soukromoprávní sféru
účastníka řízení. Žalobce navrhl, aby dovolání první žalované bylo odmítnuto
jako nepřípustné.
8. Druhá žalovaná se k dovolání první žalované vyjádřila jen tak, že
dovolání se týká především otázky pravomoci soudu projednat a rozhodnout věc ve
vztahu k první žalované a nijak se nedotýká postavení druhé žalované v řízení.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované
11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným dle § 237 o. s. ř. pro
řešení dovolací otázky, zda je k projednání a rozhodnutí nároku na poskytnutí
zadostiučinění z titulu ochrany proti neoprávněnému zásahu do dobré pověsti
žalobce coby právnické osoby (spočívajícího v přednesení závěrečné zprávy
vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, zřízené
usnesením sněmovny ze dne 10. 6. 2003, na řádné schůzi Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky konané dne 31. 3. 2005, obsahující nepravdivé
výroky, jež měly zasáhnout do dobré pověsti žalobce), dána pravomoc soudu v
občanském soudním řízení. Tato otázka dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího
soudu řešena.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
14. Dovolání není důvodné.
15. Podle § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a
rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého
práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly
jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudní řízení projednávají a rozhodují
za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona (odstavec 2). Jiné věci
projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to
zákon (odstavec 3). Pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví upravuje
zvláštní zákon (odstavec 4).
16. Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí
kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště
účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní
firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a
příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje),
popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení
důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se
navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce,
musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a
označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních
poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.
17. Pravomoc soudů projednávat a rozhodovat spory v občanském soudním
řízení dle citovaného ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. se odvíjí od hmotněprávní
povahy věci, která musí vyplývat z poměrů soukromého práva. Podle § 7 odst. 3
o. s. ř. jsou pak soudy nadány pravomocí projednávat a rozhodovat i jiné věci,
které nemusí vyplývat z poměrů soukromého práva, je-li taková pravomoc soudům
svěřena přímo (zvláštním) zákonem.
18. V tomto případě odvolací soud založil své rozhodnutí na východisku,
že pro posouzení otázky pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí této věci
není rozhodná právní povaha vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu
České republiky ani účel její činnosti, nýbrž hmotněprávní povaha právního
vztahu, jež tvoří předmět řízení. Jelikož předmět řízení je vymezen obsahem
žalobních tvrzení o rozhodných skutečnostech, jež právně opodstatňují žalobní
nárok, je rozhodným hlediskem pro řešení soudní pravomoci právě obsah žalobních
tvrzení. Odvolací soud uzavřel, že tvrdí-li žalobce, že stát veřejně
přednesenou závěrečnou zprávou vyšetřovací komise obsahující nepravdy poškodil
jeho dobrou pověst, je tím vymezen jeho žalobní nárok jakožto nárok
soukromoprávní povahy a k jeho projednání je dle § 7 odst. l o. s. ř. dána
pravomoc soudu.
19. Nejvyšší soud například již v rozsudku ze dne 22. 1. 2013, sp. zn.
22 Cdo 4072/2011, uveřejněném pod číslem 90/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 1229/13, vyslovil, že občanské
soudní řízení je ovládáno zásadou dispoziční a projednací; je tedy věcí
žalobce, co učiní předmětem řízení a jaké skutkové okolnosti vnese do řízení.
Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný nárok, který je
vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní
skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, proti němuž podaná ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2013, sp. zn.
IV. ÚS 328/02). V intencích těchto judikaturních závěrů lze uzavřít, že jsou-li
pro vymezení předmětu řízení určující skutková tvrzení vyjádřená v žalobě, pak
pro toto vymezení předmětu řízení není významné, jaký je vzájemný (skutečný)
vztah účastníků řízení, jež vedl k podání žaloby. Vždy je podstatné a určující,
jak žalobce svůj nárok v žalobě vymezil.
20. V tomto případě žalobce vymezil svůj nárok ve skutkové rovině
jednoznačně jako nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu (zásah
do dobré pověsti), jež mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s konkrétním
postupem státu, a to veřejným přednesením závěrečné zprávy vyšetřovací komise
Poslanecké sněmovny obsahující údajně nepravdivé výroky.
21. Je-li takto skutkově nárok vymezen a jsou-li skutková tvrzení v
souvztažnosti s žalobním požadavkem (petitorně znějícím na poskytnutí morálního
i peněžního zadostiučinění), pak je možno uzavřít, že jde o věc vyplývající z
poměrů soukromého práva ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř., k jejímuž
projednání by je dána pravomoc soudů.
22. K tomu lze odkázat na judikaturu zvláštního senátu zřízeného podle
zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, který v
usnesení ze dne 28. 5. 2013, č. j. Konf 67/2012-8, uvedl: „Při rozhodování o
příslušnosti soudů k projednání předmětného sporu není namístě zvažovat, zda
žalobkyně v občanském soudním řízení může být úspěšná, či nikoliv, případně zda
by pro ni nebylo příznivější domáhat se za daného skutkového stavu odstranění
závadného stavu žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu v
řízení před správními soudy podle § 82 s. ř. s. Ostatně pokud by žalobkyně sama
vymezila předmět řízení nesprávně voleným petitem a soudy by její žalobě
nevyhověly, nelze v takovém postupu soudů spatřovat porušení práv chráněných
čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod (srov. usnesení Ústavního soudu
ze dne 27. 3. 2000, sp. zn. IV. ÚS 37/2000, č. 9/2000 Sb. ÚS). S ohledem na
zásadu dispoziční vlastní občanskému soudnímu řízení i řízení před správními
soudy je výlučně na žalobkyni, aby nastavila referenční rámec soudního řízení,
které podanou žalobou sama vyvolala.“
23. Význam právní kvalifikace uplatněného nároku soudem vyvstává až
následně v rámci hmotněprávního posouzení tvrzeného (případně zjištěného
skutkového stavu). Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že žalobce
není povinen uvádět v žalobě ustanovení zákona, jímž svůj nárok odůvodňuje, a
právní kvalifikace nároku, pokud je v žalobě uvedena, není pro soud závazná,
neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu (srov.
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004,
ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, a ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25
Cdo 1934/2001, publikovaný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Jestliže žalobní požadavek vychází z dostatečných (úplných a
relevantních) skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po
právní stránce, je povinností soudu nárok posoudit, a to bez ohledu, zda je v
žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv.
24. Namítala-li první žalovaná v dovolání nepřezkoumatelnost napadeného
usnesení s tím, že se odvolací soud nevypořádal se všemi námitkami a argumenty,
které měla uplatnit ve svém vyjádření k odvolání, Nejvyšší soud odkazuje na
závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek: „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není
přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom,
aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I
když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho
odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky
odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele.
Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům
na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné
nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv
dovolatele.“ V tomto případě dovolací soud neshledal, že by dovoláním napadené
usnesení bylo nepřezkoumatelné, aby to znemožnilo uplatnění práv první
žalované. Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu plyne jednoznačně,
na základě jakých důvodů shledal odvolací soud založenu pravomoc soudu k
rozhodnutí a projednání věci, že žalobní nárok vychází z odpovědnostního
občanskoprávního vztahu, které z věci činí spor soukromoprávní povahy ve vztahu
k ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. Tuto námitku vady řízení tedy Nejvyšší soud
neshledal opodstatněnou.
25. Při novém posouzení věci soud prvního stupně nepřehlédne ve vztahu
žalobce a první žalované závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající
se odpovědnosti státu za újmu na pověsti způsobenou výkonem veřejné moci (srov.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015,
uveřejněný pod číslem 28/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V této
souvislosti soud prvního stupně opětovně posoudí, která organizační složka
státu má za první žalovanou jednat.
VI. Závěr
26. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení
odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. a nebyla zjištěna ani jiná
vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 11. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu